Obléknu si tričko s kreslenou postavičkou, koupím lízátko a nadchnu se novou animovanou pohádkou v kinech, kterou prostě musím vidět. Ulovím pár pokémonů a večer, aby zábava nestála, dám maraton My Little Pony. Udělám si kakao, vyfotím sérii selfíček s duhovými a jinými roztomiloučkými filtry a na několika z nich se zatvářím skutečně skandálně. Tohle by mohl říct vcelku lecjaký normální dvacátník a na jeho počínání by nebylo vůbec nic divného.
Těžko říct, kdy k téhle proměně došlo. Stalo se ale běžnou věcí, že lidé, kterým odbily zvony dospělosti klidně před deseti lety, se neloučí s atributy dětství, aniž by to vzbuzovalo nějaké větší pozdvižení. Osobně tomu říkám nová infantilita a ve svém okolí ji vidím velmi často – dokonce u zodpovědných mladých dospělých, kteří stojí na vlastních nohou, žení se a vdávají a uvažují o hypotékách. Na rozdíl od třicátníků, kteří zpravidla nechápou, proč by měli chodit na pohádky do kina bez dětí, a naprosto jim uniká smysl sbírek vesmírných lodí z lega, je to pro ně standard.
Podívejme se, jak se například změnily animované filmy z pera Walta Disneye. Ještě nedávno byly určeny zejména dětem a dospělí v nich mohli vidět nějaké obecnější kulturní vzorce, ale to bylo tak vše. Dnes je zacílení očividně jiné: vtipy, které míří na dospělé publikum, a bytosti padající na hlavu si stojí v některých těchto filmech prakticky 1:1. Někdy mám pocit, že s devadesátkovou nostalgií se v nových pohádkách počítá stejnou měrou jako s reálným dětským publikem. Já jsem se nakonec na některé z animáků podívala nikoli pod vlivem svých synovců a neteří, ale vrstevníků.
Proč k téhle změně došlo, mi není tak docela jasné. Nechceme dospět? Jsme generace natolik vyhořelá, že utíkáme do pohádek a sentimentu? Nebaví nás už telenovely? Možná. Jisté ale je, že pokud jste dvacátníci a veřejně prohlásíte, že pohádky nemáte moc rádi, budou se na vás všichni dívat tak trochu divně. Nejste náhodou už moc dospělí? A jestlipak se aspoň občas zaksichtíte do objektivu? Tak dobrý, ještě to není terminální. A vůbec, co jste říkali na nového Raubíře Ralfa? Jízda, co?
Raubíře Ralfa jsem neviděla, ale za to jsem viděla Úžasňákovi 2, a to je mi 20+ :)!
A co takhle když to prohlásí 33tníci?
Jo, znám ve svém okolí nejednu takovou slečnu, která ujíždí v tomto věku na Užasňákovi a Době Ledové 5. Horší je, že s ní na tom ujíždí i její 65 letý tátínek.
Proti gustu…:-))
V každém z nás je kus dítěte… Ne nadarmo se říkalo že na hračky které dostanou kluci pod stromeček se nejvíc těší tatinek
Áno, ale aj infantilita je lepšia než vojny.
To víš, infantilnost je občas potřeba! Jak jinak si získat důvěru dětiček z mateřské školky? 😀
Animované filmy se mně jako dvacátníkovi líbí… ale spíš takové ty, které nejsou na 100% pro dětské publikum, třeba Shrek a Úžasňákovi nebo Lví Král, ovšem spousta animovaných filmů nebo seriálů ani nejsou pro děti… Upřímně se mi moc české pohádky nezamlouvají (nic proti nim nemám, prostě je nesleduju a nechci s tím začínat) a uvědomuju si, že bych měla být zavřená za velezradu za tohle prohlášení… Na druhou stranu, nikomu to neubližuje, je mi koneckonců jedno, co si kdo sleduje, když mi to nevnucuje 🙂 infantilnost mi obecně nijak nevadí, škoda, že to slovo má tak negativní zabarvení, nepřijde mi to jako nic špatného 🙂
Mně infantilnost do určité míry nevadí. Pokud mi to nevnucují, ať si klidně doma hrajou s plyšáky a mají u toho dudlíky. Horší je, když mě někteří začnou prohlašovat za nudnou, protože nemám kryt na telefon s jednorožcem a nenosím trika s Mimoni. 🙂 Ale souhlasím s výše uvedeným názorem – lepší infantilnost, než vojny.
Nikdy jsem si nemyslel, že to někdy řeknu, ale teď to říct musím, jsem prostě trochu starší generace, která vyrůstala na Rákosníčkovi a na Králících z klobouku a Maxipsu Fíkovi a to podle mě byly vážně hezké pohádky, které měly duši. Ty dnešní vyumělkované počítačové akční trháky mě nelákají. Ale nikomu neberu jeho vkus. Já mám radši pohádkovou klasiku.
Kdo si hraje, nezlobí. Tak si tedy občas trochu zazlobíme aspoň my starší :-).
Hm. Čo sa filmov týka, už dávnejšie som si všimla, že animáky sú cielené na dospelých rovnakou mierou ako na deti, ale dala som to za vinu tomu, že do kina na ne predsa chodia aj rodičia s deťmi – nemôžu ich nechať nudiť sa!
Inak som sama prvotriedne infantilná: čítam detskú literatúru, animáky si pozriem rada, hrám stolné aj počítačové hry, a dalo by sa toho vymenovať viac. Ale vlastne neviem, prečo by to mal byť problém. Rozprávky a hry v sebe predsa skrývajú myšlienky, ktoré môžu byť plodné aj pre dospelého človeka, pomáhajú nazerať na svet z iného uhla. A celkovo, nenechať si zobrať detskú radosť a hravosť je podľa mňa fajn. Netreba to preháňať, ale na druhú stranu mi pripadá trochu smiešne ohŕňať nosom nad rozprávkami len preto, že je človek dospelý.
Byla jsem vychovaná poměrně drsně a přísně, tudíž jsem velice brzy byla hotovým člověk, nestačilo se v mém nitru to dítě vyřádit.
Naučit si v sobě hýčkat dítě, mne stálo spoustu peněz u psychologů, neméně energie.
Já sama za sebe tvrdím, kdykoliv, jedno ve 20 nebo v 50, hlavně se toho nevzdát, být dítětem, užít si to a nestydět se za to.
No… hm… ve chvíli, kdy animovaný film nemíří přednostně na dítě, to jaksi není infantilita ale konzumace cílovým publikem, ne. Na druhý straně je třeba mor, že cokoli je animovaný nebo fantasy, někdo automaticky považuje za film pro děti. Jo, Simpsonovi nebo Southpark jsou vyyyyyloženě pro děti. Nebo už třeba samotná nová příšerná Fantastická zvířata, tohle snad jako film pro děti (nebo vůbec kvalitní film) nebral nikdo, kdo má trochu rozumu. A to nemluvím o anime. Možná by prostě bylo nejlepší přestat tak zoufale lpět na tom, že animované = dětské, ale prostě přijmout, že animované = natočené určitým stylem. Třeba pro Píseň ledu a ohně bych viděla jako ideál animovanou sérii, to by byla hromada možností a konečně by to mohl někdo natočit dobře, ne jako ten nynější seriálovej paskvil. A děti by se tomu stále měly vyhýbat obloukem a infantilní by to bylo asi stejně jako fronta na řidičáky.
[1]: Jo, tak to jsme na tom podobně 😀 Zrovna Úžasňákovi jsem podle mě jeden z těch animáků, který tenhle nový trend "dospělejších" animáků nastoloval už před těmi 14 lety.
[2]: …ani langustu! 🙂 I když si teda osobně myslím, že tyhle filmy, které za sebou mívají pořadová čísla jako 4 nebo 5, bývají většinou už fakt špatné.
[3]: To je pravda 🙂 Akorát to nemůžu potvrdit, protože v době, kterou si pamatuju, už brácha dostával úplně jiné věci než hračky 🙂
[4]: No tak to každopádně!
[5]: Také úhel pohledu 😀
[6]: Jé, no české pohádky… ty raději nechám bez komentáře, protože by to nebylo až tak fér – prakticky vůbec na ně nekoukám a i těch jiných si dost vybírám. Mně na infantilitě také vcelku nic nevadí, vlastně mě to spíš fascinuje, tím víc, že mě to také zasahuje. Jediné, co mě trochu čílí, je, když se to vydává za kdovíco originálního a jedinečného, protože kolem sebe to vidím jako jednoznačný nový normál.
[7]: Také mi nevadí, ale zajímalo by mě zjistit, kde se to vzalo a jak k tomuhle zlomu v obecném vkusu došlo. Protože se mi to zdá jako velká kulturní změna, která určitě o něčem vypovídá 🙂
[8]: Znám tak trochu obojí a musím říct, že to jsou úplně jiné žánry. Neřekla bych, že dnešní animáky duši nemají – spíš bývá někdy zabalená do takového hávu, že by ji člověk nejraději vyplivnul 🙂
[9]: Kéž by to tak fungovalo! Myslím, že by pak na světě bylo podstatně lehčeji 🙂
[10]: Já myslím, že rodiče jsou jen součást tohohle trendu. Nicméně je fakt, že být rodič, tak to určitě vítám 🙂 Třeba když jsem s neteří koukala na Malou mořskou vílu od Disneyho, která už je na dnešní poměry stará, tak jsem byla dost pohoršená…
Určitě nechci tvrdit, že je to problém. Spíš se mi to zdá jako takový zvláštní jev, kterému tak úplně nerozumím. Hlavně nechápu, proč by mělo vadit, když někdo pohádky nemá moc rád – protože mi připadá, že už se to skoro jako závada bere.
[11]: To je určitě potřeba 🙂 Jen si nejsem jistá, jestli zrovna dívání se na pohádky a podobné věci v téhle disciplíně nějak pomáhá – a skoro bych se bála, že ne.
[12]: No… právě proto je v článku řeč vyloženě o Disneyovkách? Jsem poslední člověk, kdo by tvrdil, že animovaný=dětský. Na to jsem viděla příliš mnoho filmů jako Persepolis nebo Divoká planeta. A Fantastická zvířata, co si budeme namlouvat, rozhodně necílí na dnešní děti – primární cílová skupina jsou ti, co s Harrym vyrůstali, tj. přesně my. Dnešní děti a teenagery Harry už vlastně tak moc nebaví (jak zjišťuju).
[12]: Myslím, že podobně trpí komiksy – mají nálepku zábavy pro puberťáky, přitom některé jsou vyloženě pro dospělé (a tím nemyslím erotický komiks, ale třeba "Z pekla") nebo alespoň velice nadčasové a dospělé ("Batman: Návrat temného rytíře" – a nemyslím ten film, mohu vřele doporučit jako kritiku současné společnosti)
K článku: skoro mi článek připomíná mou sestřenici, která se zbláznila do asijských kultur (Korea, Japonsko) a nějak se to podepsalo i na jejím chování, a to jí pomalu táhne na třicet 🙂
Myslím, že je v pořádku mít v sobě stále kus dítěte, ale ten pocit asi mám, protože tak možná omlouvám svou vlastní dětinskost a neochotu dospět. Nikdy se asi nenaučím dětem velet, vždy budu radši blbnout s nimi 🙂 Pokud infantilnost člověk nepřežene, tak podle mě o nic nejde, akorát kde je ta hranice?
Já vlastně ani nevím, co je a co už není infantilní. Žiju v takový sociální bublině plný dekadence, že je to každýmu ukradený.
[15]: Tak dekadence, to už je úplně jiná kapitola 😀
[14]: S těmi komiksy máš určitě pravdu. Já jak je znám v zásadě jenom jako seriózní až umělecké médium, tak to ani moc nevnímám, ale podívejme se třeba na Big Bang Theory a je to 😀
Myslím, že je potřeba těch lidí, kteří nevelí, ale blbnou 🙂 Jinak by se děti s dospělými jenom hrozně nudily 🙂
Tady u nás jsme rodičové. V létě blbnem na dvorku tak, že děti jen sedí a zírají, jak po sobě mámy hází modřínovými šiškami, řvou u toho "šiškej" a strašně se tlemí.
A to jsme ještě rády, jako mámy, když zírají a nečumí tupě do tabletů a telefonů.
Pevně doufám, že i zdejší děti budou jednou infantilní, aby měly aspoň nějaké dětství…
Možná o tom to je. Spousta dnešních mladých dospělých to dětství tak nějak prokaučovala…
Je dobré v sobě nezabít to děcko a občas se jím stát, protože být pořád vážný, jen proto, že jsem dospělý, je hloupost. Ale zase není ideální, když je dospělý infantilní permanentně…
Ľudia už podľa mňa jednoducho už nie sú tak ibíjaní životom, a prišli na to, že si môžu užívať život tak ako chcú a nepotrebujú sa tváriť super dospelo. Bolo to tu asi stále, len sa to skrývalo, pretože spoločnosť. 🙂
[18]: Vidíš, to mě nenapadlo! Je to zajímavé. Otázkou je, jestli to jde aplikovat i na nás, co jsme byli dětmi ještě dávno před chytrými telefony i sociálními sítěmi. Každopádně by mě zajímalo, jací dospělí z dnešních dětí vyrostou 🙂
[19]: No tak to rozhodně! Být pořád vážný škodí zdraví 🙂 Ale neřekla bych, že dospělost znamená být vážný, nudný a upjatý a smích je nutně atributem dětství. To by bylo hodně smutně vypovídající 😀
[20]: Tak tady si dovolím docela dost nesouhlasit. Co tak vidím své vrstevníky, určitě bych neřekla, že nejsou ubíjení životem a užívají si ho, jak chtějí. Spíš naopak: jsou totálně frustrovaní z toho, jak to tady vypadá, že si můžou o vlastním bydlení nechat leda tak zdát, že musejí hrozně moc pracovat a nikdo jim nechce dát odpovídající peníze (s výjimkou ajťáků teda) a tak dále. Ubití jsme úplně stejně. Jen jsme asi zvolili jinou formu útěku, než jaké byly běžné dřív.
Tenhle článek je skoro stejně debilní jako celé téma týdne.
Co má podle tebe společného dospělost s tím, jestli se vyhybáš nebo nevyhýbáš pohádkám?
Já ti nevím, ale přijde mi, že alternativní proudy, které projevovaly jistou formu infantility byly vždycky. Sice teď narážím více na hudební proudy, ale ovlivňovaly dost i módu, chování … ale i životní styl (punk, grunge, takové-to-skákání-za-první-republiky-co-nechci-blbě-pojmenovat). Asi je ale fakt, že dnes už se z téhle "infantility po moderním způsobu" pomalu stává mainstream, což je trošku děsivé.
[22]: Díky za upřímnost, na oplátku si jí také trochu dovolím: přečti si článek ještě jednou. Pak ti myšlenka textu třeba nezůstane skryta.
[23]: Pravda, to asi byly, ale teď se mi zdá, že se obecný vkus skutečně proměnil natolik, že už je to mainstream. Mně se to děsivé ani nezdá, spíš by mě zajímaly všechny okolnosti, které k tomu právě teď a tady vedly, a tedy o čem všem ve společnosti to může vypovídat 🙂
[24]: Hmm, možná hledat důvody v naší neurochemii? Domapinem nabušená hlava? V téhle teorii se už asi po třetí opakuji (sorry jako – a tímto se odkazuji se na svůj koment k tvému článku ""Špatné" aneb jak mluvíme o vztazích z 19. prosince 2018"), ale přijde mi, že by to mohlo mít souvislost. Co si o tom myslíš? 🙂
[25]: Nějaký ten dopamin bychom tam určitě našli, o tom žádná 🙂 Nicméně je těžké si vysvětlit, proč by se to masově rozšířilo právě teď. Třeba moji sourozenci tohle vůbec nechápou: mají jiný mozek? To spíš ne, když velkou část genů sdílíme. Hledala bych spíš sociologické vysvětlení. Jen si nejsem tak docela jistá jaké 🙂
Tohle je výborné zamyšlení a souhlasím s tím, co píšeš, také si toho všímám. Za sebe, občas se opravdu ráda podívám na Na vlásku či na Rebelku. Lenoším v posteli a vypiju třeba i to kakao. Ale odsud potud. Rozhodně bych se neprohlásila za infantilní, nicméně znám pár lidí, kteří infantilní jedince připomínají. Profilovka na Facebooku s psími oušky, do kina jedině na animáky a na pohádky,… jo, znám pár takových lidí. 😀
[27]: Jó, tak zrovna tyhle dva animáky se mi taky líbily 😀 😀 Každopádně díky, jsem ráda, že se článek líbil 🙂
Četl jsem článek osmnáctkrát, dvakrát dokonce pod vlivem LSD, myšlenka mi zůstala stále dokonale skryta. Tak mi ji, prosím tě, odkryj.
U tohohle si upřímně myslím jedno a to, že lidé se dají rozdělit na ty, kterým takové chování sedí už "od přírody" (vždycky tu byli) a na lidi, kteří se snaží přizpůsobit aktuálnímu dění a zároveň uniknout od problémů s dospělostí. Zdá se mi, že druhá skupina zavalená poblitou duhou, nyan cat (oke, ta je pasé) a rozkošnými filtry na fotkách nemůže být úplně v pohodě a bere to jako čistý únik.
Sama si toho všímám na japonské populární kultuře. Před sedmi lety to byla dost uzavřená komunita ve které se objevovaly osoby s podobnými charakterovými rysy a rysy chování a nedávno se jako by otevřely hráze a jsou "mezi námi" (pardon za ten výraz) i lidé, kteří by se před těmi lety k něčemu takovému "přece nesnížili" a dělají, že je to jejich součástí přestože jde o jakousi ochranu, proto se většina z nich spokojí s úplným málem, mainstreamem a ani k němu si nedokáží vypěstovat žádný cit a je to dost patrné na rozhovoru mezi takovým "domorodcem", který k tomu "od přírody" vztah má a s "přistěhovalcem".
-zde nezáleží, jak dlouho tomu člověk holduje, prostě buď k tomu ty předpoklady vypěstování si nějaké vazby k těmto věcem máš nebo ne
Moc se mi ten článek líbí.
[29]: 😀 Pokusím se. Nešlo mi o to, jestli je dospělé vyhýbat se pohádkám nebo ne, ale spíš o cosi, co bych v obecnosti nazvala generační proměnou vkusu. Moje generace v zásadě masově migruje k tvorbě pro děti na všech frontách (nejen filmy) a přitom se stačí posunout o deset let dál a tam tenhle sklon nevidím. Markantní je to zcela konkrétně třeba u mě a mých sourozenců, třicátníků. Oni tomuhle prostě nerozumějí – a to jsme vyrůstali v prakticky totožném prostředí, jen o pár let jinde. Není mi úplně jasné, kde se to bere a co to o mojí generaci vypovídá, a to mě na tom právě zajímá 🙂
[30]: Díky, jsem ráda, že se ti článek líbí i že vidíš podobný trend 🙂 Ta hypotéza o úniku z dospělosti se mi zdá jako jedna z těch silných. Ne nadarmo se říká, že jsme generace, která je vyhořelá už v pětadvaceti – do tohohle koloritu by aspoň kulturní návrat do dětství krásně seděl.
[31]: OK, tomu už částečně začínám rozumět, akorát nevím, jestlis tu snahu promítla do článku. Měla bys asi vědět, že tomu, čemu ty říkáš infantilní, v jiných kruzích nazývají "metodou trávení odpočinku, jak se v dnešním podělaném, odlidštěném světě nezbláznit na každém kroku".
Sledovat pohádky nebo je číst, hrát si s legem nebo vojáčky a stavět domino, to je pro tvůj duševní stav zdravé a jedině zdravé, bez ohledu na to, jak moc jsi dospělá. Např. podpora jemné motoriky působí příznivě na mozeček, pohádky zkliďnují posterolaterální jádro v hypothalamu.
[32]: Pojmosloví je vždycky poněkud ošemetná věc – a zrovna v tomhle případě dvojnásob. Každopádně vliv sledování pohádek na hypotalamus, to by byla panečku dizertace! 😀
Třeba zrovna ten Disney dělá dobře – na pohádky chodí i rodiče a aspoň se nenudí, žejo. Navíc dneska jde o zisky a z dětí jich tolik nebude jako ze všech generací. S mamkou jsme teď koukaly na Louskáčka a já se nadchla, že se do titulek dostal můj milovaný ETA Hoffmann 😀
Jinak k tomu podle mě dopomáhají nová média jako instagram a snapchat. Víš jak, taková ta zastydlá puberta "my to neměli, to musím zkusit" 😀 a jedeš. Teda ty ne a já až tak taky ne. Udělat si fotku s filtrem kočky je možná prdel, ale publikovat ji nikde nemíním. A ksichtění se do foťáku? To osobně dělám proto, že se neumím tvářit seriózně 😀
Zálibu v My little pony u dospělých jsem nepochopila (ale je i porno verze, nebude to tím?). Na pohádky se ale ráda kouknu, odpočinu si a vypnu. V tom bych to tak možná viděla – doba je náročná a uspěchaná a lidé si občas potřebují odpočinout a vypnout. Disney vždycky cílil na rodinu a u nových pohádek se mu to daří. Tam se teoreticky projevuje i to nadšení u superhrdinksých filmů, o tom jsi taky už psala 🙂
Jo a Raubíře Ralfa jsem ještě neviděla 😀
[34]: Jo, Disney to dělá moc dobře, což je zjevné už z toho, jak moc velký zásah má (minimálně u mých vrstevníků, a tady i u mě). Nová média to určitě podporují, na Facebooku na mě něco takového taky občas vypadne 🙂 A nepochybuju, že Instagram nebude jiný 🙂 A ta teorie o odpočinku a vypnutí je, myslím, pravdivá. Je otázka, jestli je kompletní, ale pravdivá je určitě 🙂
Teda, to, že má My little pony i porno verzi mě poněkud vyděsilo 😀 Upřímně doufám, že to s jeho oblibou nemá nic společného 😀