Je tomu pár dní, co jsem dočetla slavný román Margaret Atwoodové Příběh služebnice. Byl to zážitek silný a děsivý, byť ne zcela nový, protože stejnojmenný seriál (respektive jeho první sérii) už jsem předtím viděla. Jedna věc z knihy mě ale na rozdíl od televizního zpracování doslova chytila za srdce, a to rukou vpravdě ledovou.
Když jsem četla ty hrůzné a zároveň rezignované řádky služebnice jménem Fredova (anglicky Offred), sexuální otrokyně v klerofašistickém režimu, ve kterém se plodnost stala nedostatkovým národním bohatstvím vyhrazeným vlivným, samozřejmě mě to děsilo. Děsila mě na tom celá řada věcí: celé to společenské uspořádání, samotná existence něčeho, jako jsou služebnice, permanentní válka, totální vymývání mozků, mrtvoly na každém rohu… ale ještě jedna věc. Totiž způsob, jakým se tenhle režim ospravedlňoval a jak se vůbec dostal k moci. Byl nastolen v zásadě bez potíží a lidi s tím víceméně souhlasili, protože se báli – báli se o život, teroristů, války. A tak když přišli šílení puritáni, kteří slíbili vymýtit nespravedlnost, chudobu, násilí na ženách a tak podobně, lidi je téměř vítali.
Tehdy jsem ucítila tu ledovou ruku – protože řada těch věcí zněla na první dobrou vlastně docela rozumně a i by se s nimi dalo nějak souhlasit. Konec pornografie – to není tak zlé, ne? Nedopustit násilí na ženě, jistě, souhlas. Skončit s tím, že se hodnota lidí měří penězi, no samozřejmě! A ženám zatrhnout pracovat i číst a psát, protože… tak moment, to už je přes čáru. Ale kde je ta hranice? A jak moc tenká je?
Docela jsem se zhrozila. Jednak toho, že by pravděpodobně bylo docela dobře možné, aby takováhle strašlivá společnost vznikla, a to rychle a bez velkých cavyků. Jak vidíme, stačí trocha násilí a zbytek udělá strach. Ale hlavně toho, že na první pohled to všechno vypadá vlastně celkem logicky a nezdá se to tak hrozné. Vždyť je to jenom přechodně a ty obchody na náměstí mě beztak štvaly, tohle přece nějak zvládneme a tadyto bylo vůbec takové nemorální…
…a už jsme tam. V naprosto šílené diktatuře, kterou jsme si tak trochu vybrali sami a došli k ní veskrze demokratickými cestami. Má to ale jeden háček. Cesta zpět už nevede.
Něco podobného tu také bylo…spousta věcí se zpočátku zdála velice rozumná a jak se to zvrhlo, byť trochu jinym zpusobem….ale i teď mozna přijímané jako samozrejmost mnohé co by nás mělo znepokojovat….
Ono ne nadarmo se říká, že ty nejhorší etapy v historii přišly s dobrým úmyslem. Když se na to člověk podívá zpětně, on v každé opravdu na začátku totiž je a někdo mu věří, někdo si naopak myslí, že to nebude tak zlý, někdo nad tím mávnul rukou… Ona taková věc jako nastolit diktaturu prostě nejde bez vůle lidí. Ven už jim ale tak lehce nepomůže.
Já zatím koukám jen na seriál. U každé epizody se ale docela divím, proč na to koukám. Není to pěkný seriál, jo, on je dobrý, ale v jiném smyslu než si řekneš o jiných seriálech. Ty ti totiž nezpůsobují nepříjemný pocity. A stejně na to koukám, protože je to prostě zajímavý.
Přemýšlela jsem, jestli přečíst či se podívat. Po tvém článku přestávám váhat a jdu na to.
Ano, cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly a přesně, jak píšeš. Hranice je téměř neviditelná, všechno vypadá jako dobrý nápad a jen kdesi vzadu v hlavě slabě kříčí hlásek, že to není dobrý nápad ani omylem (a to jen někdy).
Tak snad… snad nás taková budoucnsot nečeká…
Četla jsem knihu a viděla seriál. Vlastně jsem první sérii shlédla chvíli poté, co vyšla a pak jsem nesnesitelně dlouho čekala na druhou sérii. Knihu jsem četla v mezidobě a bohužel, je to jeden z těch případů, kdy se mi více zamlouvá zpracování s herci na plátně. Ten seriál se mi tak nějak zdá lépe pochopitelný a poskládaný. Každopádně, nápad úžasné Atwoodové, o rozdělení barev a smyslu nové vlády je skutečně mistrovský kousek, který se moc často nevidí.
Tímto bych ti chtěla oznámit, že se vracím na blog. Moje krátká přestávka byla způsobena bolestí a potížemi v mém světě, ale přineslo to i své ovoce.
A ještě něco. Prosím, přečti si knihu Posvátné lži Minnow Blyové od spisovatelky Stephanie Oakesové. Myslím, že se ti to bude moc líbit. Dle mého názoru je to mistrovské dílo, obzvlášť, když vezmu v potaz věk autorky díla.
Jenom jsem o seriálu a knize slyšela, ale nalákala jsi mě 🙂
[1]: To mi tak taky právě přijde – že už dnes jsme lhostejní k celé řadě věcí, ke kterým bychom opravdu lhostejní být neměli. A to nikdy nevede k dobrým koncům…
[2]: Jo, přesně – je to ten druh seriálu, co z něj má člověk akorát depku, ale stejně se na ten další díl podívá, protože ho prostě zajímá, co se tam stane dál a jak to zase všechno půjde od desíti k pěti. A ty dobré úmysly… no, to je zkrátka opravdu děsivé.
[3]: Neváhej, stojí to za to 🙂 Nezbývá než doufat, že jsme se poučili alespoň malinko a něčemu takovému se přeci jenom dokážeme vyhnout.
[4]: Těší mě, že jsi zpět! Doufám, že se potíže vyřešily a vše našlo svůj správný konec.
A co se srovnání knihy a seriálu týče, tak jsem byla fakt dost překvapená tím, jak moc odlišně obojí vyznívá. Offred je v seriálu mnohem akčnější, odhodlanější a tak – v knize je taková strašně letargická. Ale obojí má svůj smysl a sdělení. Každopádně díky za doporučení, mrknu na to 🙂
[5]: Vřele doporučuju 🙂 Jenom se připrav na to, že se u toho fakt nezasměješ.
V jiné pozoruhodné knize se píše: "Co ale dělat, když slabí neuznávají zákon a v zaslepení vlastní rukou otvírají závoru, která byla zavřena k jejich ochraně?" http://pvapenik.blog.cz/1102/ernst-junger-na-mramorovych-utesech
[7]: Velmi hezky řečeno! A což teprve, když seznají, že všechny ty závory jsou zoufale málo a začnou stavět klece a ploty… a zavřou do nich všechny.
Sledovaly jsme seriál společně s dcerou a když skončil, tak jsme se jen vyděšeně na sebe podívaly a řekly si, no vždyť se to klidně může stát. Klidně…
[9]: Ano, to je přesně ten pocit!