Ráno. Slunce prosvěcuje skrz závěsy, a když otevřu oči, se záchvěvem vděčnosti si uvědomím, že jsem další noc strávila pokojným spánkem v měkké a teplé posteli. Otevírám okno a doléhá ke mně ruch ulice. Lidé procházející pod našimi okny, žvatlání malého dítěte, psí štěkot, projíždějící auto. Žádné sirény, střelba ani výbuchy, jen čistý a chladně štiplavý ranní vzduch.
Po snídani se ukáže neúprosná pravda: nemáme tu nic, z čeho by se dal uvařit oběd, musíme na nákup. Nemám ráda nakupování, nikdy jsem neměla. Ale máme co kupovat a máme na to dost prostředků. Můžeme si dovolit řešit, kterou zeleninu si dáme radši, a nadávat na to, že se k nám vozí rajčata až z Maroka. Regály jsou plné, v obchodě je teplo a světlo, rádio hraje a nikdo v panice neskupuje obří zásoby.
Po návratu z nákupu se nořím do práce. Český jazykový korpus mi vydává svá tajemství a já nahazuji osnovu svého historicky druhého odborného článku. Píšu a píšu a pod rukama mi vzniká něco, co dost možná bude jednou v mojí dizertaci. Lehce se při tom usmívám. Můžu si dovolit dělat něco naprosto nepraktického. Můžu řešit takové podružnosti, jako jestli mě to baví. Není to obrovské privilegium?
Vaření nepatří k mým velkým vášním, ale z kohoutku teče čistá voda a sporák stačí zapnout. Všechno spolehlivě funguje, všeho je dost, všechno můžeme dělat právě tak, jak chceme. Pak se můžeme společně najíst, beze spěchu, šťastní, že jsme spolu.
Chce se mi jít na procházku, zářivé slunce mě doslova volá ven. Házím práci na další hodinu za hlavu a jdu. Je nádherně, předjaří mocně volá květiny ze země a nalévá pupeny. Procházím se a žasnu: můžu normálně chodit, nic mě nebolí a nemusím se v hrůze co chvíli dívat přes rameno. Těším se z kvetoucích sněženek a poslouchám ptačí zpěv. Na chvíli si sednu na lavičku.
Po dalších několika hodinách práce přemýšlím, co dál. Sáhnu po houslích? Meditační stoličce? Zacvičím si? Pustím si video na YouTube? Blažené, nevinné starosti šťastného člověka! Máme tolik důvodů k vděčnosti. Žijeme v pohodlí a v teple, skříně plné věcí, špajz plný jídla. Máme všechno, co potřebujeme, i spoustu toho, co nepotřebujeme. Jsme svobodní lidé, kteří si mohou zvolit, jak budou žít, kde a proč. Nic z toho není samozřejmé a náš život je plný obrovských zázraků. Kdy jindy bychom za ně měli být vděční než teď?
Jak je psano v jedne ucebnici jogy…’Co vsechno nyni mame, je skoro zazrak… Jaká skoda, ze jsme bladzeovani….“ No ale člověk už je takovy, že dobře vychutná casto jen v kontrastu……Mame elektrinu, plyn na vaření teplou vodu…..knihy, medis..a venku steka pes, ne minomet…
Jak se píše v Saturninovi: osud by člověku prokázal laskavost, kdyby ho vyhodil z příjemně vytopené místnosti na chvilku na mráz. Jen je tenkrát to vyhození drastičtější, než jsme si vůbec dokázali představit.
To je prave to, ze se to neda nijak nasimulovat. Kdyby clovek vedel, ze je to na chvilku, kasal by ramena, ze to vlastne nebylo tak strasny a ze s tim lidi nadelaji. To stejne s mladim jako zivotem bez vetsi zodpovednosti nebo zdravim. Clovek aby se porad vyhanel z komfortni zony, aby aspon zustal v nahledu, ze to nejsou malickosti, vsechny ty nase darky kolem nas.
Přesně tak 🙂
Tyhle zázraky, zdá se, jsou křehčí, než jsme si mysleli. O to intenzivněji bychom je měli vnímat.
Moje řeč 🙂
Moudrá slova, Marie Veroniko!
Musím jen souhlasit.
Přeji příjemný večer, Helena
Děkuju 🙂 Krásný večer i tobě!
No jo, vděčnost je projev obyčejných smrtelníků. Velikáni neposedí, radši dobývají Persii! 🙂
V takovém případě s radostí zůstanu obyčejným smrtelníkem.
Spousta lidí si tyto „samozřejmosti“ vůbec neuvědomuje a ani si jich neváží. 🙁
Je to tak a přiznávám, že i já k tomu někdy sklouznu. Člověk si na dobré věci strašně snadno zvykne.