Je pondělní ráno a já poprvé vyrážím na svou hostující australskou univerzitu. Jedu autobusem, což je poněkud jiný zážitek než v Praze. Na rozdíl od brisbaneských vlaků, kde vám do omrzení opakují i to, že tlačítko na otevírání dveří najdete vprostřed dveří (kdybyste si toho velkého, zeleně svítícího kotouče náhodou nevšimli), místní autobusy nehlásí ani stanice. Zato si v nich užijete spoustu lidského tepla – někteří cestující řidiče halasně zdraví a přejí mu krásný den, jindy je to pro změnu řidič, kdo na všechny volá „Have a great day, folks!“; při výstupu pak patří k dobrému tónu pěkně nahlas poděkovat. To když jsem zjistila, tak moje počáteční podezření, že jsou tady všichni nějak neuvěřitelně milí, ještě o pořádný kus zesílilo.
Když vystoupím, překvapeně zůstanu koukat na les. Totiž pardon, na buš. Subtropickému lesu se tu totiž říká buš a rostou v ní palmy a všelijaké podivné i méně podivné stromy, křičí v ní ptáci a soudě dle výstražných cedulí v ní žijí i koaly. To mě obzvlášť nadchlo. Co chtít víc než potkat na australském kampusu koalu? Doufám, že se mi poštěstí!
Stoupám buší a občas na mě znenadání vykoukne budova. Normálně nemám moderní architekturu příliš v lásce, ale tady to funguje. Každý barák je trochu jiný, všechny jsou obklopené hustou zelení a na naše poměry (opět) ohromně daleko od sebe. Celý kampus je tím pádem obrovský, ani za prvních pár dnů jsem ho neprošla celý, a větší množství lidí se vyskytuje v zásadě jenom v samém centru; v kavárně, které se příhodně říká srdce kampusu. Kolem stolů se tu procházejí straky a krocani (oboje na první pohled jiné než u nás), kteří zobou drobečky a občas, když si nedáváte pozor, nějakou tu sváču prý i ukradnou.
Právě v srdci kampusu se potkávám s Cliffem a Lauren (hardcoroví fanoušci teď možná zpozorněli, obě jména se tu totiž v minulosti už vyskytla). Cliff je profesor, za kterým jsem přijela, a Lauren postdoktorandka, která dělá ve stejné linii výzkumu. Viděli jsme se už na jarní online konferenci a teď se poprvé setkáváme tváří v tvář, což oslavíme srdečným objetím. Bavím se představou, jak se poprvé potkám s nějakým akademikem v Česku a s nadšeným „Ahoooj!“ se mu vrhnu kolem krku. Inu, jiný kraj, jiný mrav.
Procházíme se kampusem a Cliff s Lauren mi ukazují všechno podstatné. A pak (tady doplňte fanfáru dle vaší volby) mě zavedou do mojí pracovny. Ano. Na univerzitě, kam jsem přijela na tři měsíce jako bezejmenná stážistka, mi dali vlastní kancelář. Když to srovnám se svými českými zkušenostmi, nevychází z toho naše vlast právě nejlépe. V Česku jako doktorandka prakticky neexistuju; za tajemnických let jsem na fakultě sdílela místnost asi tak s deseti vyučujícími, se kterými jsme se tam museli prostřídat, protože všichni najednou bychom se tam ani nevešli; v první práci nás bylo v kanclu pět a gigantický open space z druhé práce se tady na blogu proslavil hned několikrát. Když jsem zjistila, že budu mít poprvé v životě svoji pracovnu, zatlačila jsem slzu dojetí.
Když mi Cliff s Lauren ukázali, co bylo třeba, dali mi klíče a nechali mě vydechnout. Dveře zaklaply, mně razantně poklesl adrenalin v krvi a vyčerpaně jsem kecla na zem. Nevěděla jsem, jestli spíš brečet dojetím nebo se smát nadšením a připadala jsem si trochu jako blázen – ale vůbec mi to nevadilo. Byla jsem ve své vlastní pracovně, uprostřed kampusu, kde žijí koaly, s cedulí „Visiting academic“ na dveřích a s ochotnými a milými místními akademiky hned vedle. Šlo by si od australské univerzitní stáže vůbec slibovat něco lepšího?
To je krásné čtení! Kampus je velmi pěkný, buš navíc musí v teplých měsících pohlcovat horko, je to skvělé řešení. Milí lidé a ještě vlastní kancelář! S takovou se ti ani nebude chtít zpátky.
Zdravení v autobusech je běžné i v Británii, přijde mi to skvělé, poděkovat a popřát řidiči pěkný den, jako to automaticky děláme i v jiných službách. Když mám možnost, aplikuji to i v Česku. 🙂
Je to tak, stromy jsou nejlepší klimatizace 🙂 Se zelení se tu všeobecně nešetří, u každého domu je aspoň několik palem. A co se všeobecné úrovně vstřícnosti a milého vystupování týče, tak jsem zatím opravdu hodně mile překvapená. Když jsem kupříkladu jela se svým obřím kufrem hromadnou dopravou, na nádraží ke mně hned přispěchal místní zaměstnanec, ukazoval mi, kde je výtah na perón, a ptal se, kam jedu a jestli nepotřebuju poradit. Myslím, že kdybychom se v Česku trochu inspirovali, jako jsi to udělala ty, všem by se žilo o něco lépe 🙂
Parada a doufam, ze par milych zvyku po navratu zavleces i do nasi zachmurene kotliny:)
Rozhodně se o to budu snažit, ale kdo ví, jak to dopadne a jestli mě domorodci nepřeválcují 🙂
Super, tak ať se Ti v Austrálii jen a jen daří 🙂
Moc děkuji 🙂
Jestli je můj odhad na časový posun správný, přeji ti do Austrálie krásné brzké ráno :). Krásné počtení, jsi v milé společnosti a krásném prostředí, tak ať to nadšení vydrží! 🙂
Bylo to opravdu hodně brzké ráno, ale v zásadě je odhad správný – jsem o osm hodin napřed 🙂 Moc děkuji! 🙂
Koalu jsem viděl na vlastní oči jen v zoologické zahradě v Ósace, což se se setkáním v jeho přirozeném prostředí univerzitních campusů vůbec nedá srovnat :-). Stejně je dost strašná vizitka pro naše akademické prostředí, že nám tak normální věci jako vlastní prostor na práci a vstřícní kolegové připadají jako poloviční ráj… Ale to tu spíš seženeme ty koaly :-).
Aha, ona je to vlastně TA koala, takže by mělo být „v jejím přirozeném prostředí“. Podle mužského vzoru se řídí jen koalí předseda :-).
Ale víš, že jsi mě normálně zmátnul? Jak jsem si přečetla tvůj komentář, začala jsem se sama sebe ptát, jestli je fakt ta koala a jestli si to náhodou celý život nemyslím špatně 🙂
Je to pro naše akademické prostředí strašná vizitka, jen co je pravda. Tak já se tu po nějakých koalách poptám 😀
Ale on je to opravdu TEN koala. V článku je to špatně. Viz Internetová jazyková příručka Ústavu pro jazyk český:
https://prirucka.ujc.cas.cz/?slovo=koala
Ovšem to není ani pro vystudovanou lingvistku žádná ostuda, když se něco přiučí. Člověk vstřebává informace celý život, nikdy nezná všechno dokonale. 🙂
Jinak ať se taky vyjádřím k článku, australský kampus působí velmi sympaticky. Připadal bych si tam nejspíš jako na dovolené, i kdybych tam jel vlastně studovat. 😀 A v porovnání s pracovním prostředím, které nabízejí české univerzity, to nejspíš opravdu bude úplně jiný svět, po všech stránkách.
A safra! 😀 Ovšem pozor: „V úzu ovšem převažuje rod ženský (zřejmě podle analogie s pandou), který nepovažujeme v neodborných textech za chybný.“ Takže sice by to měl být ten koala, ale na blogu se nějaká ta koala snese 😉
Ano, je to jiný svět. Zatím jsem do něj jenom tak lehce nahlédla, ale už ten první pohled je dost výmluvný. Dovolenkový charakter každopádně potvrzuji. A díky za komentář 🙂
Tak at se v australske buší české libgvistce daří
Děkuji! 🙂
Důležité je, abys tam potkala také mladého australského akademika. Nejen samé staré mazáky!
Tak co se věku týče, vyhovovala by zatím jen Lauren, ale ta zase nesplňuje jiné požadavky 😀
Vypadá to, že tady se ti bude krásně bádat!
Moc ti to přeji a zdravím. Helena
Zatím to tak skutečně je 🙂 Děkuji!