Kdysi jsem napsala, že štěstí je, když si chcete sníst pár naložených hub a vidličku najdete, jak na vás čeká ve dřezu.
Je to těžko definovatelný pocit, že vám celý vesmír vychází vstříc, plyne v tichosti kolem vás a jen tak pro vaše potěšení sem tam vytvoří pohlednou lagunu či malý vodopád.
Štěstí je tiché tikání hodin při nedělním odpoledni, kdy byt voní masalou, pohovka je měkká a na klíně máte otevřenou skvělou knihu.
Je to společnost dobrých přátel či milované rodiny vprostřed krásné krajiny; záchvaty smíchu při večerních rozhovorech; vzpomínky ve stavu zrodu.
Štěstí je předoucí kočka, které stačí vaše pohlazení; štěstí je pouze být a nikam se nehnat, nechtít víc. Být dostatečný a krásný, sám sebou, jako jsou stromy v lese.
Štěstí jsou slzy dojetí při západu slunce, dotyk hebkého modřínového jehličí brzy zjara, kvetoucí stromy, chuť rozběhnout se do dálek a psát básně.
Je to skromné přijetí, otevřenost srdce, světlo v našich očích a… vidlička ve dřezu, když máte chuť na houby v octě.
Co víc si přát.
to je vážně pěkný článek:) do výběru s ním!:-)
Krásné maličkosti. 🙂 Kočky jsou skvělí společníci, aspoň já se v jejich společnosti cítím uklidněná. Když se řekne štěstí, tak si představuju tu atmosféru ležení v trávě, koukání do nebe a poslouchání přírody. Tak jednoduché, možná obyčejné, ale skvělé.
Já už se ze svých pocitů štěstí vypsala a ty jsi přidala další, které také vnímám. Upřímně, TT štěstí mi připadlo takové laciné, ale nakonec – když se to vezme kolem a kolem – se najednou člověk zamyslí a zjistí, že je o čem psát…
Moc pěkně napsáno! Taky jsem přemýšlel, co na takové téma připojit, ale jednak se bojím, abych štěstí pojmenováním nevyplašil, a jednak hrozí vážné riziko, že můj článek bude nesnesitelně dlouhý :-).
[1]: Moc děkuji 🙂
[2]: Děkuji 🙂 A ano, ležení v trávě a koukání do nebe je velmi krásný a trefný obraz štěstí. Někdy zkrátka stačí velmi jednoduché věci 🙂
[3]: Taky mi to téma přišlo takové… no, myslela jsem si, že na něj vůbec psát nebudu. Ale pak to nějak samo přišlo, a tak jsem se nebránila 🙂
[4]: Děkuji 🙂 Já jsem vlastně o tomhle tématu nepřemýšlela vůbec. Když jsem ho viděla, řekla jsem si, že na tohle teda rozhodně nic psát nebudu. Ale… pak to nějak samo přišlo, tak jsem se nechala unést a vplula do poněkud poetičtější (a tedy i kratší, když už jsme u toho) roviny 🙂 Snad se tím to štěstí nevyplašilo 🙂
Chtěla bych napsat dlouhý komentář, ale nesjou slova, která by nebyla bez významu, pokud bych je sem napsala. JE to krásné, nic víc nasat nemohu. 🙂
Nejhorší je, že mnoho lidí na světě to vůbec nevnímá, žene se směrem nepochopitelným, stanovuje si nesmyslné cíle, od lidí očekává nerealizovatelné a kdyby přehodil jen výhybku a maličko vpustil i ty houby v octu, jak nádherně by se nám na světě žilo.
Napsala jsi pár krásných řádků, děkuji.
Stručné a tak pravdivé, až mě to dojímá! Děkuji za tato slova. Při čtení tvého článku se mi zrovna vybavila situace z minulého roku v září, kdy jsem se třemi přáteli jen tak v poklidu užívala atomsféru, tehdy ještě teplých nocí v Benátkách na balkoně hotelu. 🙂
Stačí tak málo…
…a tomu všemu vzdycky ještě něco krapet navíc…pekny článek
To jsou přesně ty "malé" šťastné chvilky, od kterých se ale odvíjí úplně všechno, včetně věcí několikanásobně větších. 🙂
Houbová inspirace. A jak zabrala! Nádherná slova.
Pod to všechno bych se podepsala, a stejně… stejně mi občas chybí schopnost štěstí takhle vnímat. Pořád se za něčím ženu, pořád to, co mám a dokážu, není dost. A pak přijde jedno odpoledne, kdy jenom sedím na Špilberku s knížkou a najednou si uvědomuju, že tohle je všechno, co potřebuju. 🙂
Krásně napsané a příklad s houbami je sám o sobě super a krásně dokresluje celý článek. 🙂
[6]: Někdy je pár slov výřečnějších než celý román 🙂 Děkuji!
[7]: Takových lidí je mi upřímně líto, protože si myslím, že nejvíc tím trpí oni sami. Každopádně děkuji 🙂
[8]: Díky moc 🙂 Teplý večer v Benátkách musel být skutečně krásný 🙂
[9]: Děkuji 🙂
[10]: Přesně tak. Myslím, že dokud se člověk nenaučí vnímat to malé, tak ho mine i to velké – a pak už bude jen jednoho dne asi docela smutně vzpomínat.
[11]: Díky moc 🙂 Hlavně že ne inspirace na houby 😀
[12]: Myslím, že tu neschopnost vnímat to známe všichni. Rozum říká "měla bys být šťastná", ale emoce se válejí někde v bahně opodál. Dokud se ale dokážou vrátit a dokud máme každý svůj Špilberk s knížkou, tak je to dobře 🙂
[13]: Děkuji 🙂
Jsou to maličké momenty a už jen při jejich čtení se mi objevil na tváři úsměv 🙂
[15]: To mi ovšem udělalo opravdu velkou radost – protože co víc by si autor textu mohl přát, než aby jeho dílo dělalo radost 🙂
Marně hledám slova, ale nenacházím je. Zároveň mám pocit, že bych se k tomu měla nějak vyjádřit. Jak jsi to trefila, jak je to výborně napsané, jak je to prostě přesné. Jen neumím slovně vyjádřit to, co bych k tomu chtěla říct. Nějak se mi to nedaří uchopit a podat. Možná je to tím, že k těm řádkům opravdu není víc co říct. Kdo to všechno zná, musí se jen usmát a pokývat hlavou na souhlas, že štěstí opravdu takhle vypadá.
[17]: Jako komentující znám ten pocit, kdy k článku jakoby už nebylo co říct, protože tam všechno je – a musím konstatovat, že mě těší, když ho moje psaní taky vyvolává. Něco skutečně vystihnout, to je jedna z hlavních spisovatelských radostí 🙂 Děkuji! 🙂