Jestli mám na něco v životě opravdu štěstí, jsou to jednoznačně lidi. V každý klíčový okamžik jsem potkala ty pravé. Někdy proti své vůli, párkrát navzdory všem okolnostem, jindy úplně náhodou a výjimečně dokonce zcela dle očekávání. Je tomu ovšem už několik let, co se tahle moje klika odmlčela a já jsem tím pádem poněkud odvykla tomu, že by ještě mohla zabírat. Rozhodně tedy až do minulého pátku.
Ten den jsem se zúčastnila akademické konference. Byla to druhá v mém životě, nebyla jsem tedy ani naprostý nováček, ani žádný mazák. Rozhodně jsem tedy nebyla mazák v oboru mezinárodních konferencí skutečných odborníků na oblast, do které se snažím taky tak trochu fušovat. Jenže když vám napíše Cliff z Austrálie, že se bude konat online konference, která je přizpůsobená různým časovým pásmům a u které už je sice po přihlašovacím deadlinu, ale že by se to jistě dalo nějak zařídit, copak se to dá odmítnout?
I řekla jsem ano. Věděla jsem, že si budu o nějaký ten týden později nadávat a přesně tak se také stalo. Na programu moje jméno figurovalo asi tak dva centimetry pod jménem, o kterém jsem psala diplomku, a pár dalších centimetrů od hromady dalších jmen, která jsem znala jen z knih. Přiznávám, že jsem se musela hodně zhluboka nadechnout a párkrát jsem vzala jméno Boží nadarmo. Na svojí powerpointové prezentaci jsem pracovala jako nikdy a proslov v angličtině si nacvičovala několik dní. Vědomí, že se chystám dělat první dojem na lidi, na kterých opravdu, ale opravdu záleží, mi to ani trochu neulehčovalo.
Za léta strávená v českém akademickém prostředí jsem si zvykla, že jistá míra nevraživosti, zatrpklosti, podpásových ran a špatně skrývaného egoismu je něco normálního, co prostě k akademii patří. Dovedete si tedy představit míru mého šoku, když jsem se octla uprostřed nesmírně přátelské, otevřené, milé, laskavé a podporující skupiny badatelů, kteří se navzájem oslovují křestními jmény, vítají vás se třemi vykřičníky, mají pouze konstruktivní a chytré dotazy a říkají věci jako „všechno, co jsi napsala, je skvělé“ (to nebylo na mě :-), „skvělá prezentace“, „můžete poslat, cokoli píšete, my se na to podíváme a pošleme vám spoustu komentářů“ a „jsme tady taková jedna velká rodina“. Byla jsem sice hodně nervózní, a když mi napoprvé selhalo sdílení obrazovky, o to nervóznější; po prezentaci mě ale zaplavila vlna úžasně podporujících a pochvalných zpráv, jedna spolukonferující si hned stáhla moji diplomku a jiní se mi svěřovali s tím, že mají české kořeny, přátele nebo aspoň kolegy, kteří jim na jejich police přelézají hromadou svých českých knih. Na ty zprávy jsem odepisovala snad čtvrt hodiny a jediné, čeho lituju, bylo, že jsem se v tu chvíli nemohla rozpůlit a tou druhou částí poslouchat další prezentující.
Sice jsem tedy byla sama sebou, totiž poněkud rozpačitým introvertem, který nikdy neprezentoval na mezinárodní konferenci, všechny kolem sebe viděl úplně poprvé a zoufale neovládal small talk, ale ani na chvilku jsem nechtěla být kdekoli jinde. Potkala jsem svůj akademický kmen; badatele z celého světa, kteří profesní život zasvětili tomu, do čeho jsem se před několika lety zamilovala i já. Nevěděla jsem, jací budou, ale překonali všechna moje očekávání. Takhle tedy může vypadat akademická sféra, když se to vezme za správný konec. Moje štěstí na lidi se blaženě usmálo, vyletělo až ke stropu a rozzářilo se jako ten nejjasnější ohňostroj.
Je skvělé, že to tak krásně vyšlo. V ČR je ta uzavřenost z posledních čtyřiceti let kolikrát dost poznat
Těžko říct, čím vším to vlastně je, ale ten výsledný koktejl je opravdu hodně nepříjemný. To byl konec konců hlavní důvod, proč jsem za sebou po magistru na fakultě práskla dveřmi (a ani trochu toho rozhodnutí nelituju). Ovšem teď, když vidím, jak by to mohlo vypadat, mi to nalilo do žil úplně novou energii 🙂
Ano, to je přesné: „…jistá míra nevraživosti, zatrpklosti, podpásových ran a špatně skrývaného egoismu.“ Ono samozřejmě rozvrstvení povahových vlastností bývá dost podobné v různě namixovaných skupinách, takže je důvodné podezření, že v osobnostních předpokladech pro vyjmenované body nebudou zas tak velké rozdíly. V čem ale bude, myslím, velmi podstatný rozdíl, bude to, že podobné projevy jsou nejspíš v téhle komunitě považovány spíš za ostudu a za výstřelek nepřijatelný pro skutečnou týmovou práci a ne za něco, co k akademickému prostředí tak nějak tradičně patří, protože ukazovat se v lepším světle tím, že někoho zastíníme, a kopat se v nestřeženém okamžiku navzájem do šimpánu jsou zdejší oblíbené sporty.
Přiznávám se bez mučení, že šimpán jsem si musela vygooglit, ale stálo to za to! 😀 Krásně a přesně řečeno. Smrtící kombinace špatných platů, elitářství, malých českých poměrů a kdovíčeho ještě nám tady vytvářejí akademické hřiště, na které se dobrovolně pustí jen lidé s opravdu silným (nebo naopak velmi flexibilním) žaludkem. Vidět, že to jde dělat i jinak, byl pro mě skutečně formující zážitek.
Tak to je skoro ideální prostředí na konferenci, jakoby vsichni byli v mladi ve skautu a zustalo jimbto
Vzhledem k tomu, že mám s kolektivem skautů velmi bezprostřední zkušenost a není úplně dobrá, tak bych to určitě přirovnala jinak, ale moji zkušenost naštěstí nesdílí každý 🙂
Tyjo! Moc gratuluju k tak skvelemu zazitku! A zaroven je to myslim velmi nadejna ochutnavka vseho, na co se muzes dal tesit:)
Přesně! Tak mi to taky připadá a je to, co ti budu povídat, skvělý pocit 🙂 Moc děkuju!
Gratuluji a doufám, že to bude v Austrálii stejné!
Díky, to by bylo moc fajn 🙂 Dělám si určité naděje, že by to tak mohlo dopadnout, protože poměrně velká část zúčastněných z Austrálie skutečně byla. Tak uvidíme 🙂
V první části čtení se mi svíral žaludek strachy i za tebe. Jen si to představit! O to kouzelnější byla pak druhá část. Moc gratuluji, nejen k úspěšně zvládnuté konferenci a překonání sama sebe, ale také k výběru oboru, kde máš tak báječné spolu-výzkumníky. Pracovat s takovými lidmi je radost a štěstí! 🙂
Moc děkuji! 🙂 Je to přesně tak. Sice jsem vždycky týmovou práci spíš nesnášela, ale tady když si ji představím, zatetelím se radostí. Pro mě zcela nový a dost neuvěřitelný zážitek! 🙂
Takže jsi si připadala jako Alice in Wonderland. Tak toto si važ, neb na české prostředí sedí tvá úvodní charakteristika přesnè, a nemusí jít nutně o akademickou půdu.
Snad to bylo o něco lepší než ta Alenka – přece jenom aspoň jsem zůstala ve své normální velikosti 🙂 Ale jinak to sedí. A vážím si toho moc!
Z posleních jednaní jsem si opět ovèřila, že co tě nezabije, to tě posílí, a jsem za to tež ráda😂
Tak v tom případě přeju hodně sil 🙂
Tak to závidím, já právě naopak štěstí na lidi nemám a často se spálím…
To mě moc mrzí. Pár takových spálení na kontě taky mám, ale prakticky vždycky to byli jedinci z lidského hlediska pro mě nepodstatní snebo se to aspoň ukázalo být velmi cennou lekcí, ze které čerpám dodnes 🙂
To se tak krásně četlo! Přeji ti, aby tvému štěstí na lidi blažený úsměv zůstal co nejdéle a jeho záře byla vidět až do vesmíru! 🙂
Ó, moc děkuji! 🙂 I teď, víc než týden poté, když o tom vyprávím, mám pocit, že to z vesmíru musí být vidět 🙂
Je super, že mezinárodní vědátoři jsou takto milí a nebojí se tě podpořit. Jsem moc ráda, že ses podělila o tu radost, co rezonuje každým slovem! Doufám, že všechny následující konference budou minimálně tak úspěšné 😀
Vřelé díky 🙂 To kdyby se splnilo, tak by to byla opravdová radost! A ta zkušenost, že se vědci navzájem můžou podporovat a nemusejí si jenom navzájem podrážet nohy a mlátit se po hlavě tituly, byla velmi osvěžující 🙂
Moc gratuluji, chápu, že to byly nervy!
Skvělé!
Posílám pozdravy, Helena
Vřelé díky! 🙂