Jak na silné emoce

V posledních dnech jsme všichni pod velkým tlakem. Neustále se na nás valí spousta děsivých zpráv, pořád dokola slyšíme o válce nebo aspoň o inflaci a zdražování, a když by se nám náhodou podařilo najít trošku klidu, přijde zachřestění jadernými zbraněmi nebo titulek typu „Expert doporučuje: najděte si nejbližší protiatomový kryt ještě dnes“. V takové situaci se to v nás pravděpodobně pořádně mele, dost možná dokonce tak moc, že nám to brání v běžném fungování. Jelikož mám jako vysoce citlivý člověk v krocení intenzivních emocí celoživotní praxi a jelikož se mi je v posledních letech pomalu ale jistě daří krotit způsobem, který pro mě není destruktivní, ráda bych se s vámi podělila o svůj osvědčený tip. Co se tedy dá se silnými emocemi dělat, aniž bychom je potlačovali nebo se jimi nechali ovládnout?

Emoce jsou fyzické

Kdybychom měli na svém těle ukázat, kde sídlí naše myšlení a kde naše emoce, ukázali bychom si prakticky všichni v prvním případě na hlavu a ve druhém na srdce. Je v tom hluboká pravda. Zatímco myšlenky máme v hlavě, emoce velmi silně sídlí v našem těle. Pokud tedy chceme zjistit, co přesně se v nás odehrává, což je první krok k tomu, aby to mohlo odejít, je třeba přesměrovat pozornost z hlavy do těla. Zavřete oči, vědomě se uvolněte a párkrát se zhluboka nadechněte (ideálně tak, aby se vám při tom zvedalo břichno a ne hrudník, natož ramena). Stažené svaly i mělký dech slouží k tomu, abychom toho cítili co nejméně, což přesně teď nechceme. Uvědomte si pozici vlastního těla, tvrdost nebo měkkost toho, na čem sedíte, stojíte či ležíte. Pak přemístěte pozornost dovnitř hrudníku a sledujte, co se tam děje. Po chvilce můžete zjistit, že je toho překvapivě hodně: úzkost se projevuje tlakem a zúženou dýchací trubicí, smutek tlakem hraničícím někdy až s fyzickou bolestí, hněv rychlejším tepem, vyšší teplotou a přemírou energie. Teď ale nehledáme pojmy, jména a škatulky, ty máme totiž opět v hlavě. Jen přemístíme svoji pozornost. Pokud to ani trochu neumíte, pak doporučuji některou z mnoha metod, které vás to postupně naučí: mindfulness, sledování dechu, relaxační uvolňování svalů nebo jakékoli cvičení, při kterém nebudete přemýšlet, ale budete sledovat, co se ve vašem těle děje (např. jóga).

Potlačování je běh na krátkou trať

Když při vědomé pozornosti věnované tělu zjistíme, že si připadáme, jako by nám někdo drtil hrudník parním válcem, bude naše instinktivní reakce jasná: zatnout, nevnímat, potlačit a přebít. Tahle reakce nám jednak umožňuje normálně fungovat a jednak se díky ní nepříjemným pocitům „vyhneme“. Jenže je tu jedno obrovské ale. Každá emoce se totiž chce projevit, a když to neuděláme, v našem těle zůstane. Dost možná tak za pár let dostaneme žaludeční vředy, vyhřezne nám plotýnka, začne nás zdánlivě bez příčiny bolet to či ono a nakonec třeba dostaneme rakovinu. Takže: když ve svém těle po přesměrování pozornosti objevíte emoci, které byste se nejradši vyhnuli, vědomě se zdržte nutkání vrhnout se plnou parou do práce, začít nad něčím honem přemýšlet, vlítnout na sociální sítě, s někým si popovídat nebo si pustit nějakou veselou písničku. Místo toho zkuste následující.

Láskyplný pozorovatel

S empatickým postojem, se kterým byste přistupovali k malému dítěti nebo nejlepšímu příteli, který by za vámi s podobným srdcebolem přišel, začněte svou emoci pozorovat. Věnujte jí plnou, nedělenou pozornost, doslova se ponořte do jejích fyzických projevů. Nesnažte se je pojmenovat, to by vás vrátilo zpátky do hlavy. Jen sledujte, co se děje s vaším dechem (případně s tepem), zkoumejte přesné vlastnosti tlaku, bolesti, zúžení, pálení, čehokoli, co cítíte, a uvědomujte si to. Pokud fyzický projev sahá dál, neomezujte se jen na srdeční oblast, následujte emoci, kamkoli vás povede. Zahrňte při tom sami sebe soucitem a pochopením a nedělejte to s pragmatickým postojem „šup šup, ať se můžu vrátit k práci“. Může se stát, že se budete chtít rozplakat, rozkřičet nebo mlátit do polštáře; pokud jenom trochu můžete, udělejte to (jestliže si nemůžete dovolit hlasité zvuky, tak fungují i různé děsivé grimasy). Buďte ale i při tom pořád u tělesného prožívání: nic si nepředstavujte, neživte svoje pocity obrazy jaderné války, neprožívejte žádný příběh, neříkejte si žádná slova. Zůstávejte plně ve fyzické přítomnosti a sledujte, co se ve vás děje, a pokud myšlenkami na chvilku utečete (což se skoro určitě stane), netrestejte se za to ani se kvůli tomu nevztekejte, jenom se jemně vraťte ke svému pocitu. Pokud je intenzivní, může se stát, že to s vámi začne opravdu lomcovat (moje zkušenost s úzkostí na úrovni jízdy na horské dráze souhlasně přikyvuje), v takovém případě zhluboka dýchejte, uvolňujte se a nezapomínejte, že jste pořád pozorovatelem, který je fyzicky v bezpečí.

Nechat odejít

Po chvíli pozorování, které se může někdy přetavit v hotovou bezeslovnou konverzaci s vaším pocitem (případně v záchvat křečovitého pláče, zuřivý či zoufalý křik nebo cokoli jiného), se váš pocit začne měnit. To chceme. Když emoci nepotlačíme a necháme ji se projevit, odejde a nezanechá v nás žádné následky. Nemusíte čekat, až tlak v hrudi beze zbytku odezní, myslím ale, že úlevu, která doprovází odcházející negativní emoci, poznáte. Tehdy můžete pomalu jít dělat to, co jste měli rozděláno, a jen se do těla sem tam pozorností vrátit a potvrdit si, že je vše v pořádku, případně se znovu uvolnit. Může se ovšem také stát, že negativní pocit ne a ne odejít (obzvlášť jestliže máte dlouhodobě tendenci zametat emoce pod koberec, může se ve vás schovávat hotový papiňák). V takovém případě se seřadily do fronty i všechny vaše dřívější nezpracované emoce a není možné je zprocesovat najednou. Postup lze ale provádět opakovaně, tolikrát, kolikrát je třeba, dokud zahnívající stojaté vody zcela neodtečou.

Možná si teď říkáte, proč něco takového dělat, když je to tak zdlouhavé a nepohodlné. Není lepší dát si čokoládu nebo panáka, zatnout zuby a vrátit se k práci? Věřte mi, není. Je to podobné jako s poctivou masáží: ta taky může pekelně bolet. Ale je to bolest, která uvolňuje a po které se cítíme mnohem líp. V tomhle případě můžeme dokonce časem zjistit, že s vlastními emocemi nemusíme bojovat, protože nejsou překážka. Jsou velmi přesným ukazatelem toho, co se s námi děje. Když ho začneme respektovat, bude nám říkat, co nám prospívá a co chceme dělat a co naopak ne, a to mnohem rychleji a precizněji, než by to kdy dokázal náš rozum. Copak takhle dokonale zkalibrovaný osobní kompas nechceme mít k dispozici úplně všichni?