My všichni, kdo máme dar vysoké citlivosti, se můžeme chlubit mnoha přednostmi. To je nejspíš naše hlavní útěcha, protože jinak moc dobře víme, že jsme ve většině ohledů vybaveni pro život v normální společnosti spíše nevhodně. Dokonce tak nevhodně, že je docela jednoduché nám zdánlivě normální věcí způsobit poměrně slušné trauma, neřkuli infarkt. Máte-li proto ve svém okolí nějakého vysoce citlivého člověka (neboli HSP podle anglického highly sensitive person), kterého se chcete nenápadným a přitom pohodlným způsobem jednou provždy zbavit, otevírají se vám široké možnosti.
1. Koukněte se s ní/ním na horor nebo válečný film.
Zrcadlové neurony jsou krásná věc. Dokud se ovšem nezačnete dívat na filmy, které kromě hlavního hrdiny zabijí málem i vás. Pianistu jsem musela zhlédnout po etapách, protože jsem nebyla schopná to vydržet najednou. Na Westworld jsem se po prvním dílu přestala koukat – i když mě fakt zajímalo, jak to bude dál. Prostě to nešlo. Z lekaček vždycky málem vyletím do povětří. A o svém nejnovějším zážitku, kdy jsem se velkým nedopatřením dostala do kina na matku!, snad raději pomlčím. Dodám jediné: trauma jsem tím nezpůsobila jenom sobě. Učinit z těchto skutečností sofistikovanou vraždící metodu je proto jen otázkou velmi malého množství kreativity.
2. Vybafněte na ni/něj.
Jedním z poznávacích znaků vysoké citlivost je mimo jiné to, že se hodně a snadno lekáte (a to i u filmů, viz bod 1). Na gymplu jsme měli učitelku, která nadskočila pokaždé, když se ozval školní rozhlas. Tehdy jsem to ještě moc nechápala. Dneska nadskočím taky. Když se leknu, trhnu sebou tolik, že tím kolikrát vyděsím i několik dalších lidí v místnosti. Doma máme zvonek, který sice zvoní krásně nahlas, ale má to i stinné stránky: například se u něj nesmím zdržovat, když má někdo přijít na návštěvu. Na druhou stranu je třeba přiznat, že jestli to jednou dojde k očekávanému naplnění, bude to rychlá a bezbolestná smrt.
3. Nalijte do ní/něj litr kafe nebo alkoholu.
Reakce na sebe jistě nenechá dlouho čekat. Občas stačí jen velmi malé množství a už mě bolí tohle a onohle, případně se mi začnou třást ruce a podobné věci. Nedovedu si představit, co by se stalo, kdybych množství navýšila třeba na trojnásobek. Jedná se ovšem o metodu experimentální, mějte proto na paměti, že při její aplikaci se vystavujete riziku, že – jak praví české přísloví – co ho nezabije, to ho posílí.
4. Donuťte ji/ho jít na diskotéku nebo techno koncert.
Kombinace extrémně hlasité a dunivé hudby spolu s agresivními blikajícími světly je něco, co spolehlivě zafunguje, i kdyby náhodou litr alkoholu nebo příliš hlasitý zvonek nezabral. Vysoce citlivý člověk vnímá podobné věci daleko intenzivněji než ostatní – o poznání víc ho proto zahltí. Tato varianta je obzvlášť vhodná pro úhlavní nepřátele; jedná se o pomalou a bolestivou smrt v nekončící křeči.
5. Přimějte ji/ho přečíst si komentáře v libovolné internetové diskusi.
Duševní rovnováha vysoce citlivých lidí je věc křehká (jak už tak duševní rovnováha bývá) a narušit ji zvládne kdekdo. Jsou ale věci, které ji doslova smetou z povrchu zemského – jednou z nich je například destilovaná zloba a nenávist internetových diskusí. Jako vysoce citlivý člověk nikdy a za žádných okolností takové věci nečtu. Ne, nejsem schopná se tím bavit. Ztrácím veškerou naději a chuť do života a začínám si ošklivit filmový průmysl za to, že jednou taky nenechá nějakého megazáporáka vyhladit lidstvo aspoň ve filmu. (Moje vize je taková, že by film končil idylickým záběrem na rajskou přírodu nerušenou člověkem a byl by to happy end.) Jestliže využijete tento způsob, jak skoncovat se svou obětí, budete den ode dne sledovat, jak chřadne, bledne, hubne – až nakonec tiše a jednou provždy zmizí.
Závěrem je třeba konstatovat, že tento výčet si v žádném případě neklade nároky na úplnost. Kompletní a vyčerpávající seznam podrobně rozpracované metodiky vraždění vysoce citlivých osob je otevřenou otázkou pro další výzkum a prozatím můžeme prohlásit jen to, že se nachází ve fázi experimentálního ověřování.
Tak mi jenom držte palce, abych to ověřování přežila.
Mě by odrovnala ta diskotéka 😀
..tady to zavání těhotenstvím..
Hezké, saturninovské, nadpis lákavý.
Musíme se někdy vidět, půjčím ti na to lidstvo své růžové brýle 😉
Drž se!
V žádném případě si nespouštěj film Asura, to by tě minimálně přizabilo:-)
Poslední dobou zjišťuji, že musím průběžně přepínat filmy, které se dostávají do nějakého dojemného okamžiku nebo se v nich schyluje k nějakému nedorozumění, což platí kupodivu i pro filmy, které dobře znám a nemají mě čím překvapit. O reálných situacích ani nemluvím. Předpokládám, že mě tedy může ještě čekat kariéra nájemné plačky, pro kterou mám mnohem lepší předpoklady než pro práci v IT, protože i když je zápletka sebehloupější a osoby sebevíc zavrženíhodné, na intenzitu a upřímnost mého prožitku to nemá žádný vliv :-).
Vida, ono to má název? 😀 Nejvíc se asi vidím v těch filmech: když mě žum dotáhl na Příběh kmotra, strávila jsem většinu filmu skoro stočená do klubíčka s pevně zavřenýma očima a ucpanýma ušima. 😀
[1]: Tak tu zvládá asi jen poměrně specifická sorta lidí, kterou, upřímně řečeno, fakt asi nikdy nepochopím.
[2]: No, hele, kdyby aspoň to, tak bych pro to měla nějaký obecně srozumitelný důvod 😀 A růžové brýle by se mi někdy fakt hodily! (Vidět se rozhodně musíme 🙂
[3]: Díky za varování, určitě nepustím! 🙂
[4]: Viď? Ať je to sebeblbější, taky mi najednou vždycky něco spadne do očí 🙂 Vidíš, nájemná plačka, to by byla kariéra pro mě! Tak se tam za pár let sejdem 😀
[5]: Má 😀 Hele, já jsem u té matky taky půlku filmu strávila přesně v téže pozici – dokonce jsem ty uši měla zacpané tak kvalitně, že jsem ani neslyšela zhruba pětkrát zopakovanou otázku, jestli chci jít pryč 😀
Zdá jsme že jsme pořádně otupělí….ale za našich předků to asi bylo ještě horší, ti by jinak nepřežili…
[7]: Neřekla bych otupělejší – oni to spíš měli tak nějak jako přirozenou součást svého životního prostoru. Násilí k životu prostě patřilo a bylo to normální. Dneska už k němu nepatří, a tak si to vynahrazujeme filmy a podobnými věcmi, na které si člověk prostě časem zvykne a otupí (tedy jak kdo, že) a je třeba přijít se silnějším stimulem, když to má vydělávat. Tenhle požadavek v minulosti jaksi scházel 🙂
Hezký článek 🙂 Vypadá to, že ještě nejsem tak v háji, jak mi to poslední dobou přišlo, zatím jen brečím na koncertech 🙂
Mám pocit, že lidstvo vyhladil (několikrát) Arjen Lucassen v rámci svého projektu Ayreon 🙂 Ale pravda, při jednom vyhlazení zbylo asi 10 lidí a při druhém 1 člověk, jestli si dobře vzpomínám, takže to ne zcela odpovídá Tvému kritériu 🙂
[9]: Já doufám, že v háji teda nejsem 😀 Ale uznávám, že delší doba extrémního emočního vypětí dělá člověku přesně totéž 🙂
Mmmm, 1 člověk, to už zní dobře 😀
Opravu, ale opravdu s tebou soucítím, akorát musím přiznat, že se zároveň nepokrytě směju. Nikoliv ve zlém, ale díky tvému psavému talentu.
Na druhou stranu si ani nechci představovat, jak těžký to je. Lekavá sice jsem a na horory, krváky a podobné věci koukat nemůžu, protože se cítím bídně a prostě to nedávám. A o diskuzích na internetu se nebudu vyjadřovat. To je prostě… nepochopitelné.
Hlavně prosím tě, dávej na sebe pozor. A žádné experimenty sama na sobě!
[11]: To je dobře, že se směješ 🙂 A vidím, že to máš aspoň částečně podobně – takže je vlastně možné, že rozdíl mezi mým a tvým vnímáním možná nebude tak velký. I když bych v zájmu tvé duševní pohody doufala, že přeci jen nějaký bude 😀 Díky, pozor na sebe budu dávat 🙂 Už nikdy do kina na žádné horory!
Tak musím uznat že jsem se opravdu pobavila! 😀 Dát si celý tento výčet v jeden den, tak bych následující den už asi okousávala macešky zespodu 🙂
[13]: Ale zas by to jistě byly moc krásné macešky, nad kterými by srdce zaplesalo 🙂 Jsem moc ráda, že článek pobavil 🙂
Jooooo!!! To je neuvěřitelně přesný, celý můj život! Zvláštní je, že se o HSP říká, že ji má až 20% lidí, ale já nikoho jiného (kromě tebe) zatím nepotkala, dokonce ani mezi jinými aspíky/autisty, kde by se to dalo očekávat.
Díky, jsem ráda, že se ti článek líbí 🙂 A s těmi procenty to vnímám docela podobně. V běžném provozu se skoro zdá, jako by vysoce citliví lidé snad ani neexistovali. Na druhou stranu to není něco, s čím by se lidé chlubili, spíš (minimálně taková je moje osobní zkušenost) se to snaží schovat, aby působili normálněji. Taky ovšem musím dodat, že mám tendenci k sobě vysoce citlivé lidi přitahovat, protože si jako přátelé skvěle rozumíme, takže když se podívám do svého nejbližšího okolí a spočtu to, vlastně znám vysoce citlivých lidí poměrně dost 🙂
Tak to se máš. 🙂