Všichni jsme měli nějaké plány. Chtěli jsme psát o tomhle, koupit si tamto, vyrazit někam nebo prostě jenom dělat to, co děláme vždycky. Pak ale přišel hurikán a všechno rozmetal napadrť. Ne že by se to nedalo čekat. Ne že bychom po covidu nebyli zvyklí na ledacos. Ne že bychom fyzicky ve svém životě opravdu nemohli pokračovat. Ale najednou se to všechno zdá nesmírně bezvýznamné.
Veřejný prostor je plný chytrých analýz, vášnivých proslovů, rozumných požadavků a zapáleného odhodlání. Každý dělá, co může, a ví, co by se dělat mělo. A mně nějak scházejí slova. Připadám si maličká a strašně zbytečná. Neumím nic, co by teď mohlo k něčemu být, všechny moje nepraktické talenty jsou jako prach a popel vedle obrovské statečnosti lidí, kteří pár set kilometrů od našich hranic brání svoji svobodu se zbraní v ruce a proti obrovské přesile.
Válka kousek za našimi humny ukazuje s ještě bolestnější jasností, jaké měla moje generace obrovské štěstí. Vyrůstali jsme ve svobodě, mohli jsme si dovolit řešit, která práce nás bude nejvíc bavit a které ASMR video si pustíme večer. Nemuseli jsme přemýšlet nad tím, co dělat při náletu, jak se vyrábí Molotovův koktejl a jak ošetřit ránu po utržené končetině. Nikdy jsme za svoje hodnoty nemuseli doopravdy bojovat. A už vůbec ne umírat.
Nemám dnes žádná chytrá slova, mám jen slzy. Pláču nad zemí, o které vlastně skoro nic nevím, ale poprvé v životě mě to doopravdy mrzí. Skláním se před statečností, s níž Ukrajinci naplňují slova své hymny „duši, tělo obětujeme za naši svobodu“. Ještě nedávno to bylo něco zcela nepředstavitelného. Teď nezbývá než doufat, že dojde i na to, co stojí o pár veršů dřív: „Ještě neumřela Ukrajiny ani sláva, ani svoboda, ještě se na nás, bratři Ukrajinci, osud usměje.“
🙁
Tak tak.
S jidlem roste paradoxně chuť, i když by teoreticky mela klesat ….
Měla. Ale moc nemá dno – tam může chuť stoupat skutečně donekonečna.
Je to děs.
Ukrajina obecně mě netrápí tolik jako spíš osudy jednotlivých lidí. V Praze jsem poznala dost Ukrajinců. Na prázdniny jezdili za rodinou, teď se asi situace obrátila, s tím, že ti, co přijedou, vůbec netuší, kdy a jestli vůbec se vrátí.
Zbavujeme se starého nábytku, měl jít do sběrného dvora, ale protože je ještě v použitelném stavu, nakonec poslouží ukrajinské rodině.
Aspoň nějaká pomoc, víc nezmůžu.
Ano, pro jednotlivé lidi to musí být peklo – ať už zůstali, nebo utekli. Každopádně každá pomoc se počítá! Jakkoli malá se může zdát.
Kez by se podarilo dovest Ukrajinu k vitezstvi. At skonci utrpeni a bolestive ztraty na zivotech na obou stranach, at se muzeme za mesic pozastavit s oddechnutim, ze je ta strasna doba a panika pryc. I tak to bude na desitky let, dat do poradku rozborena mesta. V myslich tech, co prezili, do konce zivota. Nikdy bych neverila, ze se za nekolik dnu muze obratit vsechno, na co jsme zvykli.
Souzním a podepisuji! Kéž by to tak bylo.
Nedávno jsem si říkal, co by mi asi řekl dávný zkoušející z obskurního předmětu marxismus-leninismus, který jsem bohužel na VŠ ještě o fous stihnul, kdybych mu řekl, že jednou bude válčit Rusko s Ukrajinou… Bohužel, tahle válka nemá jen strašné bezprostřední dopady, ale především obrovské dopady dlouhodobé (a teď vůbec nemyslím na opravy toho, co se fyzicky rozbořilo a na dopady ekonomické), protože ať už to dopadne jakkoli, zaseje nové křivdy, averze a nesnášenlivosti, které budou dávat nové generace trpkých plodů další desítky let. Byl bych moc rád za nějaký zázrak a spásné rychlé řešení, ale nevěřím v něj.
Taky v něj nevěřím. Ona ta rychlá řešení bývají vždycky něčím podezřelá, navíc takhle obrovské zlo snad ani nemůže nemít opravdu hluboký dopad.
Já už svoje také napsala… Kéž by to brzy skončilo. Bezmoc při sledování záběrů na ostřelovanou Ukrajinu se mísí se strachem z jaderných zbraní, které můžou rázem z lokálního konfliktu udělat třetí světovou.
Naprosto chápu. Chřestění jadernými zbraněmi teď nahání strach asi úplně všem. Je to naprosto šílená představa a nezbývá než doufat, že tomu zločinci zbyly ještě poslední zbytky rozumu a něco takového nevyvolá.
Nevím. Podle mého ti zcela uniká vyšší perspektiva podobných výpadů. Ruský car přece není žádné monstrum, jen chce růst jako Staří. Pořád se jen oťukávají. Vždyť to ani dneska nemůže být žádná pořádná řež. Ve shodě s měkkou dobou je to tedy civilizovaný dobyvatel. Jakmile shodí atomovky, můžeš říct, že se to vymklo, ale dřív sotva.
Vyšší perspektiva? Myslím, že ostřelování nemocnic, škol a školek je dostatečný ukazatel toho, že se to vymklo.
Plakala bych s tebou, ale slzy zatlačuji zpátky, protože nikomu nepomohou a protože teď na mém rameni pláčou ti, kterých se tahle situace dotýká nejvíce.
Moje babička říkala, že náš národ nikdy nebyl žádná kdovíjaká hitparáda, ale když šlo do tuhého, vždy se dokázali lidé semknout. A ačkoliv to poslední dobou vypadalo, že kdyby se mohlo na internetu zabíjet, byl by tenhle virtuální svět největším masovým hrobem, jaký kdy existoval, stal se zázrak, a my se zase semkli a pomáháme. A já jim za to z celého srdce děkuji.
Díky za tohle povzbuzení 🙂 To semknutí a ohromná vlna solidarity je něco, co nás může opravdu hřát. Kéž nám to vydrží!
Co napsat?! Nic. Zbývá jen pomoci, pokud to jde.
Ano, je to tak.
Soucítím. Jsem z toho špatná a ten první den mě to hodně semlelo. Modlím se a věřím v lepší zítřky. Ani bych nevěřila, kolika zla se ve mně nahromadí vůči panu P. Ach jo. Celá situace je velice smutná a katastrofální.
Myslím, že alespoň trochu zášti teď v sobě máme úplně všichni. Tváří v tvář takovému zlu to bez ní zvládnou opravdu snad jenom světci.
Hrůza je, že i tahle vlna obří solidarity časem opadne a zbude otupělost… Všichni si zvyknou, vždyť špatné vzpomínky se (mimo traumata) ztrácejí příliš ochotně.
Je pravda, že teď se píší dějiny, nakonec se třeba i v SSSR může leccos změnit…
Ale opravdu nevím, kolik lidství v nás zůstane, jestli to bude trvat jen o něco dýl…
Taky na sobě to postupné otupování už sleduju, jde to bohužel fakt rychle… A kdyby se nějak zásadně po téhle hrůze změnilo Rusko a jeho nepřátelský postoj úplně ke všem, bylo by to asi to nejlepší, co bychom si mohli přát.
Nemohu než jen souhlasit…
Marie Veroniko, posílám pozdravy, Helena
Díky 🙂 Též zdravím!