Na světě existují slova, která mají vpravdě kouzelnou moc. Vynechme teď profláklé „prosím“ a jeho neodmyslitelný protějšek „děkuji“ a buďme o něco soukromější. Jsou totiž věty, kterými můžete vykouzlit úsměv na tváři nejednomu pisálkovi. Kupodivu to nejsou žádní žhaví kandidáti ve stylu „skvělý“ nebo „ty píšeš taaak dobře“ – ti zpravidla působí poněkud nevěrohodně. Je třeba pátrat jinde, výsledek ale stojí za to.
„Úplně jsi mi to vzala z úst./Nemám co dodat.“
Každý, kdo někdy psal, ví, že vystihnout myšlenku není vždycky úplně snadné. Idea zůstává vlát na chvostu, zatímco slova budují vzdušné zámky – a něco s tím udělat není jen tak. Někdy se to ale povede. Dokonce se to může povést na výbornou; a není o tom lepšího důkazu než právě takováhle reakce.
„Jak dokážeš tak přesně vyjádřit, co taky cítím?“
Tenhle výkřik se možná hodí o trošku lépe k poezii než k próze, ale pro mě měl vždycky největší sílu ze všech. Víte, je neobyčejná radost a neobyčejná obtíž dokázat vyjádřit přesně, co cítíte. Zpravidla to nejde přímo a o to nejistější je výsledek. Ale v momentě, kdy zazní tahle věta, si můžete být jisti, že se to povedlo. Vyjádřili jste svou emoci nejen přesně, ale tak, že nabírá univerzální lidské rysy. A to jste psali o západech slunce a vůni fialek. Není to úžasné?
„Upřímně jsem se zasmál./Hned je mi mnohem líp.“
Co je krásnější, než psaným slovem někomu zlepšit den, byť třeba jen maličko? Pokaždé, když zahlédnu mezi komentáři nějakou takovouhle větu, hned se o kousek rozveselím. Není hřejivějšího momentu, než když lidé odcházejí od vašich řádků s upřímným úsměvem na tváři (který sice, pravda, nevidíte, ale ze slov lze poznat víc, než se zdá). Autoři depresivních románů by možná nesouhlasili. Ale tady jsme na blogu a to je přeci jen poněkud jiný žánr.
„Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel.“
Vlastně se jedná o intelektuální variantu předchozího bodu. Stejně jako je neobyčejná radost někoho potěšit, podobně zahřeje u srdce i to, že někomu otevřete oči a ukážete mu něco v novém světle. I kdyby to měl být vcelku nepodstatný detail, každý drobeček se počítá. Třeba se jednoho dne spojí s tisíci jinými drobečky a něco pěkného vznikne. Aspoň strouhanka.
Zkrátka i u psaní, které je dle mého soudu spíše vnitřní nutností než klasickým koníčkem, člověk občas potřebuje nějakou vnější odezvu (pokud možno pozitivní). Šuplík je hezká a celkem romantická věc – ale pochvala je pochvala. A když se vyjádří takhle kouzelnými slovy, pak si autor připadá, že to má smysl. Ví, že to opravdu chce dělat. Cítí se, jako by ho radost vystřelila až ke hvězdám…
A když budete mít štěstí, třeba o tom i napíše.
Naprosto souhlasím se všemi body, pod všechny se podepíšu, v mém případě ještě jako bonus a pohlazení, když se pozitivně vyjádří Čerf…
[1]: To mě těší 🙂 A je pravda, že pochvala od Čerfa opravdu zahřeje 🙂
Upřímně jsem se zasmál – tak tenhle komentář mám taky moc ráda 😀 Jinak ostatní kupodivu ani ne, vždycky mi přišlo, že "nemám co dodat" a "takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel" znamená, že dotyčnej to prolít a chce zanechat nějakej komentář, abych klikla na jeho blog, ale nechce se namáhat zanechávat cokoli k věci. Protože je to dostatečně obecný. Když ale napíše, že se zasmál, tak aspoň dá najevo, že to fakt čet a pochopil, že to má být komedie 😀
Dobre "formulovana" pochvala vzdycky potesi…
[3]: Uznávám, že i tyhle komentáře mohou být neupřímné a vlastně reklamní, ale upřímně – nestává se mi to. Ono je zpravidla poznat, kdy si člověk ten článek přečetl a reaguje se zaujetím – a kdy jen kopíruje jeden komentář na sto blogů. Mimo to už mám za těch pár let vcelku ustálenou skvadru komentujících, jejichž přezdívky znám, a ty není třeba podezřívat 🙂
[4]: To rozhodně 🙂
Ano, podobné komentáře umějí být velmi dobrým zdrojem "tiché blogové radosti". Při čtení se mi vybavil jeden z dávných článků Marušky Doležalové, kde popisovala "dobré a špatné pochvaly" herců (z těch druhých např. "Jak jsi zvládla naučit se tolik textu?" :-)). Moc mě těší, když v blogovém prostředí, kde čím dál častěji potkávám debaty na téma "když mám teď víc čtenářů, konečně dostanu lepší komerční nabídky", potkám článek, který mluví hlavně o esenciální radosti z psaní a z upřímných reakcí na ně, protože to i mně jako jediné dává u napohled tak pošetilé činnosti, jakou je blogování, opravdu dobrý smysl. Prostě jsi mi to úplně vzala z úst! 🙂
Jojo, takové komentáře mě taky nadchnou mnohem víc než univerzální "to jsi napsala moc pěkně". V poslední době mě potěšilo, když mi pár lidí řeklo, že obyčejně nečtou blogy, ale můj je zaujal natolik, že s ním udělají výjimku. 🙂 V práci mi potom jako pochvala stačí spokojený klient.
Dokážeš slovem vykouzlit úsměv? Pak zasluhuješ sloužit lidem! 🙂
[6]: Ono je to vůbec to jediné, co dává tak pošetilé činnosti, jak je psaní, smysl 🙂 Mám každopádně velké štěstí, že se mi podobným debatám daří velmi úspěšně vyhýbat. Ani trochu mi nechybí!
[7]: To je ovšem krásná pochvala! Víc takových důvtipných a nadšených čtenářů 🙂
[8]: Nu, někdy se to povede. Prý 🙂
Mám ráda ještě jednu – úplně to vidím před sebou. Pokud se snažím o nějaké pseudoliterární počiny, mám zásek s popisem prostředí, takže pokud se mi něco podaří vylíčit tak, že to čtenář "úplně vidí", jsem spokojená.
Ach, takové reakce. A víš, že je zažívám u tvých článků pravidelně? 🙂
[10]: No vidíš, to mě nenapadlo! Tak dlouho už jsem nezveřejnila nic, kde by bylo něco jako popis nebo líčení, že na tyhle dimenze úplně zapomínám. Měla bych se nad sebou zamyslet 😀
Ó, děkuji, to mě velice těší 🙂