Článků o tom, jak píšu diplomku, tu bylo hned několik. Některé vychvalovaly téma, k němuž jsem se náhodou dostala, jiné si stěžovaly na boje s Wordem nebo jen tak všeobecně na proces psaní. Teď, když už je to všechno za mnou, se cítím povinována napsat jedno velké vyznání vděčnosti. Své skvělé vedoucí.
Jsem vděčná za to, že když jsem za ní přišla s tím, že netuším, o čem mám psát, sáhla do police a s vědoucím úsměvem pravila „tohle by se vám mohlo líbit“. Že se z toho vyklubalo největší intelektuální dobrodružství mého akademického života.
Jsem vděčná, že jsem v ní našla spojence v situaci, kdy na katedře se o nás moc nestarají. Že se mnou pilovala každé slovo anotace, aby nic nešlo argumentačně napadnout a aby mi projekt schválili. Že mě od prvních krůčků vedla, radila, motivovala.
Jsem vděčná, že se mě při každé konzultaci snažila posunout o míli kupředu, že nepolevila a nikdy neřekla „jo, to už je dobrý, tak nashle“. Dnes už jsem vděčná i za onehdy tolik děsivé „tak, Marie, projdeme si to stránku po stránce“. Jsem vděčná, že si práci pokaždé celou přečetla, že jsem vždycky mohla přijít na konzultaci a ona na mě měla čas, že byla milá, hodná, usměvavá a vtipná, ale zároveň přesně věděla, co je třeba vylepšit a jak. A že mi to sdělila tak, že jsem se nesložila.
Jsem vděčná, že mi jednou dala výtisk se svými poznámkami (luštit to byla celkem zábava, dodnes se mi nepovedl určit pravý význam perly „základní kategorie poznání či zkušenosti udeří kostru“). Že mi půjčila svoje knihy a slovníky a ještě mi na ně dala svojí tašku, když viděla, že je nemám kam dát. Že se mnou vtipkovala, až jsme musely pobuřovat konzultující u vedlejšího stolu. Že se ptala na mé tajemnické trable. Že chtěla přijít na koncert našeho orchestru.
Jsem vděčná, že jsem měla nejlepší vedoucí, jakou bych si dokázala představit, a že mě přiměla napsat nejlepší akademickou práci, jakou jsem kdy napsala; práci, na kterou jsem navzdory jejím nedokonalostem hrdá. Práci, která díky jejímu vedení překročila všechny moje dosavadní hranice, standardy i možnosti.
Myslím, že jestli se mě někdo za pár desítek let zeptá na mou diplomku, i tehdy exploduji nadšením. A co víc – budu moct citovat profesora Snapea. Neboť shoda jmen je úplná.
„Lily? After all that time?“
„Always.“
To je krásné 🙂 jo, vedoucí práce má neuvěřitelný vliv na všechno a když je skvělej, tak se pak píše mnohem lépe. Děsně ti fandím, obdivuju, že píšeš na lingvistiku a jsem strašně moc ráda, že jsi psala s někým tak úžasným. Jestli to nebude tím, že se skvělí lidé přitahují 😉
Můj vedoucí DP byl taky úžasný, tak úžasný, že teď chodím a škemrám, aby u dis dělal "alespoň" konzultanta 😀
Ne, že bych byl nějakým velkým fatalistou, ale taky si nemyslím, že na své cestě potkáváme lidi úplně náhodně. Aby nás posunuli takovým úžasným způsobem dopředu, něčím si je, řekl bych, napřed musíme zasloužit. Třeba tím, jací jsme :-).
[1]: Přesně: neuvěřitelný vliv! Proto jsem za ní tak ráda 🙂 Moc děkuji 🙂
Je dobře, že jsi na vedoucího měla také takové štěstí – a myslím, že jestli bude mít jen trochu čas, tak ti bude konzultantem velmi rád. To tak ti skvělí lidé už dělávají 🙂
[2]: Ó, děkuji! Až jsem se při čtení tvého komentáře zapýřila 🙂 Také si myslím, že lidi nepotkáváme úplně náhodně… ale jestli jsem si Lily zasloužila, to je jiná otázka 🙂
Krásné a sentimentální, z tvých článků na mě vždycky dýchne takové příjemno.
Dobrý (nebo dobrá) vedoucí je poklad. Slyšela jsem strašlivé příběhy o takových, kteří vůbec nebyli ochotní konzultovat, neporadili, nepomohli. Moje vedoucí bakalářky byla skvělá, poradila mi se vším, co bylo potřeba, v pravém slova smyslu mě vedla. Vedoucí diplomky je ještě lepší – zjevně jsem ho nadchla už tím, že jsem sama přišla, že chci psát u něj a že chci psát jedno z témat, která vypsal, protože mě obrovsky zaujalo. A do třetí konzultace už mě zvládnul naprosto ohromit, nadchnout pro opravdické bádání (ne jenom psaní "aby to bylo") a navrch zlanařit na Erasmus do Neapole. 😀
A mám nějaké štěstí na opravdové profesory. Náš obor má všehovšudy tři a u dvou z nich jsem psala nebo píšu.
Přesně, tak krásně se čtou 🙂 A ani sebelepší vedoucí nemůže poskytnout podporu studentovi, který se pramálo snaží si z ní něco přebrat. Pokud se tedy vůbec rozhodne vzít si takového pod křídla 🙂
[4]: Děkuji 🙂 V té sentimentalitě si rozumíme, že? Příjemno mě moc potěšilo 🙂
[5]: Přesně, poklad! Taky jsem slyšela celou řadu děsivých historek o mrtvých broucích, co najednou odjeli na semestr pryč (podle všeho někam, kde neznají internet) nebo tak něco… Moc mě těší, že také máš na vedoucí štěstí a Neapol určitě bude skvělá! (Doufám, že tam ale mají internet a nezapomeneš tam na nás, věrné blogové čtenáře :-D)
[6]: Ó, děkuji velice! 🙂 Je to tak. Taková spolupráce by pravděpodobně velmi skřípala, případně by vůbec nebyla. Případy studentů, kteří nebyli ani na jedné konzultaci, nejsou konec konců nic neobvyklého.
[6]: Ještě dodatek: a taky nesmíme zapomínat na ještě smutnější případy, kdy ke konzultacím ani nedošlo, protože bylo předem jasné (vzhledem ke kvalitám vedoucího), že by šlo o ztracený čas…