Jsou činnosti, které se dají vykonávat pouze ve společnosti, a činnosti, co se dělají o samotě. Těžko si zahrajeme městečko Palermo sami doma a ještě hůř se nám bude luxovat ve třech – o tom si ovšem můžeme mezi spiklenci podobného ražení aspoň popovídat. Nad tím by ještě nebylo třeba se pozastavovat. V poslední době mám ale čím dál neodbytnější pocit, že existuje výjimka, která vás odsuzuje nejen k samotě, ale také k naprostému mlčení, a to i v kruhu zasvěcenců. Mluvit o ní totiž zkrátka a dobře nejde. Je to psaní.
Představte si třeba, jak se sejdou dva spisovatelé a začnou se o svém nejmilejším koníčku bavit.
„No, víš, já jsem v poslední době docela začal s přechodníky. Jsou dobrý na styl.“
„Ale ty jsou docela těžký, ne?“
„To jo, ale za chvíli si zvykneš a stojí to za to.“
„To já se zase soustředím na neotřelý výrazy. Takový ty knižní, víš. Pěkně to ten text okoření. Ale nejdou mně dialogy.“
„Pravda, tam se ty knižní výrazy moc nehoděj. Ale zkus přechodníky. To je takovej literární kečup – hoděj se všude.“
Že vám to připadá poněkud nepravděpodobné? Nedivím se. Pokaždé, když se setkám s někým, kdo píše, debata o psaní velmi záhy skončí. Respektive skončí ve chvíli, kdy můj protějšek dopoví děj svojí prózy a já řeknu, že dějové věci nepíšu. A když se přece snažím o konverzaci, dopadá to zpravidla takhle nějak:
„Člověče, já jsem ti před týdnem chytila hotovej záchvat inspirace! A tak sednu a píšu a píšu…“
„A co jsi psala?“
„No… takový verše.“
„A o čem?“
„To se nedá říct, o čem. Prostě takový dojmy. O lidech a pocitech a přírodě a tak se to tam prolíná… A má to docela pěknej rytmus.“
„Aha, hm, tak jo. A co máš v plánu na víkend?“
Nepomůže dokonce, ani když váš partner v rozhovoru pravidelně čte vaše výtvory. Ba spíše naopak.
„V pondělí se mi povedla moc pěkná úvaha!“
„Jo, tu jsem četl. Je vážně dobrá.“
„Díky.“
No řekněte, čím to je? K mluvení i psaní používáme tytéž prostředky, jak je tedy možné, že se tak dokonale míjejí? Mám jen dvě hypotézy. Buď je tvůrčí proces věcí natolik intimní, že se o něm zkrátka nedá hovořit, na jeho médium nehledě – ovane vás tvůrčí duch (in-spirace) a vy, nevěda, co činíte, prostě píšete (jo, kečup). Anebo jsem neschopná jenom já a ostatní pisálci si za mými zády spokojeně klevetí o nejnovějším nápadu na nějakou neotřelou synekdochu. Tak nevím. Ale onehdy jsem vám chytila takový záchvat inspirace, to byste nevěřili…
Chmm, myslím, že máš pravdu. Dokonce se nějak snažím, aby se v mém okolí moc nevědělo, že "píšu" (což se povedlo asi tak, že polovina katedry čte blog, ale jak se k němu dostali…). Protože prostě, co jim chceš říct? Můžeš zkritizovat, jak to napsali (což u tebe prostě nejde, asi vyrobím placky na oslavu tvého génia), můžeš říct, že to bylo dobrý… ale reálně – poradí ti ta druhá strana, jak napsat dialog? Akční scénu? Prd ti poradí. Kečup ti navrhne! (Kečup je stejně super, ale mám z něj obavy a moc ho neumím.)
Takže prosím se pojĎmě pobavit o tom, jak se bavit o psaní!
Doporučuju se tím za a) živit za b) si na to vystudovat nějakou školu. Anebo si pořídit partnera, co to dělá taky. Pak se o tom dá (a v případě školy i musí) žvanit hodiny. A už ani ty introvertní jistoty tohohle světa nejsou co bejvaly, když třeba seriály se píšou kolektivně, žejo.
To je pravda, dva autoři si moc nepopovídají 🙂
Dobrá, tvůrčí proces je záležitost hlavy autora a žádné jiné, ale třeba takové nadávání na klávesnice by se už ujmout mohlo. Minimálně na ty ergonomicky tvarované z nejznačkovějšího obchodu v ČR se shiftem, u kterého je nejdříve potřeba si získat respekt 😀
U prvního "modelového" dialogu jsem se zasmála, ale vlastně mi to přišla strašně hezká myšlenka. Kdyby se autoři bavili, radili si, učili se nové věci. Protože, když tohle ddělají, zlepšují se, mají chuť se zlepšovat a jejich texty jsou pak ke čtení.
Každopádně o poezii i próze dá se povídat. O poezii zvláště, umí-li protějšek "číst mezi řádky", píše-li taky, mohou se sdílet pocity, zdroje inspirace… je toho fůra. Ale takových lidí je málo, sama vím….
Na pokecání to moc není, ale já si myslím, že ani nemá být. To, co se dá sdílet, je až hotový výsledek, ne cesta k němu. Kdysi, myslím, Picasso řekl něco v tom smyslu, že když se sejdou malíři, nevykládají si o barevním ladění či kompozici, ale o tom, kde mají nejlevnější terpentýn. Tak bychom si třeba mohli poklábosit, kde mají nejlepší propisky, ne? 🙂
[1]: To tak bývá, že když chceš, aby okolí nevědělo, tak pak akorát jednoho dne zjistíš, že každý ví 😀 Souhlasím, že ohledně psaní se téměř nikdy nenajde nikdo, kdo by poradil. Respektive za celý život jsem potkala dva lidi, jejichž rada šla za "tohle je dobré" a "tohle už tak dobré není". Každopádně moc děkuji 🙂 Pravda, ti mě zase posunuli tak, že to vynahradilo celý dav rádců, ale považuji to spíš za osobní štěstí. Každopádně moc děkuju 🙂 Placky mě pobavily 😀
[2]: Introvertní jistoty, to je krásně řečeno 😀 Ale nemusí to být ještě tak hrozné – párkrát jsem psala něco, co mělo být vtipné, v kolektivu, a byla to velká legrace a výsledek opravdu stál za to. Ale psát takhle něco jiného než třeba scénář… to už si vůbec nedovedu představit. No vidíš, ta škola mě nenapadla 😀
[3]: Což oni si popovídají krásně, ale ne o psaní 😀
[4]: Jo, tak to pak už zase jde krásně 😀 Zvlášť když je jeden cholerik 😀
[5]: Jsem ráda, že se ti myšlenka líbí. Mně se taky líbí, jen mi přijde velmi utopická. Lidí, kteří jsou schopni dát zpětnou vazbu, je jako šafránu.
[6]: Taky to vidím tak, že skončíme u terpentýnu (což je mimochodem ohromně přesný). Respektive asi u klávesnic a Wordů, protože propiskou aspoň já osobně nepíšu už skoro nic 🙂 Byť tedy propiska, která vynechává, to je pravá noční můra!
[7]: Vynechává a nebo rovnou nepíše, jako ta, kterou jsme si onehdy donesly až do lesíka na posed, aby se zjistilo, že na víc než první dvě slova příběhu neposlouží 😀
O některých věcech se mluvi dost těžce…zvlášť když člověk sam neví..n
Souhlasím, mluvit se o tom nedá…Já bych teda aspoň o tom nemluvila, bojím se, že bych jednak zahnala inspiraci a taky že by pak ode mě lidi očekávali, že jim budu dávat číst, co jsem napsala a to je nebezpečné 😀
[8]: Zkrátka není nad kvalitní technologie! 😀 Ale zas jsou z toho pak vtipný historky 🙂
[9]: No právě. A to on v tomhle případě neví dosti často 🙂
[10]: Proto když se o tom snažím mluvit, tak až poté, co je dopsáno – to už inspirace utéct nemůže 😀
Ja ti jdu jenom rict, ze jsem si objednala z Naturinky kopec veci, zitra mi to nasi dovezou. Dik za tip a beda ti, jestli z toho nebudu krasnejsi 😀
Přirovnání s kečupem mě pobavilo :D! A když nemáte kečup, dejte tam rajče. Jinak, myslím si, že psaní je natolik intimní, že je prostě těžké o tom mluvit, stejně jako malování. Malíř taky nevysvětlí dokonale druhým svoje dílo.
[12]: Jé, tak to mě těší, že jsem ti mohla být užitečná! 🙂 A vůbec nepochybuju, že po tom budeš krásná 🙂
[13]: To mě těší, to byl účel 🙂 Rajčata určitě taky zkusím 😀 To s tím malováním mi nepřipadá jako úplně přesný příměr – zatímco malování se jako proces odehrává zcela mimo jazyk a řeč, tak psaní je z řeči živo. A v tom je právě ten paradox.
No teď jsi mi nasadila brouka do hlavy, fakt nevím, já se o svém psaní obvykle s nikým nebavím. Když jsem kdysi psala fan fiction, co moje kamarádky četly, tak se to spíš týkalo jejich dojmů než toho, že bych o psaní mluvila já… A o mém blogu téměř nikdo neví, brácha a přítel sice už ví, že píšu, ale nějak jsem jim nedokázala říct, na jaké adrese. Představa, že by to četli, mi zatím není úplně příjemná… Tak nevím, třeba to časem zjistím. 🙂
[15]: Tak snad ti tam brouk nenadělá příliš velkou neplechu 🙂 Já jsem taky dřív svoje psaní nesdílela, nejvíc ze všeho jsem nesnášela, když někdo přede mnou nahlas četl, co jsem napsala. Ale postupem času se to změnilo… no a teď už je mi líto, že případné debaty o psaní vypadají takhle 😀
Myslím, že to je tvůj dojem. V historii přece vždycky existovaly komunity spisovatelů, so ce navzájem potkávali ovlivňovali, diskutovali své texty i společenské dění a navzájem se vyhledávali právě proto, že všichni společně psali 🙂
U té úvahy zkuste příště probrat s čím čtenář souhlasil a s čím ne 😀
Je pravda, že je psaní hrozně intimní a je tak takřka nemožné si o něm s někým pořádně promluvit. Několikrát jsem se o to také pokoušela, ale vždy to dopadlo velmi zvláštně, a tak jsem si pokaždé myslela, že jsem v tomto ohledu takový ojedinělý případ, který jednoduše neumí o psaní správně vyprávět. Jsem ráda, že to tak má více lidí a děkuji za zajímavý článek, který nutí k přemýšlení. 🙂
[17]: Taková skupinka spisovatelů, to je skutečně velký sen 🙂 Díky 🙂 Názory celkem zvyklá diskutovat jsem (myšleno ty, o kterých píšu), ale to většinou sklouzne k filosofii a psaní se vytratí tak po prvních dvou větách 😀
[18]: Těší mě, že ses v mém zamyšlení našla a že se ti líbilo 🙂 Nejsem si jistá, jestli vůbec jde o psaní správně vyprávět – respektive já jsem na takový způsob určitě ještě nepřišla 🙂
Mám podobný problém s povídáním si o tom, co čtu.
Já nadšeně: "Zrovna čtu naprosto boží knížku!"
Kdokoliv: "A o čem to je?"
Já: "Nó… tam nejde úplně o to, o čem to je, ale jak je to napsaný chápeš?"
Kdokoliv: "Hm… a jak se jinak máš?"
[20]: Jo, tak to je přesný 😀 A mimochodem zrovna nedávno mi někdo doporučoval Coelha 😀 Radši sáhnu po tom Kratochvilovi, kterého doporučuješ ty 😉
[21]: Tím se cítím poctěna. 🙂
Jak bych to jen řekla. Podle mého názoru… všichni používáme při psaní a mluvení stejný nástroj a to je jazyk, ano. Ale jestli ho umíme používat, to už je jiná. Víš… jsem ten typ, který když vidí hrubku, ba co víc, jen chybějící čárku, i když vidím třeba i svojí chybějící čárku nebo překlik, celá se z toho osypu.
A víš, co je nejhorší. Mám kolem sebe hlavně tupouny. Jsem tak ráda, že zase bloguju, protože většina z těch, co čtu, píšou ryzí zlato a ty jsi jedna z nich. A víš co? Možná nepíšeš dějové linie, ale měla bys. Protože tak skvostné "první věty" jsem dlouho nečetla.
Už jen to, kolik čtenářů máš, mi dokazuje, že tvrdím pravdu a jsem si jistá, že se mnou všichni svorně souhlasí. 🙂
[23]: Tak tenhle korektorský tik mám taky! 😀 A občas je to na zastřelení. Běda, když si po sobě přečtu starší text… Ale myslím, že umět používat jazyk spočívá v primárně jiných dovednostech, byť ovládnutí gramatiky k tomu taky neodmyslitelně patří.
To je dobře, že jsi ráda, že zase bloguješ a máš z toho radost (byť to, že máš kolem sebe tupouny, už tak dobré teda není). Díky za slova chvály, udělala mi velkou radost 🙂 Zvlášť ty první věty, protože nad těmi vždycky hrozně dlouho přemýšlím 😀 A kdo ví, třeba se k těm dějovým věcem taky časem propracuju 🙂
Ovšem připomnělo mne to ten dialog dvou spisovatelů v Haskove povídce, kde starší přesvědčuje mladšího i tom jak psát detektivky… Nedobytne pokladny otevírejte dynamitem, přes policejní zátarasy se prostrilejte revolverem… A celý personal restaurace před nimi pak klecel a prosil o milost…
To je půvabné! 😀 Tu povídku si snad najdu.