Tři měsíce v Brisbane a několik dní v Canbeře, to byl od počátku můj studijně pracovní australský plán. Pak přibyl Nový Zéland, rovněž ovšem motivovaný především studijně, protože jsem potřebovala obnovit vízum (jinak bych na to nejspíš nesebrala odvahu). Když se na seznamu octlo Sydney, šlo o jediné místo, které s mým studiem nemělo společného vůbec nic. A jak moje plány postupně krystalizovaly, stala se z něj sladká tečka v podobě dvou dovolenkových týdnů na samý závěr mého australského dobrodružství.
Proč právě Sydney, ptáte se? Žije tu mámina kamarádka, jejíž rodina emigrovala do Austrálie na počátku sedmdesátých let. Jelikož je její srdce pořád zčásti doma ve střední Evropě, nenechal na sebe výsledek zprávy o tom, že budu čtvrt roku u protinožců, dlouho čekat. Na můj rozvrh ještě před odletem přibyla návštěva nefalšované expatské rodiny, která je ochotná mě pod svou střechou hostit tak dlouho, jak jen si budu přát. Jak pravila máma: „Takovejch pečenejch holubů rovnou do huby!“
První, co mě v Sydney přivítalo, byla dopravní zácpa. Jak se ukázalo, šlo o přivítání nadmíru stylové, protože „tohle je Sydney a to, že je tady bordel, je normální“. Abyste měli představu: žije tu přes 5 milionů lidí a většina z nich má, jak jinak, rodinný domek se zahrádkou. Město se tak táhne do neuvěřitelných rozměrů: z jedné strany cca 100 kilometrů, z druhé cca 40. Na rozdíl od precizní Canberry ho navíc nikdo nikdy neplánoval – vzniklo zcela živelně, na místě, kde na konci 18. století Britové založili první trestaneckou kolonii. Ulice tu tedy nejsou rovné ani pravoúhlé, zato jsou plné aut a jiných dopravních prostředků; celkovou atmosférou lehkého chaosu, spěchu a přelidnění tak Sydney nečekaně živě připomíná naše evropské metropole. Staré budovy jsou tu navíc postavené z cihel a ne ze dřeva jako v Queenslandu, v centru Sydney si tak leckde můžete připadat skoro jako ve Středomoří. Minimálně tedy do momentu, než se vám opět do zorného pole dostanou místní mrakodrapy nebo na vlastní oči spatříte slavný sydneyský Harbour Bridge (Přístavní most), případně rovnou nejikoničtější z ikonických australských staveb: sydneyskou operu.
Moment, kdy jsem ji poprvé spatřila, se velmi promptně zařadil po bok chvil, kdy jsem na vlastní oči uviděla Eiffelovku nebo Monu Lisu. Když něco znáte tak dobře ze všech možných obrázků a filmů, stane se to sice zcela samozřejmou, ale taky tak trochu polofiktivní entitou. Jistě, teoreticky víte, že někde se ten artefakt fyzicky nacházet musí, ale s tím, že se najednou zhmotní přímo před vámi, prostě nepočítáte. Když se mi tedy bílé škeble zablyštily před očima, v hlavě se mi překvapeně rozeznělo: „Ona doopravdy existuje!“ Jít právě sem na operu pak byl zážitek téměř surreálný.
Tvář Sydney je velmi různorodá: nabízí rušné a hypermoderní centrum, procházky po krásných plážích na pobřeží i výhledy na tisícimetrové hory a eukalyptové lesy o rozloze Libanonu. Sice se nacházíme víc než tisíc kilometrů jižně od Brisbane, počasí se ale už i tady překlopilo do plnokvětého australského jara plného fialových žakarand, řvoucích papoušků, poletujících motýlů a teplot směřujících ke třicítce. Do toho přidejte nesmírně milé a srdečné hostitele, návrat do češtiny, ve které konečně zase dovedu říct všechno, co chci, a kontrast českého a australského kulturního prostředí, které si teď, při změně zpátky, uvědomuju daleko víc, než když jsem přijela do Austrálie. Přikořeňte čerstvým steskem po lidech, které jsem zanechala v Brisbane, a myšlenkou na brzký návrat k lidem, které jsem před čtvrt rokem zanechala doma. Vznikne koktejl vpravdě neopakovatelné příchuti.
Koktejl, kterým stylově na Dušičky skončí celý můj australský pobyt.
Ovšem ta hra mráčen nad plazi a pak skaly, kvetny a mrakodrapy hned zaujali…Naproti domu Opera neni nejsk můj cup of tea…
Myslim ta budova Opery…
Já nejsem žádný velký fanoušek moderní architektury, ale sydneyská opera se mi opravdu líbí. Ovšem v porovnání s plážemi, nad kterými poletují motýli, bledne jakýkoli lidský výtvor!
Krasna australska tecka, stastnou cestu domu!
Vřelé díky! 🙂
Skvělá chuť. Takovéhle koktejly miluju! Díky za možnost pochutnat si :-).
Velmi rádo se stalo 🙂 Doufám, že dochuť bude jen sladká!
Takových krásných míst 🙂 Přeji ještě spoustu zážitků, než nadejde čas odletu!
Děkuji! 🙂 Dneska se mi jich ještě podařilo pár nasyslit, zítra už to vidím spíš na zážitky typu fronta před letištěm, fronta na letišti, fronta v letadle 😀
Krásné povídání i obrázky! Přeji ti příjemně prožité poslední chvilky u protinožců a klidný a šťastný návrat domů :).
Děkuji 🙂 Klidný byl a šťastný zatím taky, snad to tak vydrží 🙂
Moc pěkné fotografie
Děkuji 🙂 To jsou ty dnešní chytré telefony – fotí prakticky samy 🙂
V tuhle dobu už jsi nejspíš zpět v ČR. Tak vítej 🙂 A ještě jednou díky za australské postřehy!
Jsem 🙂 A myslím, že autralské postřehy tady ještě nějakou dobu budou. Už ne čerstvé, spíš reflektující a shrnující, ale minimálně na pár dalších článků to ještě vidím 🙂
Tož jsi-li doma, rychle si dej vepřecí koleno, než tě přejde chuť!
A věru, fotky zdařilé. Trochu lituju, že se nedají zvětšit (ale třeba už to z těch mobilé nemusí být až tak úplně… Ale třeba to už je dokonalé, kdo ví?)
Na každý pád, herclich vilkomen! :o)
Děkuji 🙂 Na přechod domů mě v tomhle ohledu výborně připravili moji expatští hostitelé, když mě pohostili řízky s bramborovým salátem 🙂 A u fotek zkus kliknout pravým tlačítkem a zobrazit na nové kartě. Sice jsou pořád zmenšené, aby stránka nebyla neúnosně velká, ale jdou tak zobrazit o poznání větší, než jak jsou vidět v článku 🙂
Marie Veroniko, bez Sydney byl to tvé putování asi nebylo komplet!?
A opera – musí to být zážitek, vidět jí! Pro mě to je opravdu jeden z divů světa…
Posílám pozdravy, Helena
Nebylo, že? Taky si myslím! 🙂 A opera byla skutečná krásná. Jen ten samotný operní sál byl vzhledem k těm vnějším rozměrům vlastně až překvapivě malý.
Maruško, máš nádherné fotky. Chceme slyšet více o opeře… Takový zážitek, ten ti teda trochu závidím. Je krásné, že se tě známí tak mile ujali, ačkoliv přeci jen návštěvy ze starého kontinentu u nich zřejmě nejsou příliš časté a každá je velkou vzácností.
Děkuju! A přijetí se mi dostalo skutečně vpravdě vřelého – tak vřelého, že vřelejší už si ho snad ani nedovedu představit 🙂
Opera byl Attila od Verdiho. Operní sál je překvapivě relativně malý (menší než v Národním, protože ten větší sál je koncertní), takže velké opery typu Wagner se tam ani nehrají. Tohle bylo tak akorát. Ústřední dvojice zpěváků (soprán a tenor) byla úžasná, sbory skvělé, někteří další zpěváci měli krásné, ale už relativně slabší hlasy, nicméně na ten prostor tak akorát. Příběh byl přesazený z antického Říma do fašistické Itálie, ale fungovalo to. A jako perličku tam měli živé koně – jeden byl velmi hodný, ale druhý tam zjevně vůbec nechtěl být a ten chlápek, co na něm měl majestátně sedět, měl teda zatraceně těžkou práci 😀
Maruško, to zní senzačně! Živé koně na pódiu jsem ještě neviděla, ale přiznám se, že by mi to asi bylo spíše nepříjemné – ono je tam na ně hodně světel a odlesků a dalších potenciálních plašičů. Každopádně zážitek na celý život, co?
Já jsem se taky nejdřív lekla a říkala jsem si „ježkovy oči, chudák kůň!“, obzvlášť když se do toho pak opřel celý sbor na jevišti. Ale zvládli to, tak jsou asi zvyklí 🙂 A zážitek na celý život rozhodně! Tak by se dala popsat doslova úplně celá moje Austrálie 🙂