Na titulní straně na nás už pár dní vykukuje článek Když dojde inspirace. Jedná se, jak sama autorka přiznává, tak trochu o článek nouzový, napsaný v situaci, kdy došly nápady, který má poradit jiným blogerům v podobné nouzi. A co na tom, říkáte si, to přece nestojí za kdovíjaký rozbor. Pravda. Jenomže co za něj stojí, jsou komentáře pod oním nouzovým článkem. Drtivá většina z nich je jednoho mínění (což už samo o sobě je jev vzácný), myslím ovšem, že nereflektují skutečnost tak průzračně, jak se zdá. Minimálně ne v našem nedokonalém světě.
Skoro všichni komentující jsou totiž názoru, který by se dal zjednodušeně vyjádřit sloganem „nemám inspiraci, nepíšu“. Někteří to rovněž vztahují na ostatní: „nemáš inspiraci, nepiš“. Jenomže pravda není tak jednoduchá a vždycky je tu pár přitěžujících okolností. Tak zejména skutečnost, že blogování je trochu jako droga. Kdybychom napojili blogerův mozek na technická udělátka, jistě bychom zjistili, že každý publikovaný článek, stejně jako každý komentář pod ním, nám vyšle do mozku trochu dopaminu. Nevědecky: publikovat nové články je činnost veskrze příjemná a komentáře u článků tuto příjemnost jedině podporují. Bodejť by pak autorku neštvalo, že ji nic nenapadá. Když mě nic nenapadá, taky mě to štve.
Pak je tu rovněž skutečnost, že čtenářova trpělivost rozhodně není vždycky taková, aby si na záchvat inspirace a z něj vzešlý geniální počin počkal. Řekněme si to na rovinu: když už měsíc na vašem blogu nic nepřibylo, působí dosti mrtvě a kromě opravdu kovaných čtenářů a železných trpělivců všechny brzo omrzí. Pravda, nějací železní trpělivci se vždycky najdou, ale mě osobně blogy, které nejsou delší dobu aktivní, od dalších návštěv odrazují.
Ale hlavně: když nemáte inspiraci, může to být příznakem daleko rozsáhlejší tvůrčí krize. Josef Čapek kdysi napsal, že spisovatel píše z existenciální nutnosti. Podepisuji. V momentě, kdy máte svou identitu spojenou s psaním, jde o součást vaší osobnosti. Jistě, všichni tak nějak teoreticky víme, že tvůrčí krize přicházejí. Jenomže když přijde právě na vás, tak vás to pěkně vyděsí, protože úplně umlčí hlas, kterým jste vždycky samozřejmě disponovali, a nic vám negarantuje, že už to tak nezůstane. Jako se v depresi zdá, že takhle už to bude vždycky, stejně se to zdá v tvůrčí krizi. Psaní prostě odešlo, něco podstatného ve vás umřelo a kdo ví, jestli se to ještě někdy vrátí. Alespoň to tak vypadá.
Nedivím se proto nouzovým článkům, jako je ten na titulce. Ano, doufám, že inspirace budou mít všichni autoři vždycky v zájmu čtenářů co nejvíc. Jenomže i když ji mít nebudou, myslím, že budou psát pořád, i kdyby to byly články tisíckrát nouzové. Protože když jednou doopravdy začnete, tak už prostě nejde jen tak přestat.
Mám to stejně, pořád mi šrotuje v hlavě co zase napíšu za článek, protože mě blogování neskutečně baví 🙂
Poselství shůry. Tak už žhavte psací stroje. 🙂
Mně ani tak nevadí, když někdo napíše článek z nouze, který není posvěcený dotykem geniální inspirace, ale připraví prostě "vypracovaný" slušný článek. Ostatně někdy se v průběhu psaní onoho neinspirovaného textu inspirace rozžehne a vznikne úplně jiný než nouzový článek. Ale myslím, že by autor měl mít dost soudnosti na to, aby nevypustil "nouzovku", která nebude stát za nic a vznikla právě metodou "vraž tam vejce, zamíchej a oni to skousnou", to bych bral trochu jako neúctu ke čtenářům a hlavně k sobě samotnému. Prostě nouzový článek napsat můžu, ostatně – buďme upřímní – děláme to občas všichni, ale měl bych si ho po sobě poctivě přečíst a pak zvážit, jestli má zveřejnění smysl.
A jako čtenář nemám nejmenší problém si na dobrý článek trpělivě počkat :-).
Asi tak.
Někdy mi nápady opravdu dojdou, a když článek nevydám dva týdny jsem čím dál více nervní.
Ale nejeno nápady to mohou zapříčinit, co když se člověku nedaří nebo má zdravotní problémy, potom zase nemá chuť blogovat.
Souhlasím s nouzovými články.
Neboť n o u z e naučila Dalibora housti.
[1]: Přesně. A když se člověku něco děje, hned ho napadne, jaký by z toho byl článek na blog 🙂
[2]: Dokonce shůry? To už je vážné 🙂
[3]: Naprosto souhlasím. Není nouzovka jako nouzovka a z některých skutečně běhá mráz po zádech, až si člověk říká, za koho ho autor má. Ale tam už někdy bývá velmi těžké rozlišit, co je skutečně nouzový článek a co je psáno s vědomím inspirace a skvělého nápadu. Což je na tom asi to vůbec nejsmutnější.
[4]: Přesně: jak uplyne týden a na blogu mi nic nepřibylo, taky začínám být poněkud nervózní. A to nápadům zpravidla ani trochu nepřidá. Jako ostatně jakýkoli stres – konec konců nemoc, kterou zmiňuješ, je příklad par excellence.
[5]: 😀 Tak k tomu skutečně nemám co dodat 😀
Co nouzové články, ale nouzové komentáře! Ty mi tedy občas, zvlášť od některých pisatelů, vadí…
Jinak, mé mínění plně vystihuje "tvor(eček) z třešní". 🙂
Souhlasím. Od doby, co jsem začala psát se mi nepravidelně, ale přece vracejí stavy, kdy nevím, o čem psát, ale článek vydat chci. To tak brouzdám po síti a vesměs něco vypotím, ale když bych nepsala, ten blok sám nepřejde …
[7]: ty nouzové komentáře nemají chybu 🙂
Asi sis vsimla, ze v posledni dobe patrim mezi ty, co radej nepridaji nic a maj mrtvo… snad te to jeste natolik neodradilo, pac uz to bude jen lepsi, Buh se slitoval a po temer dvou mesicich jsme snad konecne sehnali bydleni! A vzhledem k tomu, ze je to byt bez kuchyne, urcite bude zas o cem psat 😀
Souhlasím s tím, že vydaný článek s přibývajícími komentáři dělá radost. Jinak bych vlastně ani neblogovala. To přiznám rovnou.
"Když nemám inspiraci, nebloguji" je dle mého dost obecný pojem. Nestačí nápad, je to otázka i provedení. Nápadů můžu mít spousty, ale když nemám tu správnou náladu a nejsem slova schopna vkládat do odstavců tak aby to znělo dobře, je to také kámen úrazu.
Na blogu se prezentujeme, takže nejen nápady, ale samotné provedení je také dost důležité.
Možná že spousty blogerů má nápadů spoustu, jen neví, jak svůj článek pojmout nebo napsat tak, aby jeho pointa opravdu vynikla. I to může být součástí inspirace.
Ale pro vynucené články nejsem. Žijeme v Informační společnosti 2.0. to je, že informace je stěžejní a my je nejen velmi snadno získáváme (všude), ale také je můžeme vytvářet. A většinou to nejsou kvalitní informace (informací se myslí všechno, třeba i článek na blogu). No a když každý, kdo bude mít blogovou krizi a nebude schopen se pořádně do psaní článku opřít a být schopen si svou myšlenku promyslet, bude na internetu existovat ještě víc informačního odpadu než existuje.
Ono celkově blogování není příliš přínosné pro celou společnost, ale nám dělá dobře a blogeři rádi čtou články. Ale ty články by jim měli aspoň něco málo dát. Což s vynucenými články rozhodně nepůjde.
[7]: Je pravda, že komentáře typu "pěkný článek", skutečně nejsou nic povznášejícího. A což teprve komentáře, které s článkem vůbec nesouvisejí! To je extra třída.
[8]: Ona je otázka, kdy se jedná o blok a kdy opravdu jenom o nedostatek inspirace. Nedostatek inspirace se zpravidla dá vyléčit celkem snadno (přečíst si něco nebo tak), zatímco s blokem je to horší…
[9]: Hezky! Tak to gratuluju k bydlení (i když bez kuchyně) a moc se těším na nové články 🙂 Nene, trpělivost mě ve tvém případě ještě nepřešla 🙂
[10]: Ona je otázka, jestli je článek inspirovaný oproti vynucenému opravdu takový rozdíl, aby to všechno nebyl jenom informační odpad 😀 Myslím, že kdybychom měli z blogů vybrat ty, které jsou opravdu přínosné a kvalitní, mnoho by jich nezbylo… ale to není jejich funkce. Když má blog čtenářstvo, nejspíš to někoho baví nebo si u toho odpočine, potěší se… a o to jde. Informačního odpadu jistě máme tuny. Ale s tím už zkrátka nic nenaděláme.
To je život. Už jak naznačuješ v článku, že je to osobnost, část Tebe. Někdy mám inspirace, že bych na své čtenáře vysypal deset článků najednou a přemlouvám se, abych už skončil, že dlouhým textem pošlu někoho maximálně tak do důchodu, jindy si neporadím s smskou kamarádovi a to jsem napsal dvě knížky.
Každý extrém podle mě škodí. Když přijde čtenář na můj blog, otevře článek a během dvaceti vteřin jej zavře, buď se mu minulo téma, nebo ho prostě nebavil. Když ho bavit nebude a dá Ti šanci tím, že si rozklikne další text a ten ho taky bavit nebude, pak takového člověka už asi na svém blogu neuvidíš. Každý extrém prostě škodí…
Mrtvý blog, to je neštěstí. Jak píšeš, všechny časem omrzí chodit na blog, kde se už měsíc nic neobjevilo.
Na druhou stranu z některých článků vysloveně křičí, že jsou nouzové. Inspirace může dojít každému, ale nikdy by to nemělo skončit tak, že bloger publikuje blbinu bez hodnoty.
[12]: Určitě každý extrém škodí. Psát deset dlouhých článků denně je rovněž velmi kontraproduktivní záležitost 🙂 Ale s tím se, pokud mohu ze své zkušenosti soudit, většina blogerů spíš nepotýká 🙂
[13]: To každopádně. Rozhodně je lepší pauza než nějaké příšerné škváry. Z těch mi konec konců trpělivost dojde podstatně dřív než z ticha 😀