Vítá mě sladká vůně podzimu a listí šustí pod nohama. V hlavě už mi víc než čtyřiadvacet hodin zní árie z Rusalky, ale nevadí mi to; Dvořák zní domovem. Slunce je bleďounké a jeho záře slaboučká, zato tráva se jeví neuvěřitelně sytě zelená. Červené šípky, chladný vzduch, ptáci, kteří neřvou, ale zpívají, autobusy, ve kterých se dá bez ohrožení na životě stát, znovushledání s milovaným manželem. Doma.
Když jsem ještě na letišti v Dubaji vyslechla konverzaci otce se synem, v níž prakticky rovných padesát procent tvořily vulgarismy, bylo to jako rána kladivem. Tomu agresivně naštvanému stěžovacímu tónu jsem odvykla. V tu chvíli jsem měla chuť schovat svůj český pas hluboko do batohu a začít mluvit anglicky s hodně silným australským přízvukem. Je snadné mít rád svoji vlast, když jste od ní čtrnáct tisíc kilometrů daleko.
Vracím se do stejného domova, který jsem v půlce července opouštěla, přesto se všechno zdá jiné. Překvapují mě i ty nejobyčejnější věci. Kohoutky v koupelně. Dřevěný dekor kuchyňské linky. Pokojové květiny, které poznatelně vyrostly, nebo naopak seschly. Barevné listí, které pro mě manžel nasušil a vylisoval, protože ví, že ho mám ráda, a měl starost, že v listopadu už krásný barevný podzim neuvidím. Vytahuji z kufru všechny možné australské artefakty. Kus škeble ze sydneyské pláže; podivný kámen ze Straddie; knížku od Cliffa; náušnice od Lauren; pohlednice ze Zélandu. Opravdu tyhle věci leží na mém pražském psacím stole?
Časový posun deset hodin je brutální. První dny po návratu mi není fyzicky dobře, nemám ani chuť k jídlu, protože tělo křičí, že teď se nemá jíst, ale spát. Snažím se chodit ven, abych si pomohla slunečním světlem, což vyústí v pěknou chřipku o několik dní později. Ležím s nemocí během tohohle půlroku už potřetí. Cizí viry, teplotní šok, imunita oslabená převráceným rytmem i pětadvacetihodinovým letem s pouhými několika chvílemi spánku, dobíhající stres celého posledního roku. A že to bylo nějakého stresu.
Vrátila jsem se a na první pohled je všechno jako dřív. Jenže ono není. Přijela jsem jiná a formy, ve kterých jsem se nacházela před půl rokem, jsou mi malé. Stalo se toho příliš mnoho. Zvládla jsem věci, o kterých jsem si myslela, že je nikdy nezvládnu. Získala jsem přátelství lidí, které jsem donedávna jen zpovzdálí obdivovala. Zjistila jsem, že pustit kontrolu nemusí nutně vyústit v katastrofu, ba právě naopak. Ale hlavně: já, která jsem po celý život měla pocit, že kromě společnosti několika málo jednotlivců nikam doopravdy nepatřím, jsem našla lidi, mezi které jsem zapadla jako dílek do skládanky.
S takovou zkušeností se nejde jen tak vrátit. Taková zkušenost proměňuje úplně všechno.
Takže vlastně, ono je v té Australii opravdu mnohé vzhuru nohama…a prevraci to perspektivu..
Tak tak. Ty zážitky skutečně ledacos převracejí vzhůru nohama 🙂
Ty si to dáváš, ses rozhodla chytit všechno, co se dá a ještě v rekordním čase, což? 😀
No, asi tak! Doufám, že mám tímhle nemoci vybrané aspoň na rok dopředu 😀
Marie Veroniko, jet lag musí být hrozný!
Vítám tě doma a naprosto chápu, co si cítila – snad na každé cestě (a to jen po Evropě) se stane, že odmítám přiznat, že taky mluvím česky…
Přeji rychlé uzdravení! Helena
Jo, kdo tuhle ostudu v zahraničí nikdy nezažil, ať první hodí kamenem 😀
Vítej zpátky 🙂 I mnohem kratší cesta dokáže vnést do života něco nového, natož takhle intenzivní tři měsíce
Děkuji! Nakonec z toho dokonce byly skoro čtyři 🙂
Neboj, ono se to časem zase srovná. Vyskočila jsi ze zaběhnutých kolejí, tak to teď trochu drncá. Jinak je skvělé, že jsi dokázala věc, o které sis myslela, že je nad tvé možnosti či síly. Blahopřeji. 🙂
Biorytmy se snad srovnají už brzy (tímhle směrem byl ten posun docela výrazně horší než opačně), ale co se ostatního týče, to doufám, že se do bývalých kolejí nevrátí. To by mě skoro mrzelo 😀 A děkuju 🙂
třeba se jednou vrátíš do té australské skládačky i s manželem, který by tam mohl taky zapadnout:) Kocovina z české přednasranosti je snad ještě horší než jet lag:(
Manžel mi už asi dva měsíce zpátky psal, že až pojedu do Austrálie příště, tak musí tentokrát jet se mnou. Takže… nic není vyloučeno 🙂 A co se bitvy přednasranosti s jet lagem týče, zatím vyhrává jet lag, ale nepochybuju, že se to co nevidět vyrovná.
To je skvělý! (s manželem, ne s jet lagem:). Tak o to víc se budu těšit na pokračování australských příběhů i s milovaným po boku.
Moc se mi líbí myšlenka, že není nic těžkého mít rád svou vlast, když je člověk dostatečně daleko, to mi mluví z duše :-). Tak držím moc palce, ať to, co má smysl vracet do původních kolejí, se tam vrátí co nejdřív a bez potíží, a to ostatní nechť zůstane báječně vykolejené :-).
Takhle daleko je navíc velmi snadné začít si vybírat, které aspekty naší mentality člověk nechá projevit, které jen popíše jako vtipnou historku a které raději vynechá úplně. Ovšem když se pak ta vtipná historka zhmotní… je to najednou úplně jiná situace 🙂
„Moc se mi líbí myšlenka, že není nic těžkého mít rád svou vlast“ o coz se soudruzi pred „davnymi lety“ dokonale postarali.
Je zajimave, jak snadno a rychle clovek zapomnel na vse, jen vyjimkou te male vesnice Velim, ktera byla znama vyrobou cokolady. Jake bylo me prekvapeni, kdyz jsem na vrcholu Snezky v roce 1947 slysel, ze cokolada se vyrabi ve Velimi, bohuzel jiz jen „vyrabela“. Presto Velim je mi z te zeme nejdrazsi. Dnes je Velim znama zkusebnim zeleznicnim okruhem.
Jak mi byla histore te zeme draha, dnes je zel Bohu, jen smutnou vzpominkou na minulost.
Děkuji za komentář 🙂 Myslím, že i dnes by se našly věci, na které by člověk mohl být z historického hlediska hrdý, jen v té přehršli všech možných zpráv beznadějně zapadnou. Každopádně o výrobě čokolády ve Velimi slyším poprvé 🙂
Nad nasraností jsem včera kroutila hlavou, když jsem četla diskuzi na Facebooku. Nechápu, proč lidi volí slova, jaká volí…
Ten časový skok musel být hrozný, kolikrát mi dají zabrat přesuny mezi letním a zimním časem.
Číst diskuse na Facebooku je skutečně jen pro otrlé, já se tomuhle žánru vyhýbám už víc než dekádu 😀 A co se toho časového posunu týče, tak je to svým způsobem snadnější než posun letního a zimního času – minimálně všichni chápou, že je to naprosto šílený a dají ti dost prostoru se zregenerovat.
To je tak krásně dojemné… Jsem ráda, že jsi v pořádku dorazila domů (bacil se nepočítá, ten už snad byl vyležen 😀 ), ale hlavně že nejenže pobyt splnil to, co jsi do něj vkládala, ale i ta očekávání překonal. Až se trochu aklimatizuješ, moc se těším na příští setkání a vyprávění naživo!
Ano, bacil už vskutku byl vyležen 🙂 A naživo povyprávím o Austrálii moc ráda! Jen pozor, už jsem si naživo ověřila, že když začnu, tak může být docela problém mě zastavit 😀
Jen do toho! Většinou jsem ukecaná ta já, tak si to ráda projednou zkusím z té druhé strany. 😀
Inu, protinožci jsou zkrátka protinožci, co naplat :). Věřím, že tvé zážitky a zkušenosti neupadnou v zapomnění a využiješ je ve svůj prospěch. Třeba se ti podaří nastartovat změnu v přístupu k doktorandům a otřást akademickou půdou!
Tomu říkám skutečně velký cíl! 🙂 Jelikož vím, jak to v akademické sféře vypadá, tak takové ambice opravdu nemám, ale třeba alespoň vytvořit ostrůvek, kde to bude trošku jinak, by mi přišlo jako něco naprosto skvělého 🙂
Nové zážitky přenést do starého prostředí, to není maličkost! To jsem zvědavá. Ať se to zdaří!
To skutečně není! Uvidíme, do jaké míry se to povede 🙂 Děkuju!
Wau, tak tento článok mi vážne spravil trochu dieru do hlavy a nútil ma zamyslieť sa. Naozaj super. 🙂
Vřelé díky! Taková slova skutečně zahřála, mrazivému počasí navzdory 🙂
Špatný návrat z australské zimy do české, návrat z australského horka do českého tepla by byl příjemnější…:)
Jó, kdyby z australské zimy! Tam už bylo jaro v plném proudu a teploty i v Sydney, které je podstatně jižněji než Brisbane, atakovaly třicítku. Takže na jednu stranu jsem ráda, že jsem se zvládla vyhnout pověstným australským vedrům, ale má to teda i svoje mouchy 😀