Nestává se často, že bych byla svědkem rozhovoru, který by mě bavil ještě několik dní. Na takové perly člověk musí zpravidla dlouho čekat, být pozorný, trpělivě setrvávat u dna a kousíček po kousíčku pátrat. Vskutku hodinářská práce. Když se na něj ale usměje štěstí, najde ji: v perlorodce komunikace se zaskví perla nejvzácnější.
Scéna: Autobus městské hromadné dopravy, tříkrálová neděle odpoledne. Naproti sobě sedí dva malí chlapci, očividně bratři, ve věku do deseti let (pro jednoduchost si je označme S a M – starší a mladší). Většinu času zasněně zírají z okna, pak se ale náhle začnou bavit.
S: (radostně) To bude dobrý, až přijdeme do školy a budem všem vyprávět, co jsme o prázdninách dělali. Jak jsme byli u babičky a dělali jsme hru…
M: (smrtelně vážně a trochu káravě) Tak dobrý to nebude. To taky budeme muset vyprávět, že jsme bourali, jako.
S: Nojo.
(chvíle pauzy, S se zamyslí)
S: (dospěle) No a co. To se stalo a už to nevrátíš.
M: (trochu ukřivděně a naštvaně) Je to ale pěkně blbý!
S: (ještě dospěleji) Ale hlavní je, že jsme všichni zdraví a nic se nám nestalo. Auto se opraví, ale zdraví si za peníze nekoupíš.
M: (ještě smrtelněji vážněji) No ale jako je to padesát tisíc vyhozených z okna. A neplaz na mě jazyk!
(oba na sebe začnou dělat ksichty a tradičně po dětsku zlobit, čímž toto dopravní intermezzo končí)
Komičnost těch dvou malých dětí byla obrovská. Chybělo jen velmi málo a v jejich hlasech by zazněla i barva hlasů jejich rodičů. Vyčítavé a káravé pohledy, hněv a naprostá vážnost jejich konverzace doslova čpěly dospělostí. Až na to, že debaty o vyhozených padesáti tisících, zničeném autě a životě ohroženém bouračkou se zpravidla nevedou s vyplazováním jazyků a kopáním do holeně.
V tu chvíli mě napadlo, jestli se od nich vlastně my, vážní dospělí, lišíme. Nejevily by se nějakému nadzemskému pozorovateli všechny naše normální smrtelně vážné konverzace obdobně komické? Nezdálo by se mu také, že našimi ústy mluví ve skutečnosti někdo jiný a my jen papouškujeme své významné druhé? A jak často vlastně vyplazujeme jazyk, aniž bychom si to uvědomovali?
Vzpomněla jsem si na malého prince a usmála se. S vědomím, že jsme všichni vlastně velké děti, jsem o chvíli později vystoupila z autobusu. Nemáme si co vyčítat: i my provádíme s děsivou vážností svěřený kus – a bez pochyby také sem tam někoho kopneme do holeně. Jediné, co nám chybí, je dětská bezprostřednost. Ale řekněte, nebylo by to krásné, vypláznout na někoho jazyk, sotva dozněla poslední tvrďácká replika?
Co člověk v mládí pochyti… A naše konverzace, to je vlastně často také hra..
MHD je nejlepší. 🙂
Tedy na poslouchání cizích rozhovorů. 🙂
A že kolikrát zazní perly…
Já svojí perlu taky musela publikovat, nedalo mi to.
Kdyby ses chtěla taky pobavit, nebo zhrozit, jako já, pak je v článku "Odposlechnuto" Na webu uvedeném u komentáře. 🙂
Tolik k vlastní reklamě…
A k článku?
Mám děti tři. Kolikrát jsem byla svědkem jejich rozhovoru a kolikrát jsem s hrůzou poznávala úplně přesně sebe i svého muže, ať už prvního, nebo toho současného… Děs… 🙂
To je krásné zrcadlo! Moc pěkně zaznamenáno, živě si to představuji 🙂 A teď by to ovšem chtělo připojit nějaký decentní smajlík vyplazeného jazyka, který je možné ve vší slušnosti použít i vůči dámě, že? 🙂
[1]: Někdy mám pocit, že konverzace je hra prostě vždycky. Akorát někdy se vede s vědomím, že tomu tak je, zatímco jindy s děsně vážnou fasádou 🙂
[2]: To tedy musí být asi děsivý moment, slyšet z dětí mluvit sebe sama! 😀 Zas na druhou stranu člověk vidí, že se od nich všechno výchovné úsilí jen neodráží 🙂
[3]: Děkuji 🙂 Myslím, že by mě neurazil ani plazící smajlík nedecentní 😉
Ráda a s oblibou vyplazuji jazyk, ale zbaběle v ústraní. Už si to z pozice člověka profláknutého nemohu veřejně dovolit.
Celé tvé kouzelné povídání mi připomnělo … bylo mi osm let a moje maminka čekala mého bratra. V osmém měsíci se začala tzv. otevírat, což byl stav, kdy by měla zůstat v nemocnici. Maminka byla paličatá a s lékařem se dohodla, že bude ležet doma. Byla doma s rizikem.
Když to emotivně líčila otci, hovor jsem vyslechla. Do večera to věděla celá ulice, celý obvod včetně řezníka, cukrárny a mandlu.
Samozřejmě všichni chtěli projevit účast a po nekonečných telefonátech a návštěvách to vypadalo, že mne rodiče přinejmenším zastřelí u našeho ořešáku.
Přede mnou se prostě nic řešit nesmělo … a pak kde se narodila drbna Kelišová ?
Tak to je skutečně kouzelná historka 😀 To se holt někdy tak sejde, že se pak rodiče nestíhají divit 😀
Mít kolem sebe vždycky lidi, se kterými se můžeme "odvážnět" vypláznutím jazyka, to by bylo na světě príma! 🙂
[4]: Myslím, že se neodráží hlavně to výchovné úsilí, které bychom naopak chtěli, aby se odrazilo, proto se pak rodiče tak děsí, když se v dětech poznají 🙂
Osobně teda, když se octnu v dětském kolektivu, tak mám tendenci "klesat" na jejich úroveň. Uvozovky schválně – je to vlastně klesání? Není to jen návrat do vlastního dětství? Myslím, že se my, dospěláci, někdy bereme moc vážně 🙂 Má to teda nevýhodu, ty děti už mě znají a moc mě neposlouchají, když zrovna jedu v režimu "dospělá osoba" 🙂
[7]: To by tedy bylo! 🙂
[8]: Je fakt, že pokud ve vlastních dětech člověk vidí hlavně to, co by na nic vidět nechtěl, a naopak to, co se do nich snaží vtlouct ne, tak to může být dost děsivý zážitek 😀
Myslím, že být s dětmi nutně znamená být s nimi na jejich úrovni, jinak je člověk spíš vedle nich. A mám zkušenost, že dospělí se sice berou vážně, ale že děti se berou daleko, daleko vážněji, což je na nich ve výsledku to komické. Ale právě tím nám mohou odhalovat velmi podstatné věci o nás samých 🙂
To by byl moc hezký příběh do Odposlechnuto v… :)!
Díky tvému barvitému popisu mám situaci úplně před očima a je to moc hezký a výstižný. Ta představa, že bych po takovém rozhovoru začala na daného člověka vyplazovat jazyk, je opravdu úsměvná. 😀
[10]: No vidíš, to je pravda! Jak nejsem členem, tak mě to ani nenapadlo 🙂 To je taky pořádná sbírka perel 🙂
[11]: Moc děkuji 🙂 Jo, bylo to poněkud dada 😀
Hrozně ráda na lidi vyplazuju jazyk! Ehm… totiž, chtěla jsem říct, že je to hrozně fajn představa *ehm ehm* no prostě to stále dělám a je to děsně uvolňující. Na vedoucí katedry si to samozřejmě nedovolím, ale na studenty to občas udělám a kamarádi to mají na denním pořádku.
Dětský rozhovor byl skvělý! Mimochodem se mi líbí, že je ani nenapadlo, že by to vynechali. Dospělí by to třeba neřekli, nebo by udělali story jenom z toho bourání. Ale děti řeknou všechno :))) ach jo, doufám, že ve škole byli za hrdiny 🙂
[13]: Viď? Taky mě fascinovalo, že když budou vyprávět o prázdninách, tak to prostě budou muset říct. Jiná možnost prostě nebyla 😀 A s plazením jazyka nepřestávej! To by byla velká škoda 🙂