Mám za to, že přivykat změnám je věc náročná a obecně vzato nijak zvlášť příjemná. Občas, když mi lidé říkají takové ty moderní fráze jako „určitě ráda zkoušíte nové věci“, se nervózně usmívám a raději nic neříkám, protože jsem stran „nových věcích“ poměrně rozpačitá a nejednou bych si s nimi raději nic nezačínala. Někdy je ale čas neúprosný, a tak již několik měsíců ochutnávám příchuť života pracujícího dospělého.
Změna je to velká – obdobně dramatická jako přechod z gymplu na univerzitu. Se změnou statusu přišel nový životní pocit, nové naladění, nové zdroje inspirace, ale i rozčilení a únavy. Měním slovní zásobu ve prospěch „kolegů“, „šéfů“ a „klientů“ a ve značný neprospěch „transcendentních imanencí“ a „signifikantních korelací“. Cítím, že dýchám rytmem velkoměsta – ráno jezdím do práce s hromadou školních dětí (a jelikož se prakticky každá jejich konverzace dříve či později stočí k francouzštině, soudím, že na tamní škole mají obzvlášť zlé francouzštinářky) a z práce se vracím, když se vracejí všichni. Nedílnou součástí mého života se stalo stání ve frontách a přemítání, k čemu je otevírací doba do pěti – nebo dokonce čtyř – hodin.
Nejvýznamnější změna se ale stala v ubíhání času. Jako pracujícímu člověku mi totiž čas zrychlil asi tak pětkrát. Už jako studentka jsem měla pocit, že to hrozně letí, ale teď ten pocit pomalu ani nestíhám mít. Všechno je strašně rychle pryč, volného času je daleko míň a týden i měsíc ufrnkne, než se naděju. Asi chápu, proč dospělí v mém okolí vždycky říkali, že „to strašně utíká“. Fakt že jo.
Usilovně se snažím zvyknout si na novou identitu a nový rytmus a sladit to všechno s tím, že mi cizí lidé pořád ještě někdy tykají. Patrně si při tom říkají, co ta šestnáctka vypadá tak unaveně, asi se kdovíkde opíjela až do noci, no ta dnešní mládež, to za našich časů atakdále. Moje okolí mě nabádá, že to mám brát jako lichotku, když vypadám mladší – ale nevím. Přeci jen ta moje změna identity asi ještě nebude tak úplně u konce.
Musí to být teď ze začátku moc těžké, navyknout si…ale já věřím, že se ti to podaří. 🙂 Vždycky jsem chtěla rychleji dospět a nebýt v tom praštěném pubertálním věku, ale člověk najednou zjistí, že by chtěl být ve finále ještě chvíli dítětem..
Je obrovský dar, když žena vypadá mladě, deviza k nezaplacení a já osobně bych se přimlouvala si ji ještě dlouho hýčkat.
Tobě letí čas a co teprve takový chudák, který je ještě jednou starší než ty a běží mu ten život jako jízda vlakem, kdy se jen obrysy měst střídají s krajinou jako šílené.
Čím je člověk starší, tím horší je tento pocit, bohužel-
Aspoň na tebe nelétají více či méně opatrné dotazy, proč se v různé dopolední časy nenacházíš v lavici, jestli jsou nějaké nové prázdniny či co 😀
..pravděpodobně proto, že sedíš v kanclu.
Jen si to tykání užívej, je to sice i známka jejich nevychovanosti, ale Ty v tom hledej to pozitivní: VYPADÁŠ MLADĚ.
Praha je plná transcendentních imanencí, zejména v ranní a odpolední špičce :-).
[1]: Teď už je to o dost lepší, ale úplně ze začátku jsem teda byla fakt mrtvá. On i ten praštěný pubertální věk má zkrátka svoje výhody 🙂 (A je jich vlastně docela dost.)
[2]: To tedy není příliš povzbudivé, že už to budeš jenom horší 😀 Abych si začala zvykat nebo co 😀
[3]: To je pravda – zlatý kancl 😀
[4]: To teda. Zlatou cenu za nevychovanost dostává jeden prodavač (nebo to byla prodavačka? už nevím), co na mě vybafnul: "Co chceš?" 😀
[5]: Tak že bych je vrátila do svého slovníku? 😀
Vidavida, takže říkáš, že s přechodem na život "hápépéčkaře" se ten superrychlý životní styl nezklidní? To se mám na co těšit. 🙂
[7]: Nu, bohužel! I když, zrovna u tebe, kdyby ses zbavila všech ostatních aktivit, tak by se tak zklidnit mohl 😀 Ale to by byla veliká škoda 🙂