Osud tomu chtěl, že mě Barbora z Barborových příběhů nominovala na Liebster Award. Nejsem si tak docela jistá, co to znamená, ale jelikož ráda vyplňuji dotazníky, rozhodla jsem se nominaci přijmout a odpovědět na desítku otázek, které se s nominací pojí. Uznávám, že je to vzhledem k charakteru mého blogu trochu úlet, ale neodolala jsem, tak mi to snad odpustíte. Tedy Bára mi přichystala tyto otázky:
1. Co je ta nejdivnější věc, jakou jsi kdy ztratila?
Jelikož věci příliš neztrácím, tak je to pro mě dost těžká otázka. Jako malá jsem ztratila pár rukavic a čepici, jednou peněženku… Celkem nedávno mi pračka sežrala ponožku. Nic lepšího mě bohužel nenapadá. V tomhle ohledu jsem fakt suchar.
2. Jsi organizovaný člověk, nebo věčný zmatkář?
Organizovaný člověk, naprosto a úplně. Když jsem v pokoji na pražském bytě svého času bydlela bez spolubydlící, tak býval tak uklizený, že nebylo možné říct, jestli jsem zrovna odjela na víkend domů, nebo jsem si jenom šla udělat do kuchyně čaj. Když jsem si loni řekla, že do konce března bych chtěla mít dopsanou první verzi diplomky, tak jsem 31. března měla dopsanou první verzi diplomky. Vlastně je to se mnou tak zlé, že mi trvalo několik let vypořádat se s tím, že ostatní lidé různé věci říkají a pak je tak nedělají, protože jsem byla zvyklá, že když se něco řekne, tak přes to nejede vlak. Je to docela prokletí. Vybraní čtenáři si konec konců jistě vzpomenou na můj článek Perfekcionismus a jiné nemoci.
3. Kočka, nebo pes?
Jednoznačně kočka. Jsem děsný lekavec a štěkající psi mi vždycky málem přivodí infarkt. Navíc mě pes kdysi docela ošklivě pokousal a léta jsem se bála kolem psa byť jen projít. Nejvíc ze všeho nesnáším neposlušné, volně pobíhající, obrovské a krvelačně štěkající psy, za kterými poklusává majitel a volá „nebojte se, on by neublížil ani mouše“. Na druhou stranu kočky mám moc ráda a ony mají rády mě. Dokonce tolik, že naše paní bytná říká jedné své kočce nevděčnice.
4. Jakou knihu máš nejradši?
Velmi těžká otázka! Vybrat jednu je pro mě nesplnitelný úkol, takže si trochu poupravím zadání a vyjmenuji jich víc. Bratři Karamazovi jsou jedna z nejgeniálnějších knih, co znám. Pak Malý princ, samozřejmě, nesmrtelná klasika. Silmarillion, Siddhártha, Martin Eden, Pýcha a Předsudek, Saturnin – knihy, které jsou zaručeným balzámem na duši (jo, vím, že Martin Eden se na konci zabije). A abych nevynechala poezii, tak nesmím zapomenout na Smuténku a A znovu láska od Skácela. Ty jsou kouzelné.
5. Kde bychom našli tvoje nejoblíbenější místo na světě?
Nó, nejsem si docela jistá, jaké je moje nejoblíbenější místo. Ale to není ta otázka, takže vlastně můžu směle odpovědět – ve Francii. Jak pravidelní čtenáři vědí, Francii miluji.
6. Léto, nebo zima?
Ještě před pár lety bych bez zaváhání řekla, že zima, ale asi stárnu. Takže léto, protože zimy už nejsou bílé – a mít všude břečku, nic moc.
7. Do jaké země by ses jednou chtěla podívat?
Do Anglie, protože jsem tam ještě nikdy nebyla. A do Francie, protože tam chci vždycky. Ale celkem by mě zajímalo i třeba Polsko nebo Pobaltí. Po exotice neprahnu.
8. Co je tvůj největší zatím nesplněný sen?
Napsat knihu. Opravdovou dlouhou knihu, román. To se mi nikdy nepodařilo, vždycky jsem po pár stranách utekla k povídkám, básničkám, úvahám a fejetonům. A, upřímně řečeno, ani nemám v rukávu žádný námět, u kterého by mi přišlo, že má cenu o něm nějak dlouze psát.
9. Jak by podle tebe vypadalo tvé alternativní já v paralelním vesmíru?
Inu, líbilo by se mi, kdyby bylo trochu méně pesimistické a škarohlídské. Takže by bylo oblečené do šílených barev, jako když mi bylo patnáct, možná by se tehdy na nižším gymplu rozhodlo jít na konzervatoř a teď by třelo bídu s nouzí v nějakém zapadlém orchestru u posledního pultu druhých houslí a bojovalo se záněty šlach. Teď už asi nemusím vysvětlovat, proč by mělo být míň pesimistické.
10. Jaké zaměstnání/obor studia bys chtěla mít, kdybys neměla to, které máš teď?
Myslím, že se jako čerstvá absolventka můžu vyjádřit i k tomu studiu – tam by to byla francouzská filologie. Teda kdyby to tam nevypadalo tak, jak to tam vypadá. Anebo obecná lingvistika. A ohledně zaměstnání… řekněme třeba literární redaktorka v nakladatelství. Anebo rovnou ta spisovatelka, nač troškařit.
Tímto velice děkuji za nominaci a jelikož mám nominovat další blogery, učiním tak. Nemám jich v zásobě moc, tak nominuji alespoň pár:
Elwin, protože se mi stýská po jejích článcích.
Sili, protože mám ráda její úvahy.
Aerosol, protože je mi líto, že už tolik na blog nepřispívá – tohle by mohla být příležitost.
A pak si ještě troufnu nominovat Čerfa, protože jeho blog je nikdy neselhávající zdroj zábavného, přemýšlivého a vůbec všeobecně příjemného a povedeného čtení. Navíc už má s všelijakými nominacemi své zkušenosti 🙂
Za normálních okolností bych nominovala i Martinu, ale jelikož má teď úplně jiné starosti, nebudu ji s tím obtěžovat a radši jí budu držet palce.
A toto jsou otázky, které pro vás mám:
1. Jak vznikla přezdívka, kterou na blogu používáš?
2. Proč píšeš?
3. Co soudíš o moderním umění?
4. Co děláš úplně nejradši, když máš volno?
5. Při poslechu jaké hudby ti naskakuje husí kůže?
6. Co lze najít půvabného na listopadu?
7. O čem dokážeš zapáleně rozprávět hodiny a hodiny?
8. Co tě vždycky potěší?
9. Jakou knihu jsi četl/četla nejvíckrát?
10. Vyplňuješ rád/ráda na dotazníky o sobě? Proč?
Tak ještě jednou díky za nominaci a jestliže vy, které jsem nominovala, mou výzvu přijmete, těším se na vaše odpovědi!
Vida, jsi rychlá! 😀
Vypadá to, že s kočkami a psy to máme obdobně. Když jsem byla malá, skočil po mně vlčák. Nic extra mi neudělal, jen mě nějak škrábnul do obličeje nebo tak něco, ale od té doby se bojím štěkajících psů. Zvlášť velkých štěkajících psů bez vodítek, brrr.
A Smuténka, ta je překrásná! 🙂
Děkuji za nominaci, kterou s radostí přijímám, pokud nevadí, když odpovím až tak v úterý či ve středu. Nedělní miniglosy dávají mému blogu občas skvělý a občas maličko svazující rytmus. Ale otázky beru určitě jako motivující a samotného mě zajímá, jak odpovím :-).
Tvé odpovědi pro mě byly moc zajímavé, člověk si z nich postupně skládá pestrobarevnou mozaiku osobnosti. Mimochodem, rozhodně nejsem pořádkumilovný perfekcionista, ale taky mám rád, když lidi dodržují to, co slíbí. A mé první dvě cesty do zahraničí, když už se to konečně smělo, vedly úplně přirozeně právě do Francie, i když ji v posledních letech trestuhodně zanedbávám :-). A napsat knihu? No to snad ani nebudu komentovat, aby to nevypadalo podlézavě :-).
Děkuju, děkuju! Tak jsem to vytvořila, abych mohla nějak začít a nějak se vrátit, znovu děkuju za usnadněný návrat.
A teda musím říct, že jsem ráda, že jsi kočičí. Perfekcionismus ti závidím, fakt. A s knihou se ztotožňuji. Jsi prostě skvělá, víš.
[1]: Mám pocit, že takovouhle historkou disponuje nejeden milovník koček 😀 Psi jsou zkrátka takové chodící trauma…
[2]: Moc mě těší, že nominaci přijímáš a už se těším na tvé odpovědi 🙂 Jsem ráda, že ti odpovědi přišly zajímavé – sice takovéhle články ráda píšu, ale mám vždycky pocit, že to nikoho nebude zajímat 🙂
Inu, vrána k vráně 😉
[3]: Juch, to mám velkou radost! Hned pádím k tobě si to přečíst 🙂
No, u toho perfekcionismu skutečně není co závidět. Jako jo, člověk pak je efektivní a já nevím, co všechno, ale je to prokletí jako každé jiné… díky, díky, díky 🙂
K těm ztrátám často se mi zdá že jsem něco důležitého ztratil či zapomněl. Ta úleva pak po probuzení…
[5]: To tedy musejí být noční můry! Alespoň že pak přijde úleva a nezůstává jen trauma 🙂