Z mnoha různých hledisek žijeme v nejlepší době a na nejlepším místě, jaké bychom si mohli přát. Za současných okolností se to možná zdá jako téměř nemístné tvrzení, ale i přes všechny aktuální šrámy je, myslím, stále pravda, že nám naše západní civilizace zajišťuje technologické možnosti a blahobyt, o kterým se dřívějším generacím ani nesnilo. Přesto – čím jsem starší, tím víc trhlin v tomhle obrazu vidím.
To, co mi v naší západní civilizaci chybí, bych označila jedním slovem jako moudrost. Jsme společností rozumu, jenže jsme tenhle rozum nikdy neuměli pořádně zkorigovat. Vymysleli jsme vědu – a moc, kterou jsme tím získali, jsme začali nezřízeně ždímat do poslední kapky. Zavedli jsme peníze, úžasně praktickou věc, a než jsme se nadáli, nechali jsme je řídit celou naši společnost a ve výsledku i celý náš život. Sotva jsme částečně porozuměli tomu, jak zhruba funguje lidské tělo, prohlásili jsme, že už víme, jak to je, a zavedli opravny lidí, které fungují velmi podobně jako například opravny aut. Copak už Descartes neřekl, že člověk je duch ve stroji? Vytvořili jsme povinnou školní docházku, ale zaměřili ji pouze na jednu jedinou část lidské mysli a všechny ostatní jsme hodili přes palubu. Osvobodili jsme se od náročné fyzické dřiny, abychom začali trávit většinu svého života vsedě před obrazovkami. V podstatě kdykoli jsme udělali nějaký nový objev, nekoukali jsme nalevo ani napravo a totálně jsme se urvali ze řetězu.
Nechci popírat úspěchy, kterých jsme jako společnost dosáhli. Ale obrovsky mi v tom všem chybí rozvážnost, všestrannost, rovnováha. Jako bychom na úrovni společnosti byli stále čtyřletými dětmi, kterým když dáte do ruky chytrý telefon, neodloží ho, dokud nezkolabují. Nedivím se, že v posledních letech tolik frčí jóga, meditace, psychosomatika nebo motivační knížky. Sice to někdy přichází v podobě poněkud ujeté, ale i tak to vnáší do našeho technického fungování alespoň nějaký protipól. Pohyb, ve kterém jde o víc než o samo tělo; duchovnost, která není pouhým automatem na splněná přání; lékařství, které se dívá na člověka nejen jako na souhrn součástek; odpovědi na všudypřítomné otázky po smyslu. Copak to není čím dál hlasitější volání po korekci naší přetechnizované civilizace, po vyvážení té gigantické jednostrannosti?
Ač jsem sama na vědecké půdě šťastná, myslím, že právě takový hlas zoufale potřebujeme. Rozum je dobrá věc, ale prosím, přestaňme se tvářit, že dovede obsáhnout celý svět, že nám může stačit, že víc nepotřebujeme a že jsme přece naprosto racionální. Nejsme, nikdo z nás. Je to jen další z našich utržených řetězů – a čím víc mu budeme věřit, tím víc nás budou ovládat vlastní potlačené emoce a existenciální úzkosti. Člověk je mnohem víc než tělo, rozum i duch ve stroji. Přijdeme na to někdy? A najde se pak pro všechny naše rozměry na tomhle světě místo?
Ovšem je otazka, zda nejsme naopak racionální malo než příliš……Co se týče skoly a mediciny, ta samozrejme.ma sve ukoly a neni vsemocna, spoustu věcí musí clovek hledat jinde, jak onu“skoluzivota“nebo „leceni dichem“..Rada vexi je take neorenosns.m
Řekla bych, že na jednu stranu moc a na druhou stranu zase málo 🙂 A mám za to, že ta šlupka racionality, kterou si tak rádi oblékáme, by mohla mít z velké části prsty i v tom nedostatku na druhé straně.
Naše společnost, myslím, nevyžaduje skutečnou racionalitu, ale jen společně vytvářené zdání racionality. Vlastně se neformálně (ale velmi efektivně) uplatňuje politika rozumu jako automatické pokrokové „vedoucí síly“ ve společnosti, podobně jako u nás dřív byla zakotvena vedoucí síla „dělnické třídy pod vedením strany“; nebylo povinností skutečně stejně smýšlet, ale „jen“ tvářit se a navenek jednat, jako by tomu právě tak bylo, jinak to generuje problémy. Kdykoli se ovšem člověk do něčeho ponoří hlouběji, narazí rychle na hranice racionality, čímž ovšem neříkám, že zmíněné hlubší ponořování potřebuje ke štěstí každý.
To přirovnání společnosti ke čtyřletému dítěti je, myslím, velmi výstižné. Jak tak o tom přemýšlím, možná by se dalo vše shrnout do jednoduché výzvy: Vezměme konečně rozum do hrsti a buďme moudří! 🙂
To srovnání rozumu s dělnickou třídou pod vedením strany je dost mrazivé, ale taky asi dost přesné. Dokud nemusíme přemýšlet nad tím, jestli se s námi neutrhne výtah pokaždé, když do něj vlezeme, je naše racionalita nejvíc ze všeho neproblematický ideologický nátěr na povrchu… a zaplať pánbůh za každého člověka, který je fanoušek hlubšího ponořování. Jaká by to bez něj byla nuda! 🙂
Vzpomněla jsem si, jak kdysi manžel, ctitel antických filosofů, vykládal našim, tehdy školou povinným, potomkům, že nejdůležitější ctností je být moudrý. „No, ale v případě, že člověk moudrý není, co je druhá nejdůležitější věc?“ nadhodil manžel otázku. „Moudrost předstírat!“ opáčil pohotově syn.
Tak si kolikrát říkám, jestli tu moudrost často jenom nepředstíráme…
S takovou se syn ve světě jistě neztratil 🙂 Sice nevím, co by na to řekl Sókratés, ale pobavilo by ho to zcela jistě 🙂
Na jedné straně přílišný důraz na racionalitu, na druhé straně její absence. Těch emocí, co létá všude okolo a rychlých soudů, ty nemají s rozumem společného pranic. Není náhoda, že se dnes v reklamě na auto (či cokoliv jiného) nedozvídáš co umí, ale jak je úžasné. Zkrátka to na lidi funguje lépe.
Nojo, reklama! To je úplné zřídlo iracionality. Naopak je kolikrát i problém zjistit, co to či ono zařízení skutečně umí (a hlavně co neumí, protože tím se nikdo chlubit nechce). Koho zajímají nějaké parametry, když můžeš útočit na city? 🙂
Moje babi říkala, že jaký si to uděláš, takový to máš. Ona vůbec byla se vším raz dva hotová. A tak si v tomhle příšerně logickém světě občas nasadím klapky na oči a dělám, že nevidím. Myslím, že až toho začne mít naše planeta dost, rovnováhu si nastolí sama. Jen mám obavy, že ona to většinou bere tak nějak od podlahy, takže se nám to asi moc líbit nebude.
Z toho mám taky velké obavy. Že by to nepřežila planeta, se nebojím (jak pravil můj manžel: ta má jenom zvýšenou teplotu, protože chytila lidi), ale z množství utrpení, které to může vyvolat, mě doslova mrazí.
Mezi rozumem a intuici se vetsina lidi placa ode zdi ke zdi. Pricemz prudky vykyv a nasledny naraz at uz do jakekoliv strany vyvolava jen o to dramatictejsi priklon k uplne opacnemu pojeti:) Rozum je chladnokrevny, city a intuice zase bublaji az moc. Mne na tom jen vadi, kdyz ruzne psychosomaticke a sebeuzdravne veci sklouznou ke smejdovstvi a zneuziti duvery, nekdy i ke zhorseni cele situace.
Souhlas! A to zneužívání je skutečně hodně smutné – a že se jistě děje v pořádně hojné míře. Případně je ten zvěstovaný obsah tak hloupý už od prvního pohledu, že i když to není vědomé zneužití, je to skutečně hodně těsné.