Svoje fanoušky měly celkem vždycky, ale v poslední době jsou to trháky, se kterými se doslova roztrhl pytel. Z toho pytle padá sice dost různorodá směska – od pavouků či mravenců a netopýrů až po kapitány, mutanty nebo Amazonky – ale nenechte se zmást, podobají se sobě navzájem jako vejce vejci. Jejich raketově rostoucí obliba je pro mě tak trochu hádankou. Mám ale svou teorii.
Načrtnu vám obrázek: ve světě obyčejnsky obyčejných lidí se celkem nic neděje. Dokud se neobjeví dva (či jiný libovolný, avšak malý počet) husťácky drsných tvrďáků s nadpřirozenými schopnostmi, z nichž někteří představují zlo a jiní dobro. Porvou se spolu na své nadpřirozené úrovni, do čehož obyčejní lidé vůbec nemohou zasahovat; vlastně tam jsou jenom jako živé kulisy a hodí se leda k tomu, aby byli zachraňováni nebo efektně vražděni. Padouch je klaďasem poražen, živé kulisy jsou nadšené, svět je sice poněkud pocuchán, ale zachráněn.
Domnívám se, že současnost je pro takovéhle filmy jako stvořená. Svět se stal natolik komplikovaným a nepřehledným, že můžeme mít pocit, že jsme se stali tak trochu kulisami na scéně, v níž o nás vůbec nejde. S chaosem a zlem si tak nějak nevíme rady, mnohdy je tedy raději delegujeme na nějakého obětního beránka, který za všechno může. V superhrdinských filmech je tento beránek ještě k tomu nadpřirozený, s námi nemá tedy skoro žádnou spojitost. Je to zlo čiré, krystalické, zhuštěné a vtělené do jediného superpadoucha. Nemůže to být čistší a průhlednější. Obyčejní smrtelníci (například bezmocná policie) navíc proti němu nic nezmohou. Mohou jen čekat, až z týchž nebes sestoupí záchrana, kladný superhrdina, vtělenná bezúhonnost.
Obávám se, že poselství superhrdinských filmů je dosti chmurné. O nic se nestarejte, ničím se nenamáhejte. Dobro a zlo jsou černobílé, vždycky je tu někdo, kdo za všechno může. Ale vy s tím nic nenaděláte, protože na to nestačíte. Na to se najde leda nějaký ten –man, který toho, kdo za všechno může,vypátrá, porve se s ním a zachrání vás. Vy jste jen obyčejní lidé. Kulisy. Komparzisté. Tak se do toho nepleťte, zajděte si cestou z práce do kina a nechte se ovanout dechem hrdinství. A dál už nic.
A já radši starou detektivku s normálními lidmi 😀
Musím se přiznat, že tento typ filmů miluju. Jsem opravdu vášnivou fanynkou společnosti Marvel, takže jsem se u článku bavila. Hele, máš pravdu 🙂 ty filmy nám svět zjednoduší. Pro mě jsou odreagováním a hlavně něčím, kde se moje fantazie může ukojit, protože jsem prostě nevyrostla a věřím na hrdiny. Než jsem si tvůj článek přečetla, dokoukala jsem film o Amazonce. Byl tam obyčejný člověk, který taky pomohl se záchranou světa a nakonec měl ten film i – pro mě rozhodně krásné – poselství. Totiž že láska spasí svět. A to je ten důvod, proč je mám tak ráda, pro tu naději, že není moc pozdě.
Ale ne, vážně, hrozně se mi ten článek líbí (zlatý bludišťák za mravence 😀 máš přehled!). A ano, jsou to filmy na jedno brdo. Ale některé jsou lepší a jiné horší, některé jsou vtipné a jiné smutné. Myslím si, že teď už to hlavně není moc velká ostuda říct, že na to člověk kouká, proto se o těch fanoušcích tak ví a mluví.
Přeji hezký večer a ať tě Síla provází! :)))
Mým nejoblíbenějším "superhrdinou" je jistý pan Foustka, na něhož (a na jeho psa, samozřejmě) si nepřišel ani slavný agent W4C :-). Takového superhrdinu bych s nechal líbit, ale takoví ti všemocní, co bojují za celý svět a mají všechno ve svých neohrožených rukou, to mě moc nebere; mám radši nenápadné lidi s chybami, kteří umějí s tichým úsměvem vzdorovat rozličným nepravostem světa, i když nejsou zdaleka všemocní a stojí je to nejednu prohru.
Na jednu stranu se pořád lépe ignorují okázalé výbuchy a černobílí hrdinové než veskrze uvěřitelné romantické (nebo čím se to vůbec snaží být?) příběhy. Supermani a jim podobní si alespoň drží od našeho světa odstup a i když je ten jejich zjednodušený až na dřeň, zvítězí ti hodní, kteří se o to musí i nějak zasloužit. Nejinak tomu koneckonců bývá i v pohádkách, jen bez všech těch zástupů lidského křoví. A bez hektolitrů krve, měst (planet) obrácených v prach a dalších nezbytných propriet.
[1]: Detektivky příliš dobře neznám, četla jsem snad jen Sherlocka Holmese… a i tam by se jistě našla četná zjednodušení a pevné žánrové hranice. Ale ty nejsem schopná tak dobře vidět 🙂
[2]: To je rozhodně velice krásné poselství! Doufám, že tvoje víra ti zůstane a nestane se z ní deziluze a hořkost. To by bylo velmi smutné… Jsem moc ráda, že se ti článek líbil, i když patříš k zarytým fanouškům 🙂 Zlatým bludišťákem jsem poctěna 😀 A zrovna Star Wars mám ráda též 😉
[3]: Plně souhlasím. Také mám více v oblibě tiché hrdiny všedního dne, často neviditelné, ale o nic méně hrdinské. Jsou zkrátka mnohem inspirativnější.
[4]: No, to je tedy tvrdá konkurence 😀 Nedovedu to úplně posoudit (romantické filmy znám, když už, ty proflákle dobré a to je těžce nereprezentativní vzorek), ale je pravda, že ty romantické si hrají na realitu a vzbuzují tak falešné naděje/zdání/zkrátka něco. Zmínka o pohádkách je velmi na místě. Je to velmi podobné a konkrétně v americkém prostředí mám za to, že si Disney připravuje tímhle způsobem diváky už od dětství… každopádně nemám nijak moc v lásce ani ty pohádky. Až na výjimky.
Já miluju marvelovky! 😀
Ehm… není tohle poselství prakticky každého filmu? 🙂
No, já si tedy nemůžu pomoct, ale stále mám tak trochu dojem, že původní komixy byly mířené především na děti (odsud ta barevnost, ne?) a tam je zvykem, že se množství věcí vykresluje černobíle z čistě výchovných důvodů… Ale to je trochu vedlejší 😀 Je fakt, že i přes tenhle můj názor je kino narvané ne zrovna dětmi a spousta fanoušků je okolo maturity a výš… ono to ale taky možná bude částečně i tím, že je to vlastně všechno pořád dokola o jednom a tom samém, díky jednostrannému dobru a zlu není moc nad čím přemýšlet, celou dobu vlastně člověk nečeká nic až tak překvapivého a je to celé barevné a hezké na pohled. Třeba pro mě je to skvělé odreagování a jak už bylo zmíněno výš, asi se na to v rámci relaxu podívám radši než na nějaký romantický film…
No, já teda do těch sci-fi a komiksových filmů zas takovej blázen nejsem, ale můj přítel ano a dokáže mi o nich vyprávět hodiny a dokáže mi vylíčit i nejmenší detaily, proč to tak je a ne jinak.
Udělala jsem si na základě jeho přednášek názor, že tento typ superhrdinských filmů je prioritně zacílený na tyto fanoušky, kteří tím jednoduše žijí (znáš pojem cosplayer?), protože ti v tom filmu vidí mnohem víc než černou a bílou barvu postav 🙂 a pak jsou diváci, které prostě jen baví tenhle typ akčních filmů, ale zase tak moc to nežerou. A pak teprve jsme my, obyčejní smrtelníci, co na to jdou s přítelem, docela se u toho baví, ale jinak tomu vůbec nerozumí 😀
a k tomu tvému poselství – nemyslím si, že nám to tyhle filmy ukazují, alespoň ne záměrně ani vědomě.
http://lagablog.blog.cz/1705/chtel-bych-vratit-90-leta-minuleho-stoleti
Obliba má naprosto jiné důvody. Jde o filmy americké točené podle comicsů. Comicsy mají v Americe mnohaletou tradici, jsou součástí tamější kultury. Proč se jich v posledních letech točí tolik? Protože to umožňuje především technika a speciální efekty na vysoké úrovni. Dříve se točily také, ale vše bylo příliš nákladné a při tom nedokonalé. Hle, jak prosté vysvětlení ….
dodatek: a posun o proti comicsům z minulosti je veliký – nic už není černobílé, mnozí hrdinové mají běžné lidské problémy a starosti, přiblížili se obyčejným lidem. Ale pořád platí, že to nejsou filmy prvoplánově určené pro nás, nýbrž pro Američany. A také mají podpořit kupování comicsů, jejichž množství narůstá.
Podle mě jsou tyhle superfilmy jen skvělý způsob jak si filmaři můžou nejlíp napakovat penězama 🙁
Člověk by si řekl, že jde o odpočinek mysli … Ale v dnešní době, kdy lidé nemyslí, to je víceméně tak, jak píšeš. nemyslet a svést všechno zlé na zloducha a mezitím čekat na superhrdinu 🙂
Zíííííív….
Nesouhlasím, právě myslím, že obyčejný smrtelník se má ztotožňovat právě s hrdinou. Je to novodobá forma mýtu, povídky o hrdinech vždy byly epické, jen dnes jsou technologie dokonalejší, než kdy byly. Feministky ronily slzy, když se objevila Wonder Woman a ony konečně byly reprezentovány a měly svou hrdinku. Děti si představují, že jsou jako Captain America a Iron Man… Rozhodně to nemá tolik co dělat s pasivitou.
"Hele, podívej se," říká ti film, "jak můžeš být úžasný, jak budeš úžasný, když budeš bojovat proti tomu, co nazýváme zlem!" Tyhle hypermaskulinní filmy jsou jen propaganda.
Já viděla jeden díl Avengers a moc tyhle věci nemusím 😀 mám raději přesně takové ty "tiché" hrdiny 🙂
Nemyslím si, že to ta obliba je viz tvoje vysvětlení. :/
[6]: I já!! 😀
Já myslím, že tam hledáš něco, co tam ani není. Poslední film se superhrdinou, co se snažil mít poselsví byl Dark Knight Rises, od té doby to Marvel i DC sekají jak Baťa cvičky, jeden film za druhým, divím se, že jim to u diváků pořád prochází, já jsem na to přestal chodit už dávno, protože ty filmy jsou všechny stejný, jen se liší kostýmy a hlášky. Někomu možná stačí ty efekty a akce, no mě teda ne.
Mně se současné superhrdinské filmy líbí.
Jinak tohle celkově je o hodně a dost komplikovanější, než jsi předestřela v tomto krátkém článku.
Nicméně omezím se na prohlášení: všimněte si, že jsou to AMERICKÉ filmy. Naše kultura, tím spíše kultura česká, má hrdiny obyčejné lidi, a i ti ryze kladní jsou prakticky bez výjimky z řad těch dávných – Jiřík, Horymír (s Šemíkem), Václavové, sv. Kateřina…
🙂
Superhrdinové jsou oblíbení za mořem a dříve sloužili hlavně jako personifikace dobra a zla. Však většina nejslavnějších vznikla za 2. světové a studené války, kdy bylo takovéto zjednodušení na denním pořádku (a nutné). Dnešní superhrdinové mají tendenci se polidšťovat (mají pochybnosti atd.) a všimněte si, začínají bojovat proti proměněné, ale přesto rozeznatelné hrozbě terorismu.
A už bych asi měla končit. Zkrátka, není to s těmi superhrdiny tak lehké 😉
Západní komiksy mě příliš neoslovují, ale spíš na mě působí jako pohádky pro děti. Všechno je v nich černobílé a jasně vymezené – hodný a zlý. A dobro vždy vyhraje. Nemluvě o tom, že hlavní hrdinové jsou vždy jak přes kopírák. Sice mohou mít pár lidských vlastností a řešit problémy běžného života, ale současně na nich není nic zajímavého, co by se člověku vrylo do paměti. Neoslovuje mě to, a proto tyto komiksy nečtu ani nesleduji jejich filmové zpracování. A podobně vnímám i Harryho Pottera.
Jsem obrovská fanynka (převážně Marvelu, ale Wonder Women a Arrowverse si mě získaly) a musím říct, že máš pravdu. Do určité míry. Protože takhle fungují origins story.
Iron Man dvojka nemá pořádnýho záporáka, ale vypořádává se s blížící se smrtí hlavního hrdiny a jak ten na ni(neadekvátně, přehnaně a vůbec ne jako vyrovnaný člověk) reaguje. Kapitán Amerika dvojka se zase zabývá problémem rozpoznání klaďasů od záporáků (zejména v byrokratickém prostředí) a otázkou brainwashingu a kam spadá vina, když je teoretický klaďas ovládán zlem a páchá hrůzné věci. Age of Ultron má záporáka, kterého ovšem vytvořil klaďas, zabývá se vinou jednotlivých hrdinů, jejich minulostí a otázkou humanity. A Civil War je vůbec tragickou vůpovědí o bolestné lidskosti velkých hrdinů.
Navíc, ne všichni suprhrdinové jsou "super" kvůli nějaké nadpřirozené síle. Zůstaneme-li u Marvelu, Hawkeye je "obyčejný" člověk a stejně tak Iron Man, který si své schopnosti vytvořil sám. Většina agentů SHIELDu jsou běžní lidé, kteří se ovšem díky tréninku a rozhodnutí po máhat stali téměř superhrdiny. V DC to je pak samotný Batman nebo celý tým Arrow, kteří jsou obyčejní lidé, kteří se rozhodli něco udělat s nespravedlností, kterou viděli ve světě.
Chápu, že někoho akcemi plné komiksové filmy nemusí bavit a nemusí vidět člověka za maskou superhrdiny. To ovšem neznamená, že tam není. Ale zjednodušovat poselství těchto filmů na "nic nedělejte, nemá to cenu" není jen pouhé zjednodušování. Je to ignorování jejich pravé zprávy.
Pro mě je jakýmsi prasuperhrdinou například Old Shatterhand 🙂 A z klasických superhrdinů mi přijde nejlepší Batman, protože on je, pokud se nepletu, vlastně člověk bez superschopností, pouze je inteligentní a namakanej zároveň a používá mraky udělátek. To znamená, že kdokoliv z nás má šanci stát se Batmanem, pokud má od přírody nadáno.
Každopádně hrdinové příběhů mají vždycky něco navíc, proto jsou to hrdinové, nikoliv proto, že jsou z Kryptonu. Hm, ta věta nedává smysl – chci říct, že hrdinou se může stát kdokoliv a nepotřebuje k tomu superschopnosti. Takže poselství komiksových filmů (pokud vůbec nějaké poselství mají) nevidím tak černě.
Jak už bylo řečeno několikrát výše, superhrdinové tu byli vždycky, jen neměli ty slipy přes kalhoty, byli to různí rytíři a světci, třeba takový svatý Jiří zabije draka, s nímž si ostatní nedovedou poradit… Lidstvo takové příběhy prostě chce 🙂
[6]: Proti gustu žádný dyšputát 🙂
[7]: Určitě ne.
[8]: Jo, na odreagování jsou takovéhle filmy dobré. Člověk z toho nemá ještě dva dny depku, ani nemusí příliš namáhat hlavu, aby film vůbec pochopil. A to je prostě občas potřeba.
[9]: Pojem cosplay znám. To už je taková skoro až extrémní forma fanouškovství 😀 A nikde v článku jsem neřekla, že to ty filmy (či přesněji filmaři) dělají záměrně nebo vědomě 🙂 To nicméně neznamená, že to tam není.
[11]: [12]: Tvůj argument je sice prostý, ale také dost vachrlatý: to, že máme lepší technické možnosti, by mohlo znamenat stejně dobře boom jakýchkoli jiných trikově náročných filmů, než jsou ty se superhrdiny. Ovšem kvetou právě ty. Protože je publikum z nějakých důvodů žádá. A opravdu si nemyslím, že je žádá kvůli pokročilejší technice…
[13]: No tak to každopádně 😀
[14]: Na jednu stranu lidé myslí strašně moc a jsou hrozně přepracovaní, na druhou stranu je to ale velice často tak, jak píšeš. Bohužel. Jak často jsou extrémy těsně vedle sebe.
[16]: Do určité míry se člověk s hlavním hrdinou, z jehož perspektivy je příběh vyprávěn, musí ztotožnit vždycky – jinak by se vůbec nemohl na film dívat či knihu číst. Je prostě třeba zaujmout roli čtenáře/diváka. Ale to ještě neznamená hlubší osobní identifikaci s hrdinou – a ta tady podle mě spíš není, leda ve smyslu "je fajn, že se mi takovéhle věci nedějí a že to nemusím řešit". V tom spočívala mimo jiné také katarze u antických tragédií a mýtů vůbec: úleva z toho, že já takovýhle nejsem, že se mi to neděje. Mě tedy nikdy žádný superhrdinský film k nijak heroickému chování neinspiroval.
[17]: Já též 🙂
[18]: Kdybys uvedl/a důvod, možná bych mohla adekvátně reagovat. Takhle můžu napsat jedině snad: je to tvůj názor a já ti ho neberu.
[19]: Taky mám pocit, že skoro všechny ty filmy jsou jako přes kopírák. Ale lidi to zjevně mají rádi. A jestli tam hledám něco, co tam není… ani jsem příliš nehledala. Spíš to na mě tak nějak samo vykouklo.
[20]: Kdybych o tom tématu psala diplomku, bylo by to komplikovanější a do důsledků. Ale očekávat od krátkého blogového příspěvku vyčerpávající popis? To nejde. To, že jsou to filmy typicky americké, je zjevné. Tendenci k polidšťování vidím též, ale podle mě se stále odehrává víceméně v duchu výše popsaného schématu.
[21]: Jo, kontinuitu například Disneyho pohádek a superhrdinů vidím taky. Mám za to, že už od dětských let je americký divák tvarován tak, aby se mu líbily právě takovéhle věci. Harry Potter? Ano, také je černobílý. Ovšem s tím rozdílem, že ten ze začátku skutečně byl pohádkou.
[22]: Ne každý hrdina má nadpřirozené superschopnosti, nicméně obrovské bohatství Batmanovo je pro drtivou většinu lidé obdobně nedosažitelné, stejně jako Ironmanův um. Ostatní neznám. Co se záporáků týče, je skutečně vidět snaha to poněkud zkomplikovat, nicméně myslím, že ve většině případů to stále sjede do starých dobrých kolejí. Pravá zpráva těch filmů? Myslíš, že každý z nás se může stát hrdinou? O tom právě velice, velice pochybuji.
[23]: Jako jsem psala v minulém komentáři: Batman sice nemá nadpřirozené superschopnosti, nicméně oplývá takovým bohatstvím, díky kterému má mraky udělátek, že je pro naprostou většinu lidí stejně nedosažitelný jako třeba Spiderman.
Ano, hrdinou se může stát kdokoli a nepotřebuje k tomu superschopnosti. Ale tohle poselství v těch filmech právě nenacházím.
[24]: Je pravda, že lidová představivost pracuje pořád podobně a mýtické myšlení neuvadá vší vědě navzdory 🙂 Určitý rozdíl rytířů a světců oproti superhrdinům nicméně je: zatímco superhrdina se ke svým schopnostem dostává cestou, která je běžnému člověku nepřístupná, rytíři a světci nabízeli příběhy, o jejichž realizaci měl a mohl usilovat každý – ať už horoucí vírou nebo velkou statečností. Sv. Jiří neporazil draka proto, že ho kousl pavouk, ale proto, že byl neohrožený, statečný a zbožný.
[25]: Vidíte, a zrovna Spider-man má mantru "s velkou mocí přichází velká zodpovědnost" – nevím, nakolik se toto objevuje ve filmech – jsem spíš na papírové komiksy, protože jsou většinou lepší, než filmová zpracování.
Spider-man je každopádně jednou z nejlepších postav Marvelu. Své schopnosti (řekněme, že dány mu shůry) nejprve zneužil, aby se pak po chybě, kterou spáchal, nad sebou zamyslel, a stal se bojovníkem proti zločinu – v tom není nic superhrdinského.
Podobně ne-superhrdinové své schopnosti poskytnuté matkou Přirodou – intelekt, fyzická zdatnost – mohou zneužít, nebo ignorovat, nebo využít k hrdinským činům. Nene, v superschopnostech problém není. Prostě někdo je od přírody (nebo snad řízením osudu?) v něčem nadanější, a je na něm, jestli svůj dar promrhá nebo ne.
Mimochodem X-meni jsou mutanti – to je cesta přístupná i běžnému člověku 😀 Nejsme přece všichni stejní, nejde to přisoudit mutaci?
Co se týče bohatství – copak nemáme boháče i ve skutečném světě? Kteří sponzorují kde co? Nebo takový Elon Musk a jeho firmy. Proč by se jeden z boháčů nemohl rozhodnout stát se Batmanem? A že to je nedosažitelné pro většinu? Proč? Co většině brání stát se boháčem? Tedy kromě matky Přírody?
Zdá se mi, že se díváte na svět moc pesimisticky – nebo já optimisticky, i když si popravdě myslím, že lidstvo je stejně odsouzeno k zániku 🙂
[25]: To proptože jsi žena, neidentifikuješ se s mužskými hrdiny. Ilustrace toho, co nechceme, aby bylo, zobrazuje třeba "Zachraňte vojína Ryana". To v tobě má vyvolat pocity strachu a odporu k válce. Jestliže tvůj výrazný pocit poté, co odejdeš z kina po Supermanovi, je, že jsi ráda, že se nic takového u nás neděje, tak to bych si dovoloval považovat tě za trošku jinak citlivou než je zbytek populace. Hlubší identifikace s hlavním hrdinou tam je, podívej se prostě ještě jednou na děti: "Já jsem jakože Spiderman, já jsem jakože Batman." Nebo se podívej na mne, i já si rád občas představuju, že jsem třeba Jedi.
[25]:
Na mě, 20.
Já to neočekávám, chtěla jsem říct víc do pléna, než tobě samotné, že v krátkém blogovém článku nelze shrnout celou problematiku jednoho subžánru. 🙂
Na 16. Katarze přece byla o otm příběhu samotném, konečné rozřešení otázky. A pro diváka navíc v tom, že osud je prostě osud, co je předpovězeno nedá se odestát a zároveň výzva k tomu postavit se problémům čelem.
Já jsem teda team Marvel a popravdě jsem na superhrdinech vyrůstala.
Zrovna včera jsem byla na spider-manovi.
Obvykle mám po těch filmech chuť změnit fakultu a postavit si vlastní ironmanovskej oblek…
Každej si najde, co chce, já v tom třeba vidim zkoumání možnotí našich technologií a jejich vývoj 🙂
Než poselství bezvýznamné kulisy vidím úspěch podobných filmů v tom, že každý by jednou chtěl být tím superhrdinou, který dané věci urovná, ale každý to vidí jinak 🙂
Ze začátku jsem ty filmy měla ráda. Thor, Iron man, starší Batman nebo Spiderman. Ale jak těch filmů a jejich pokračování začalo přibývat, tak ani nemám touhu se na ně dívat 😀
[25]: Tys můj komentář přečetla tak povrchně, že i tvá odpověď je povrchní. Psal jsem, že to souvisí s tradicí comicsu v americké kultuře. Nebo si snad myslíš, že se tyhle filmy točí pro nás? Já sbírám comicsy dlouhá léta a zajímám se o ně, takže o tom něco vím. A počítačové efekty umožnily natáčet je v daleko větší míře než dříve. Což neznamená, že se netočily…ale to si snad umíš zjistit sama, ne? 😉
A pokud někdo napíše, že H.Potter je černobílý, pak s ním nemá cenu vůbec diskutovat. Samotná hlavní postava je nejednoznačná – balancuje na hraně kladné a záporné. A profesor Snape? Jeho vývoj jistě očekával málokdo. A samozřejmě mluvím především o knihách, jelikož mnozí posuzují tuhle sérii podle filmů, nebo lépe ještě podle části jednoho. Koneckonců a ni Voldemort nestál vždy na straně zla. Ale to se těžko vysvětluje někomu, kdo nepřemýšlí…
A poslední dodatek. Ano, každý může být hrdinou. Nemusíš zachraňovat celý svět, stačí třeba jen pomoci babičce na přechodu. Těch možností je okolo nás každý den spousty, a věř, že pro takového člověka, kterému pomůžeš, se můžeš na chvíli stát superhrdinou. A nejsou snad tyhle filmy o pomoci druhým? Škoda, že tvůj příspěvek je tak povrchní…ale zase nutí ostatní přemýšlet, proč tak zjednodušuješ. A to není málo. Příště bych si ale na tvém místě nastudoval problematiku více do hloubky 🙂
[27]: Na tom mém pesimismu něco bude, poněvadž jsem skutečně spíš škarohlíd než zářný optimista 🙂 Ale u toho Spidermana – neviděla jsem ty novější filmy, což bude možná ta chyba, ale minimálně v tom prvním filmu vývoj od zneužití schopností k boji proti zločinu vůbec není zachycený. Protože to je skutečně dost zajímavý vývoj, inspirativní i pro běžné smrtelníky.
Inu, každý jsme sice jiný, ale určitě ne ve smyslu mutací – někdo umí něco lépe než někdo jiný, ale to je od nadpřirozených superschopností na hony vzdálené.
Co brání většině lidí na cestě k megabohatství? Společenský systém. Sociologie už před pár desítkami let potvrdila, že americký sen je utopie, protože sociální status se různými mechanismy víceméně přenáší z rodičů na děti. Nehledě na to, že kapitalistická společnost by nemohla fungovat, kdyby všichni byli strašně bohatí.
[28]: Nemyslím si, že identifikaci s hrdinou brání pohlaví. Když čtu Chrám Matky Boží v Paříži, nemám problém se identifikovat s Quasimodem – protože každý z nás někdy zažil posměch. Jenomže nikdo z nás nikdy neměl superschopnosti a vžít se do takové situace je tedy mnohem komplikovanější. A nejde o to, jestli si člověk rád představuje, že superschopnosti má – to jistě lidi dělají, ale myslím, že je to něco jiného. Každopádně citlivost mám skutečně nastavenou jinak než většina populace, to určitě nepopírám 🙂
[29]: Aha, tak v tom případě díky 🙂 Co se té katarze týče, jasně že se tam jednalo o příběh samotný a o osud. Ale ve finále (u tragédií, samozřejmě) šlo o to, aby se takový hrozný příběh nestal v realitě.
[30]: Na tom taky něco bude. Poselství "bacha, neblbněte s těmi technologiemi tolik, nebo vyrobíte něco hrozného" v superhrdinských filmech (minimálně některých) určitě je.
[31]: To, že lidi mají touhu být taky takovým superhrdinou, se s poselstvím mého článku nevylučuje. Jenom je ten hrdina v takové vzdálenosti od běžného člověka a tak nedosažitelný, že to prostě není možné…
[32]: Tak nevím, jestli vůbec mám odepisovat, když se se mnou nedá diskutovat a už jsem ve škatulce "někdo, kdo nepřemýšlí"? To mě poněkud uráží.
Jistě se tyhle filmy točily i dřív. Ale rozhodně ne tolik jako teď. Komiksy jsou nepochybně věc americké kultury, jenomže v současné době se ty filmy určitě netočí jen pro americké publikum – točí se pro celý svět. A to, že ve světě, ve kterém komiksy nemají vůbec takovou tradici a oblibu, jsou tak oblíbené, podle mě ukazuje na něco hlubšího než technologické možnosti.
Co se Harryho Pottera týče, za černobílostí si stojím. Jediná nečernobílá postava je právě Snape, taky je vidět snaha trochu na konci série hnout s Brumbálem, do té doby neposkvrněně bělostným, ale jinak… Harry je tradiční superklaďas, to, že je občas naštvaný nebo se s někým pohádá, je asi to jediné, co na něm není superkladné.
K té pomoci druhým… jistě že v superhrdinských filmech jde o pomoc druhým. Ale o pomoc tak vzdálenou našim životům a tak jinou, že se obávám, že je to její inspirativnosti poněkud na překážku.
Až budu na dané téma psát diplomovou práci, jistě si téma nastuduji do hloubky. To je ale poněkud jiný žánr než krátký blogový příspěvek, jehož účelem je vyjádřit názor autora.
Škoda, že jsou tvoje komentáře plné argumentačních faulů. Diskuse to mohla být zajímavá. Takhle je to spíš série urážek než argumentů.
Tak jestli jsem tě urazil, to se omlouvám, nebylo mým cílem. A samozřejmě každý má právo na svůj názor. Ale ohledně H.Pottera nemohu prostě souhlasit, jelikož tak košatý a mnohovrstevný příběh, jehož jazyk je dle mne právem přirovnáván (podotýkám anglickými literárními kritiky)k Shakespearovi, má řadu nejednoznačných postav tak, jako tomu bývá v životě. Byla by to samozřejmě diskuse na dlouhou dobu, ale H.P. je kladný hrdina asi tak, jako Švanda dudák….prostě není. Občas pohádá? Četlas poslední díl? Jinak je to věčný smolař, kterému škola nejde, bývá po škole, co může to pokazí a nakonec vyhraje jen díky štěstí, přátelům a náhodám. Proto je také dětem blízký – žádný superhrdina, ale normální kluk, co má své starosti, problémy a často se mu nedaří vůbec nic.Ale i kdyby celý příběh o něm byl černobílý, tak to nevadí. Způsobil totiž něco nevídaného – přitáhl děti ke knize, což je jedna z nejcennějších věcí (neocení jen ti, co číst a vzdělávat se nechtějí). A věř mi, tohle mohu ze své praxe potvrdit. Jinak americké comicsy vycházejí v celém světě, i v Rusku a třeba Orientu, ale v první řadě je oslovováno americké publikum. A jinak. Tys nikdy neměla ráda pohádky? A víš, že původně vznikaly pohádky čistě pro dospělé a dětem je začalo zpřístupňovat až dvacáté století?
[35]: To je pravda, ne všichni mohou být pohádkově bohatí – to by nakonec ani nešlo. Možnost zbohatnout tu však je, ale musí pro to člověk něco udělat a musí mít štěstí, že ho Příroda vybaví vhodnými dovednostmi, které nesmí promrhat – něco, jako mi řekla učitelka na základce, aby mě nakopla: nejhorší je chytrej lenoch.
Každopádně – ať už jsou superhrdinové přínosní nebo ne, je zbytečné házet flintu do žita. Jsou to jen filmy, které mají vydělat prachy. Nikdo nikomu nebrání stát se hrdinou všedního dne, každý sebemenší nezištně vykonaný dobrý skutek stojí podle mě za to.
Každý v tom vidíme něco jiného. Mě třeba o tom, co jsi napsala do této chvíle ani nenapadlo uvažovat. Vždycky je to o lidech, o tom, co tam hledají, a že si tam vždycky to co tam chtějí najít, taky najdou. Já si třeba uvědomuju ten rozdíl mezi filmem a realitou, takže vím, že žádný Spiderman mě nezachrání před lupičem, ani že nenajdu lásku na celý život na první pohled. Ale je hezké o tom snít a proto se taky na ty filmy koukám.
I když tvá slova zní rozumě, podle mě tohle poselství tam vůbec není. Je to prostě jen zábava, možnost lidí se identifikovat se svým vysněným já a věřit, že svět není tak zlý, jak se ve skutečnosti prezentuje. Jo, to si myslím, že to je ten skrytý význam ve filmu/knížce/seriálu – dát lidem naději věřit, že ten svět ještě není tak zvrácený a zkažený a že dobro ještě pořád existuje. Navíc to ty lidi i trochu vychovává. Dnešní generace se už nejspíš nespokojí Vinetuem, Mirkem Dušínem (což je černobílá postava až se mi z něj chce zvracet) nebo podobnou jinou postavou z dávné doby, potřebuje právě toho Supermana, Spidermana, Wonder Woman, či jiné -man, kteří jim tvrdí "takhle je to dobře, bojuj proti zlu". A když už se opíráš do superhrdinských filmů, bylo by fér se podívat i na ty zdánlivě normální. Například můj milovaný Colombo – je to obyčejný detektiv, vlastně je to spíš horší, protože je neupravený a řekla bych, že i celkem nepraktický pro běžný život, nicméně vyřeší úplně každý případ jen s dedukcí a geniálníma otázkama – kolik takových lidí běžně potkáš na ulici? A jedná se o normální detektivku, kde není žádný superhrdina, ani prachatý týpek.
Jinač, všimla jsem si, žes v komentářích říkala něco o tom, že se dokážeš identifikovat Quasimodem spíš jak s nějakým superhradinou. A vidíš, já to mám právě naopak. Tím, že je Quasimodo relativně normální postava se v něm nějak nedokážu najít, protože za jeho chování bych mu musela nafackovat, kdežto není pro mě až takový problém se najít ve Wonder Woman, a to i přestože nemám žádné z jejích schopností (i když uznávám, že v tom filmu jsem jí taky měla potřebu místy nafackovat, ať se probere, ale dá se jí to odpustit, protože žila úplně jinak a jinde, to Quasimodo ne)). Myslím, že je to i proto, že Quasimodem se fakt stát nechci, být WW bych se nezlobila 😀
[35]: A v jaké vzdálenosti od běžného života je chudák obyčejný člověk, který nemůže do ničeho zasáhnout na rozdíl od toho superhrdiny? Hádám, že v úplně stejné 😀 Mimo je jedno i druhé.. Jde jen o to, že každý v takových filmech vidí to své a to neznamená, že druhý pohled je špatný. Přijde mi to tvé vysvětlení zajímavé, pro mne je to až docela morbidní, abych obdivovala něco, co by ze mě mělo dělat neschopnou a bezvýznamnou kulisu, když většina lidí sní právě o opaku.
[36]: Děkuji, omluva přijata 🙂 Četla jsem všechny díly Harryho Pottera, poslední tedy jen jednou. To, že je to jazykově moc hezky napsané, je rozhodně pravda – obzvlášť první díl je občas napsaný naprosto brilantně. Ani v těch pozdějších dílech se však, myslím, nezapře původní pohádkovost celého světa. Ano, Harry je smolař, který porušuje pravidla (ovšem vždy za cílem vyššího dobra) a jeho hlavní deviza je skutečně náhoda a přátelé, ale právě to mi na tom přijde černobílé. Je to dítě, které bojuje s draky, černokněžníky a bazilišky… a vždycky to vyhraje. Netvrdím, že Harry je superhrdina, vůbec ne. To mu ale na černobílosti neubírá. Je to prostě souboj jasného dobra proti jasnému zlu – to je konec konců vlastní žánru knihy a ani slovo proti tomu. Děti díky němu četly, tleskám a sama mám pro něj slabost. Tvrdit ale, že se jedná o hluboké dílo klasické literatury by bylo poněkud přehnané.
Ano, vím, pohádky dřív bývaly dost brutální a ani trochu dětské příběhy. Dnes je to přesně naopak – jsou stoprocentně dětské. Jasně že jsem mívala ráda pohádky. Je to žánr, ke kterému určitý typický způsob zjednodušování světa patří a je tam potřeba, jinak by to nebyla pohádka. A jiný způsob zjednodušení zase uplatňují ty superhrdinské filmy. Netvrdím, že je to špatně. Je to prostě žánr. Prostě tam jen vidím to, co jsem popsala v článku a to se mi nelíbí.
[37]: To je pravda: konec konců celý zábavní průmysl je obrovská továrna na peníze 🙂 (Že by se filmaři snažili stát se reálnými Batmany? :-D) A co se hrdinů všedního dne týče – naprosto souhlasím!
[38]: Ano, v článku je moje interpretace filmu a to, že může být i nějaká jiná, vůbec nepopírám. Takže jestli to někoho inspiruje k heroickým činům, fandím mu. Jen mi to připadá spíš nepravděpodobné (právě z důvodů popsaných v článku).
Inu, i identifikace s hlavním hrdinou je do určité míry věc vkusu a osobnosti (a zručnosti vypravěče) 🙂 A to, že má člověk občas chuť hrdinovi nafackovat, na tom celkem nic nemění.
Co se toho Colomba týče, tak tam vidím oproti superhrdinům jednu podstatnou rozdílnost: Colombo je geniální realisticky. Je to výjimečně nadaný jedinec, který ovládá to, co je v principu dáno každému, o něco lépe než ostatní. Superhrdinské schopnosti nám ale nejsou přístupné nijak – a v tom je ten podstatný rozdíl.
PS: Mirek Dušín samozřejmě je černobílý strašlivě.
[39]: Určitě jsem nechtěla tvrdit, že tohle je jediná správná interpretace superhrdinských filmů. Je to můj úhel pohledu a vůbec neznamená, že jiné jsou špatné. Mimo to, takovéhle morbidní poselství do těch filmů rozhodně nikdo nedává úmyslně ani vědomě (pakliže přijmeme předpoklad, že tam takové je) – a diváci ho rovněž vědomě nevnímají. Otázkou ovšem zůstává, co se děje na podvědomé úrovni. Na jedné i na druhé straně.
[35]: Quasimodo je z literárního hlediska genderově neutrální, je to tragická postava založená na odříznutí od společnosti. Captain America je ovšem hypermaskulinita sama… Jo, tu citlivost máš. Vypadáš na přemýšlivého člověka, takže si tam najdeš všechno.
Pěkný článek se zajímavými názory 🙂 Já jsem o superhrdinských filmech před nějakou dobou také psala článek, takže jestli chceš, můžeš se na podívat na můj názor 😀
vedle jak ta jedle 😀 ale taky názor 🙂
Pěkně napsaný názor. Já to vidím v podstatě stejně. Jen jsi mi pomohla zamyslet se na tím.
[46]: Můžeš to rozvinout do širší šíře?
[35]: To jsem tam nikdy nezachytila.
Že by šlo o oddechnutí, že se to nikdy nemohlo stát v realitě :O
Navíc, v té době si dovedu představit, že víra v dryády, eurinie, vodní panny atd. je běžná a jsou brány jako zcela reálné – tudíž není nemožné, že by nějakého námořníka vlákaly do vodní pasti a tak.
(Neber to prosím jako výčitky nebo něco. Prostě jsem tohle nikdy neslyšela, tak mě to zajímá 🙂 )
[44]: To už je ale pak jiná úroveň genderu – nejde o to, že se s někým identifikuji proto, že je to muž/žena, ale proto, že představuje vtělený západní stereotyp mužství/ženství. A ten je možné představit různými způsoby, některými odpudivými, jinými přitažlivými… a už se v tom ztrácíme.
To už je taková vlastnost přemýšlivých lidí 😉
[45]: Děkuji 🙂 Možná zajdu.
[46]: Také bych nepohrdla nějakým vysvětlením. Takovýhle komentář jde napsat k libovolnému článku na libovolné téma. Navíc… kdo může říct, že disponuje jedinou správnou interpretací něčeho?
[47]: Děkuji, to mě těší 🙂
[49]: Je pravda, že lidé v téhle době vnímali svět do značné míry odlišně a daleko víc mýticky. A mýtus jim dával vlastně všechno, co potřebovali, aby byli kulturními lidmi – např. varoval je před různými věcmi (třeba incestem – viz Oidipus) a používal k tomu právě různé nadpřirozené prostředky a bytosti. To s tou tragickou katarzí nemám ze své hlavy, ale z přednášek o antice, ale musím říct, že mi to přijde velice přesné – zrovna na toho Oidipa to sedí fakt krásně.