Je tomu již dlouho, co jsem napsala článek o vysoce citlivých lidech (HSP). Přesto ho lidé stále znovu a znovu vytahují z hlubin mého blogu a čtou, nebo dokonce sdílejí. Hledají se? Patrně. Možná i bolestivě. Chtěla bych je proto tímto článkem pohladit a povzbudit (a neznalé zasvětit). Je tu totiž jedna věc, se kterou nepochybně bojoval každý vysoce citlivý jedinec. Bojoval jistě vášnivě, ale marně – a ona ho ubíjela, znesnadňovala mu žití a ještě si kvůli ní připadal jako blázen. Co je to za tajemství? S pravdou ven. Cítíme vaše emoce. Jako by byly naše vlastní.
Pamatuji si ten výjev jako dnes. Sedím na lavičce, vedle mě z každé strany jeden blízký člověk. V tu chvíli bych nedovedla jasně zformulovat, co cítím. Z jedné strany je to hluboký smutek, z druhé radost a štěstí. Jako by vprostřed mě vedla tlustá dělicí čára, nalevo jeden svět a napravo druhý. Cítím oboje. Najednou. Těžko říct, co by zbylo, kdybych tam zůstala sedět sama. To, co vnímám, není moje.
Mám za to, že být vysoce citlivou osobou je v určitém věku nesmírně náročné. Najít ve zmatku, který způsobují všichni okolo, sebe sama, je totiž opravdu heroický úkol. Kamkoli přijdete, váš barometr okamžitě zachytí signál a už v tom jedete. Doma vás mají za úplně jiného člověka než ve škole, přátelé vám nevěří to, co rodiče berou za standard – a naopak. Časem zjistíte, že fungujete jako něco ve stylu emočního zrcadla; rozlišit, který pocit je skutečně váš a který je jen odraz druhého, je ale stejně neuvěřitelně obtížné. I po mnoha letech jdou věty jako „cítím smutek, ale není můj“ velmi těžko přes rty. Prostě cítíte emoci – bude vaší první myšlenkou, že by nemusela být nutně vaše?
Pohybovat se v takovém emočním humbuku vyčerpává. Jako logická kognitivní obrana se proto jeví vykopat duševní zákopy a zahrabat se hodně hluboko. V tu chvíli se ovšem odříznete i od svých vlastních pocitů a asi není třeba zdůrazňovat, že taková strategie nutně skončí katastrofou. Druhá cesta je naučit se tak žít. Jenomže i to má svá úskalí: tahle cesta bolí. Bolí tak jako každá hádka, když cítíte emoce obou stran zároveň, jako každé trápení blízkého člověka, jako každá bezcitnost a nespravedlnost, jíž jste svědkem, každé nepochopení, zášť a nenávist. Všechno to bolí. Hodně.
Ale jde to. Je možné nalézt v chaosu cizích emocí ty vlastní a umět okolí alespoň trošku odstínit. Nemusíte se jen nechat vláčet. Můžete využít svého daru, kdykoli jste s druhými – protože poznáte jejich smutek i z pár řádek na blogu a při pohledu na ně je vám jasné úplně všechno. Víte, co cítí a čím si procházejí, protože to cítíte taky. Ano, činí vás to zranitelnější. Komplikuje to běžné fungování. A vůbec všechno to, co znáte. Ale taky vás to může obohatit, zaplavit radostí a obklopit milovanými lidmi. A rozsvítit tak váš život statisíci, ba miliony jasných a zářivých barev.
Kdoví, možná jde o přirozenou kompenzaci lidí, kteří necítí ani vlastní emoce, natož ty cizí. Cosi jako "zákon zachování emocí"…
Prozradilas nám tajemství vesmíru. 🙂
Som rád, že si týmto prechádzať nemusím. 🙂
O takomto prežívaní som čo-to počula a zdá sa mi to veľmi zaujímavé, ale hlavne kvôli tomu, že sa s tým absolútne neviem stotožniť. Teda, stáva sa mi, že cítim emócie, ktoré nie sú moje vlastné, ale dokážem ľahko rozoznať, že nepatria mne. Zrejme mám celkom šťastie.
Páči sa mi, na akú pozitívnu nôtu tento článok ukončuješ. To, čo popisuješ, vyznieva veľmi komplikovane, ale teší ma, že táto minca má aj svoju pestrofarebnú stránku.
Zmienila som sa už niekedy, že sa mi páči tvoje písanie?
[1]: Jo, tak mi taky někdy připadá – a musím říct, že někdy bych s tou opačnou stránkou Gaussovy křivky docela měnila 🙂 (Ale jenom někdy.)
[2]: No, tak to rozhodně 😀
[3]: Jak bych to jen… inu – buď 🙂
[4]: Díky moc 🙂 Ono to pozitivní nazírání je (aspoň někdy) celkem nutnost, protože jinak by si člověk jenom zoufal a to prostě nemá cenu.
I Bystrozraky musel chodit se zavazanyma ocima a rozvazal je, jen když potreboval svuj ostrozrak použít….u těch emocí to člověk udělat nemůže
[6]: No to je ale obrovská škoda! 🙂
Víš, myslím, že díky téhle superschopnosti jsou tvoje články na blogu a komentáře vždy tak… chápavé. Za sebe musím říct, že mi u jistých článků velmi pomohhly, děkuju za tvá slova a zároveň a promiň, žes cítila všechno.
Nechci si ani představovat, jak vyčerpávající je takový život, protože vím, jak mě samotnou vyčerpává, když se dokážu do někoho vcítit… a to je vlastně úplné nic.
Děkuju za tenhle článek, jako obvykle mi poodhalil tajemství 🙂 A ty se drž a zvládej všechny ty návaly emocí :*
[8]: Z tvého komentáře mám hned dvojí velkou radost – jednak, že tě zase "vidím", jednak že ti moje komentáře pomohly (toho bych se totiž vskutku nenadála!). Určitě se za nic nemusíš omlouvat, protože přenos emocí skrz psaný text je podstatně slabší než při přímém kontaktu, takže články mě zpravidla moc nezasahují, jen prostě poznám, v jakém stavu je autor psal. Takže mě určitě nevyčerpáváš – jen doufám, že z dalších článků bude tryskat nadšení nebo něco podobného 🙂 Díky!
Proč vykopat duševní zákopy musí nutně skončit katastrofou? U mě to celkem funguje. 🙂
[10]: Ono aby ty zákopy byly skutečně funkční, tak musejí být buď vcelku příznivé okolnosti, nebo ty zákopy musí jít fakt hluboko. Mně to taky fungovalo, ale pak se semlely okolnosti takového rázu, že mě další hloubení začalo ničit takovým způsobem, že to skutečně došlo až k té katastrofě. Odříznout se od vlastního já a od vlastních emocí prostě dlouhodobě nemůže přinést nic dobrého.
[11]: Nejsem v téhle oblasti nějak zběhlý, ale ze zkušenosti pozoruji rozdíly.
1. když věci uvnitř sebe 'pohřbím', čili emoci jsem cítil, ale povede se mi ji 'vyignorovat' – tak to nedopadá dobře, a přijde celkem drsný push-back.
2. pokud se mi ale povede být skutečně apatický k okolí – a přeženu-li to, tak se chovám se jako skutečný sociopat, pak nepozoruji žádné negativní projevy toho, že by podvědomí po něčem řvalo.
Nevím, hádám, že to bude i hodně individuální.
[12]: Aha, tak tím se to vysvětluje! 🙂 Mně se ta druhá varianta nikdy nepodařila, takže to šlo vždycky přes tu první. Nu a tam už asi není třeba mnoho dodávat, protože jsi to vystihl velice přesně 🙂
Wow! Prečítal som si aj ten starší článok, a hoci som už čosi o "nejakej diagnóze" tohto typu počul, nikdy mi nenapadlo to detailnejšie skúmať. Škatuľka sem, škatuľka tam. Ale toto ma zaskočilo…
Doteraz na mňa takto "ako riť na šerbeľ" sedeli len MBTI testy, to bolo prvýkrát, keď som musel skloniť hlavu a uznať, že psychológia má niečo do seba. Taký prazvláštny pocit, že ťa niekto má tak detailne zmapovaného.
Tak to je vlastne super vedieť, že je nás až 20%, vzhľadom na to, že prevažná väčšina ľudí je v najhlbšej podstate dobrá, alebo aspoň nie zlá, ma to napĺňa optimizmom. A tiež to mnohé vysvetľuje. Dík:)
[14]: Vřelé díky za tvůj komentář – udělal mi opravdu velkou radost! Nic není krásnější, než když můj článek někomu pomůže nebo naplní optimismem 🙂 Díky a mnoho zdaru do vysoce citlivého žití! 🙂
„Časem zjistíte, že fungujete jako něco ve stylu emočního zrcadla; rozlišit, který pocit je skutečně váš a který je jen odraz druhého, je ale stejně neuvěřitelně obtížné. I po mnoha letech jdou věty jako „cítím smutek, ale není můj“ velmi těžko přes rty. Prostě cítíte emoci – bude vaší první myšlenkou, že by nemusela být nutně vaše?“
Přesně, to je úplně přesné!!
Děkuju! To mě moc těší, že se mi to podařilo vystihnout tak, že se s tím dokážou ztotožnit i jiní lidi 🙂