Jsou otázky, které asi nikdy nevymřou. Otázky nevhodné až drzé, otravné, vtíravé a většinou naprosto zbytečné. Někdy se skoro zdá, jako by tajemně poletovaly éterem a jen jen čekaly, kdo je zachytí a předá dál – čím vlezlejší intonací, tím lépe. Jako by pálily na jazyku natolik, že se s tím zkrátka nedá nic dělat a je třeba je nějakému chudákovi položit.
Hlavním rysem impertinentích otázek je věčná nespokojenost. Představme si pár, který spolu pár let chodí a pěkně jim to klape. Impertinentní dotaz je naprosto nevyhnutelný: „A kdy už teda bude svatba?“ Protože se prostě nejde zeptat normálně, nějak ve stylu, jestli máte nějaké plány do budoucna nebo tak něco. To by nebylo ono. Nyní si představme týž pár, který se ovšem rozhodl, že se vezme. Vsaďte boty, že se někdo zeptá: „Cože! Vy se chcete brát takhle mladí? To jako musíte nebo co?“ Co se týče vhodného období ke svatbě, můžu vás ubezpečit, že nic takového neexistuje. První dotaz se plynule přelévá do druhého a hranice mezi nimi je stejně tenká jako subjektivní. Není tudíž vyloučeno, že v týž den vás jeden člověk bude bombardovat dotazem prvním a od jiného se dočkáte dvojky. Ale vždy náležitě otravně.
Podobným evergreenem jsou děti. Stejně jako u svatby neexistuje vhodné období, kdy byste je měli mít. Pro jedny je moc brzy („Vy čekáte dítě? Nějaká nehoda, ne?“) a pro druhé už je pozdě („A co děti? Už máte nejvyšší čas!“ + trapně spiklenecké mrknutí). Kudy z toho ven? Nemyslete si, že uniknete tím, že se rozhodnete dítě mít. Protože pak přijde těžký kalibr v podobě nějakého toho „A kdy bude druhé?“ (mrk, mrk), ideálně ještě v šestinedělí. Snad jedinou odpovědí, která by mohla tazatelům zavřít ústa, by byl srdceryvný výlev, že děti mít nemůžete a život vás omrzel. Byť jsem si jistá, že i na to by se s trochou úsilí dal najít nějaký pitomý dotaz. Protože ten lze najít vždycky.
Nejzajímavější na hloupých otázkách je ale zcela nepochybně skutečnost, že to nejsou tak docela otázky. „Tazatelé“ vás totiž stůj co stůj chtějí někam dotlačit. Buď vás odradit od vlastních životních chyb (tzv. dotazy zrazovací), anebo vás přinutit, abyste se za každou cenu drželi jejich vlastního životního schématu (tzv. dotazy nátlakové), které se sice odehrávalo nezřídka o půlstoletí dřív a v úplně jiné situaci, ale vám zkrátka bude fungovat taky, to je jasné a hotovo. Obojí je tak milé a chápavé, až se v kapse samým nadšením otevírá kompletní švýcarský nůž.
A co je na celé aféře impertinentních dotazů to nejsmutnější? Že není úniku. Vždycky se najde někdo, kdo se bude cítit povinován vás jimi oblažit. Vy můžete být protivní, otrávení a drzí, ale moc to nepomůže. Jediný léty prověřený postup je počkat, zestárnout a pak se náležitě pomstít další generaci.
Jsem si jistá, že už se na vaše starostlivé a dobře míněné otázky těší.
Tohle znám moc dobře, "nejlepší" jsou prostě ty otázky na svatbu a děti, ach jo.
Potíž je, že se často ptají lidé, kterým není možné jednoduše dát jedinou přirozenou odpověď: Do toho ti nic není! Ale opakuje-li se dotaz častěji, jednou na tuhle odpověď stejně dojde. Mrk mrk… 🙂
Každý by se měl starat sám o sebe a netrápit ostatní hloupými dotazy!
Cheche, zmíněné dotazy jsem dostal. Funguje jen jediné. Sarkasmus. 😀
U blbých otázek jsem si zvykla většinou najít v nich až totálně absurdní význam (třeba otázku "kdy bude dítě" vnímat stejně jako třeba "kdy bude hrnec", tedy jako nesmyslnou otázku, protože děti i hrnce přece existují i teď) a vybruslit z toho po Simpsonovsku při otázce "v kterém roce bylo 1+1". TEdy: Odpověď je úžasný Ralph! 😀 A je to. Většinou nechápou, já neustoupím a je to vyřešené 😀
Většinou jsem se s takovými otázkami nesetkal u vážných témat.
Pri dlhodobo single ľuďoch zase číha na každom rohu otázka: "a frajera máš?" Roztomilí sú pri tom moji starí rodičia, ktorí z pre mňa záhadných dôvodov zakaždým v tomto kontexte používajú slovo 'kámoš'. Občas sa nechám uniesť kúzlom momentu a ignorujem pragmatickú stránku veci a reagujem len na tú sémantickú. "Áno, mám ich asi 20, prečo?"
Vždy ich to tak roztomilo zaskočí.
Velice často bývám oslovována, jestli už mám chlapa. No a když se k tomu přidají ještě debilní úšklebky, je míra dovršena.
[1]: Jo, přesně! Proto jsem taky v článku explicitně zmínila jenom tyhle dvě, přestože jich je samozřejmě ještě celá řada 🙂 Ale tyhle to vyhrávají.
[2]: A opakuje-li se příliš často, pak možná dojde i na výbuch vzteku a létající předměty 😀
[3]: A když už se chtějí ptát, což je přirozené a pochopitelné, tak alespoň nějak normálně. Tzn. ne takhle.
[4]: Ano, to je asi za daných podmínek hlavní zdroj obrany vlastního duševního zdraví 🙂
[5]: No vida, to mě nenapadlo! 😀 Skvělé řešení.
[6]: Ó, ty šťastlivče! 🙂
[7]: Nojo, to se nemůžou divit, že jich máš dvacet, když je řeč o kámoších 😀 A je pravda, že to je patrně třetí nejtypičtější výskyt impertinentních otázek. Smutné je, že když se poštěstí a někdo se objeví, plynule se to přelévá do těch otázek o svatbě…
[8]: Jo, debilní úšklebky, to je ještě dalších sto procent otravnosti navíc. Proč to ti lidé dělají, asi nikdy nepochopím.
On to nemusi být vždycky nátlak, ale někdy i prostě nemístná zvedavost…i ja někdy mám pokušení zeptat se na něco,po čem mi vlastně nic není…
Mně přijde, že tyhle otázky i podotázky jsou často jen takový konverzační parazit, bez jakýchkoliv zlých úmyslů…a že z úst tolikrát vyskočí stejně nevinně jako třeba "jakoby" :)…
[10]: To je fakt, ovšem i nemístná zvědavost jde vyjádřit normálně a nikoli impertinentně. To by si všichni zvědavci měli uvědomit 🙂
[11]: Pravda je, že často mohou být impertinentní dotazy impertinentní zcela neúmyslně. Ale upřímně, sama za sebe bych si tipla, že to může být tak maximálně pětina… a zbytek jsou zkrátka nátlak. Sice dobře míněný (většinou), ale stejně nátlak. To snad radši "jakoby" za každým slovem 🙂
A nešlo by o generaci starším zvědavcům odpovídat něco jako: "A co do domova důchodců, už máš podanou žádost?" a o dost maldším: "Máma tě pustila ven?"
[7]: Přesně! A kdy už budeš mít kluka? A na odpověď, že nikdy, ideálně ještě přijde nějaké to 'jen se neboj, za pár let bude všechno jinak' 😀
Případně nastoupí vůbec nejtěžší kalibr: a ty jsi panna nebo jak?
[13]: To by určitě šlo (a nejednou by se to nabízelo), ale na to tedy většinou asi nemám. To už by mě daný jedinec musel naštvat skutečně kardinálně 🙂 A za povšimnutí stojí, že mladší lidé se takhle pitomě zpravidla neptají. Ti zas pokládají jinak nevhodné dotazy 🙂
[15]: Počkej, na tohle je opravdu někdo schopný se tě zeptat? Jako z očí do očí? To už snad ani nemůže být pravda…
[16]: Byl, když zjistil, že mám přítelkyni a začal se zabývat technickou stránkou věci. Bohužel mě zaskočil tak, že žádnou odpověď nedostal, tak asi chudák přemýšlí dodnes, je-li toho schopen.
No sakra! Díky za varování – musím si příště dát pozor, na co se ptám nezadané sestřenice. Já jak tyhle otázky většinou nedostávám, tak mi nedochází, jako mohou být nepříjemné až někdy bolestivé! Když ono je tak snadné začít tím hovor, když se dlouho nevidíme – "A co ty a děti?" – "Nijak, není chlap…" Oops. FAIL!
[17]: No, podle charakteru popsané komunikace bych hádala, že spíš asi není 😀
[18]: I ty šťastlivče! 🙂 Ale je nutno dodat, že na všechny tyhle věci se dá zeptat i úplně normálně. Byť tedy nejjistější i z hlediska popsaného failu je staré dobré “co je nového” 🙂
Samozrejme! Impertinentné otázky sú najvplyvnejšou zbraňou, akú evolúcia vymyslela na zachovanie ľudského druhu. Alebo si myslíme, že niekto tie deti robí dobrovoľne? 😀
[20]: 😀 Jo, asi tak nějak ty otázky dost často působí 😀
Nejsmutnější jsou pro bývalé kluky otázky na hadici současného. Čerstvě zadané dívky bývají krutě upřímné! 😀