Jestli jsou flegmatičtí Australané na něco opravdu hrdí, jsou to jejich pláže. A mají důvod. Je jich tu prakticky nekonečno, písek na nich je někde tak jemný, že vám vrže pod nohama, a jeho zlatavou barvu by mu mohla závidět i Sahara. Připočtěte k tomu průzračně modrý oceán jako vystřižený z katalogu cestovky a vlny, které ztělesňují sny všech surfařů (Surfers Paradise, Ráj surfařů, je ostatně zcela konkrétní destinace relativně nedaleko od mého brisbaneského bydliště). Když na ně zkouší třeba Britové vytáhnout kvalitu svých vlastních pláží, Australané se tomu obvykle zasmějí a pak shovívavě řeknou: „Hele, radši přestaň mluvit a počkej, až tě vezmeme na opravdovou pláž.“
Co ovšem naivním evropským turistům nemusí hned dojít, je skutečnost, že abyste si australské pláže opravdu užili, musíte zůstat naživu. A to jak v krátkodobém, tak v dlouhodobém horizontu. První, co vás na to decentně upozorní, jsou barevné vlajky na vybraných úsecích. Tam hlídkují plavčíci, a když na to přijde, klidně pro vás skočí rovnou do vln Jižního Pacifiku. To, že ty vlajky od sebe nejsou nikdy příliš daleko a bezpečný úsek tak představuje v porovnání s rozlohou celé pláže jen směšně maličký prostor, je první varování. To druhé pak je skutečnost, že občas potkáte zvláštně oblečeného chlápka s dálkovým ovládání ke dronu, co se upřeně dívá směrem k oceánu. Možná vás napadne, že jde o nějakého nadšeného fotografa, ten dojem ovšem dlouho nevydrží. Kus od něj se totiž zpravidla nachází cedule, která vás nonšalantně informuje o tom, že právě tahle osoba monitoruje pohyb žraloků v reálném čase.
U žraloků to ale ani zdaleka nekončí – a tím nemám na mysli smrtící medúzy. Když jsem se minulý víkend vypravila na North Stradbroke Island (neboli Straddie; ano, pořád vám dlužím článek o australských zkratkách), hned u trajektu nám dali mapku i s komentářem. „Takže tady dostanete zmrzlinu a tady fish and chips a tady všude jsou nádherný pláže, který se táhnou celý kilometry. Jenom pozor, na týhle a týhle se nekoupejte. Jsou tam nebezpečný proudy a než se nadějete, budete na Zélandu. Tak krásný výlet!“ Upřímně, po dvou měsících v Austrálii, kdy jsem například na kampusu natrefila na víc než metrového hada rovnou na chodníku (fanoušci mého Facebooku vědí), už mě to ani nepřekvapilo.
Aby toho nebylo málo, je tu ještě jedno nezanedbatelné, byť poněkud plíživější nebezpečí. Slunce. Ozonová vrstva nad Austrálií připomíná cedník a slunce je tu tím pádem skutečně brutální. Zapomeňte na naše milé evropské sluníčko, které máme tak rádi. Všechny místní opalovací krémy mají ochranný faktor 50+, a pokud je jasný den, měli byste se mazat každé dvě hodiny. A jestli vás to otravuje, přečtěte si statistiky. Austrálie drží celosvětové prvenství ve výskytu rakoviny kůže, což v reálu znamená, že ji dostanou do věku sedmdesáti let dva ze tří Australanů.
Navzdory tomu všemu tu lidi zůstávají pozoruhodně v klidu. Jestli jsem se o Australanech naučila něco skutečně podstatného, tak to, že se svými riziky umějí žít. Nevyprávějí vám donekonečna o povodních a suchách, o lesních požárech a jedovatých hadech, o žralocích a rakovině kůže; místo toho se rozplývají nad nádhernými plážemi. To, že vám na nich sem tam může hrozit smrtelné nebezpečí, pak už je holt život. Tak to zkrátka chodí. Kdo chce mít jistotu, omezí se na pár přísně hlídaných metrů. A na dobrodruhy čeká všechno okolo.
Pamatuji jsme, že na základě v zeměpisu jsme četli hororove příběhy o koupání v Australii, kde figuroval ještě jeden potvorak – mořský krokodýl..Pise o něm i Zdeněk Veselovský v knize o Australii (Výlet do třetihor).Ten ale zřejmě žije severněji
Ano, saltie! Nějak jsem na něj při psaní článku pozapomněla, asi proto, že se tady v okolí (pokud vím) opravdu nevyskytuje. Inu, pokud jde o hororové příběhy, má Austrálie opravdu co nabídnout 😀
Jestli ono toho nebezpečí není v Austrálii tolik, že už místní zkrátka otupěli. 😀
Zpětné proudy jsem zažila na Srí Lance, nádherná liduprázdná pláž, nešlo odolat… A za chvíli už za námi přiběhli místní, že se zrovna tam ráno utopili dva kluci. Z oceánu mám obrovský respekt, stačí mi procházky po pobřeží. A to australské je teda debcheroucí!
Ježkovy oči, to je teda hrozný! Tady místní buď podobné historky radši nezmiňují, nebo si lidi fakt dávají pozor (a jsou dostatečně informovaní). Doufám, že je to ta druhá varianta. A, upřímně, já jsem si v oceánu jen smočila nohy. Je to na mě moc studené a s moc velkými vlnami. Ale vzhledem k tomu, že ten hlavní dojem je vizuální, mi to ani trochu nevadí 🙂
Teda popravdě, teď mě Austrálie láká trochu míň. Pláže vypadají opravdu suprově z fotek, ale to místní Slunce musí být velký zápřah na organismus. Před pár lety jsem byla doslova na Sahaře a po zbytek dne jsem měla problém se ochladit… 😀
Je to zápřah. Během zimy to bylo v pohodě, ale teď na jaře se ukazuje, jak moc brutální to slunce dovede být. A když jsem se místních ptala, co se děje v létě, když to na jaře vypadá takhle, tak přišla odpověď, že v létě je zpravidla takový vedro, že jsi zalezlá vevnitř a vůbec nevycházíš 😀
Fuha…
Brrr, z meduz, zraloku a proudu bych mela celkem vitr. Mne jednou stacila „obyc“ meduza a byl to docela zneklidnujici a bolestivy zazitek (tim vic, ze jsem vubec nevedela, jak bude ucinkovat a vyhnout se kontaktu bylo prakticky nemozne). Ale predpokladam, ze jde sice o medialne vdecna, ale presto relativne vzacna umrti. Nejspis jsou v konecnem poctu vrazednejsi kravy, dopravni nehody a infarkty, stejne jako na sporadanejsi horni polokouli:)
Obyč medúzy tady prý mají taky! Ale naštěstí jsem neviděla ani ty 🙂 A taky si myslím. Když někoho pokouše krokodýl, tak je to prostě daleko víc sexy, než když se vybourá 😀
O dovolené v teplých krajích jsem měla moře jen za roztomilý doplněk, stačila ale jedna dovolená v Nizozemí a získalo si u mě velký respekt.
Fotografie jsou úžasné! 🙂
Chorvatsko a Středomoří nás v tomhle ohledu rozmazlují, protože tam je prakticky mrtvo, takže oprsklým turistům prakticky nic nehrozí 🙂 A děkuji! 🙂
No, nebýt těch nebezpečí a nástrah, bylo by to prostě dokonalé :o)
Ale vážně, fotky jsou úchvatné a při troše rozumu a respektu to dokonalé je.
Děkuji za tu podívanou, Marie Veroniko!
Posílám pozdravy, Helena
Děkuju! 🙂 A taky si myslím. Na plážích jsem tu zatím vždycky viděla jen nadšeně vypadající lidi, co si užívali, žádné děsivé výjevy se nekonaly. I když, pravda, ty vlajky ignoroval skutečně leckdo 🙂
Dokonalost na jedné straně bývá vykoupena nedokonalostí jinou. To jen rozmazlení klienti evropských a amerických cestovek mají mylný pocit, že na výhradně pozitivní zážitky z dovolené je právní nárok :-).
Jak se říká – zážitky nemusejí být nutně dobré, hlavně když jsou intenzivní. I když s tou intenzitou by se to tedy v tomhle případě radši nemělo přehánět 🙂
Vypadá to tam vskutku nádherně. Ale nezlobte se, písečné pláže, na bílé útesy Doverské nemá nic 🙂
Ať se tam neupečeš!
Jestli má Austrálie i nějaké pořádné útesy, to nevím. Každopádně pokud jo, tak o nich minimálně lidi nadšeně na každým rohu nevyprávějí 😀 A upečení nehrozí. Sice už tu bylo ke třiceti, ale teď je tu zase pěkně dvaadvacet a pod mrakem. Což teda ale už není úplně standardní a lidi to komentujou: „Třetího října, je dvacet stupňů a prší? No co to jako je?!“ 😀
Myslím, že spousta lidí by se od Australanů jejich přístup k životu měla učit 🙂
Krásné fotky!
Ano, to přesně si taky myslím 🙂 Díky!