Únor jsem vždycky považovala za nejzbytečnější měsíc v roce. Blátivý, šedivý, ani pořádně zimní, ani nadějně jarní. Na rozdíl od atmosférického listopadu mě k němu emocionálně neváže vůbec nic a kdyby ho někdo z kalendáře vyškrtl, vůbec bych se nezlobila. Taková možnost ovšem není po ruce, a tak nezbývá, než si tenhle otravný měsíc alespoň osladit, jak se dá – například filmovým žánrem, který v angličtině nese název feel-good a jehož cílem je zahřát u srdce, potěšit, povzbudit a pohladit. Po vážných článcích minulých týdnů proto dnes přináším 4 tipy na útěšné a milé seriály, které dovedou zpříjemnit nejeden dlouhý únorový večer.
Úzkosti a jejich lidé
Když jsem název Úzkosti a jejich lidé spatřila poprvé, ihned mě zaujal. Pak jsem si přečetla krátkou synopsi a už už jsem se zklamaně chystala okno v prohlížeči nadobro zavřít, když mi padlo oko na autora předlohy. Fredrik Backman. Ano, švédská detektivní minisérie Úzkosti a jejich lidé je adaptací románu od autora Muže jménem Ove. V tu chvíli bylo rozhodnuto: tohle chci vidět. A dobře jsem udělala – dostalo se mi nádherné symfonie lidskosti, empatie, dojemnosti, situační komiky a překvapivých rozuzlení. Pokud potřebujete obnovit víru v lidstvo, je Fredrik Backman rozhodně dobrá volba.
Ted Lasso
Kdykoli se v médiích mihne pojem feel-good television, můžete vzít jed na to, že do pěti vět na vás vykoukne Ted Lasso. Seriál s nejsympatičtější hlavní postavou ve vesmíru, vtipný a přitom emocionálně hluboký a úžasně milý. Nenechte se odradit tím, že se odehrává v kulisách fotbalu, jde opravdu jen o kulisy: Ted Lasso je totiž trenér amerického fotbalu, kterého si jednoho dne zničehonic pozvou do Británie, aby trénoval fotbalisty evropské. A že ani nezná pravidla? Co na tom… Střet americké a britské kultury nabízí studnici humoru, která patrně nikdy nevyschne, postavy jsou živé a různorodé a při sledování jejich příběhů vám dost možná bude tak dobře, že budete (stejně jako já) v pokušení zhltnout celou sérii najednou.
Láska ve spektru
Láska ve spektru je perla, která v Česku téměř zapadla. Jde o australskou dokumentární sérii o dospělých lidech na autistickém spektru, kteří hledají romantické vztahy. Nechávají vás nahlédnout do svého života a do svých zájmů, říkají, co si o lásce myslí a proč by ji rádi zakusili. V seriálu můžeme některé z nich vidět, jak jdou na své úplně první rande nebo dostávají svůj první polibek – a zjišťujeme při tom, že sice jsou jiní než my, ale jsou to opravdoví, ryzí a hlubocí lidé, na míle vzdálení našim předsudkům a stereotypům. Některé protagonisty jsem si doopravdy zamilovala a obrovsky jim fandila a zejména druhá série byla místy tak kouzelná, že jsem se neubránila slzám.
Dobré místo
Aneb jediný sitcom, ve kterém opravdu jde o děj. Eleanor Shellstrop zemře a v posmrtném životě se probere na Dobrém místě, v harmonickém a okouzlujícím městečku obývaném lidmi, kteří byli za života nejlepší z nejlepších. To by znělo idylicky – až na to, že Eleanor bývala sobecká mrcha, která se o druhé nikdy nestarala. Někde se tu zjevně stala šeredná chyba… a dál už neřeknu ani slovo, protože bych vyzradila jeden z největších dějových zvratů, jaké jsem kdy zažila. Ano, v sitcomu. A co vám kromě překvapivého a napínavého děje Dobré místo nabídne? Spoustu vtipů, hromadu velmi kreativních nápadů (ono když designujete posmrtný život, tak to jinak snad ani nejde), hlavní postavy, které si zamilujete, a nečekaně hluboký existenciálně etický přesah v úvahách o tom, co znamená být dobrým člověkem a žít dobrý život. A to za to rozhodně stojí!
A jaké osvědčené tipy máte na dlouhé únorové večery vy?
Byť kvalitou to nebyl žádný Shakespeare, vzdycky jsem obdivoval schopnost Jaroslava Dietla napsat seriál na jakékoli téma, které od něho bylo vyžadováno ..A to serial aspoň takovy, aby na něj lidi hromadně koukali, když opravdu dobrý serial na mnohá témata natočit ani nejde…Malo platne, natočit byť nevalný, ale koukatelny serial o kombajnerech, inzenyrech bourani historickeho jadra mesta ve jmenu „moderni vystavby“ nebo dokonce o okresnim tajemnikovi KSČ je kus umění…
No tak to rozhodně! Docela by mě zajímalo, jak by si s takovou poptávkou Shakespeare poradil 🙂
Lásku ve spektru mi doporučoval v dětství i můj psychoterapeut. Tehdy mě nezaujal, ale nyní jsem si ho znovu prohlédl a musím uznat, že má něco do sebe.
Tak tomu říkám mít prst na tepu doby 😀
Ach jaj, Láska ve spektru. V první řadě se to má jmenovat láska na spektru, je vidět, že to překládal někdo, kdo tomu absolutně nerozumí. Nicméně i tak díky za tip pro tvoje čtenáře za dokument, kde autisté konečně nejsou vykreslováni jako lásky/vztahu neschopná monstra. Bohužel vím, o čem mluvím z mnoha mnoha vlastních zkušeností…
Vidíš, jak jsem většinou používala v konverzaci anglický název, tak mě ani nenapadlo, že by to mohlo být přeložené špatně. Každopádně mi tenhle seriál ve vztahu k lidem na autistickém spektru hodně otevřel oči a byl to velmi příjemně obohacující zážitek 🙂
V novém roce zatím nestíhám spoustu věcí, kterým bych se chtěl a měl věnovat, takže bych spíš potřeboval únorové večery prodloužit na dvoj až trojnásobek. Ale když už trochu času zbylo, trávil jsem ho ve společnosti deníků Pavla Juráčka, které mě jednak okouzlovaly a jednak nesmírně vytáčely. Seriály jsem už před lety úplně vyřadil ze svého života, takže když ve společnosti na toto téma přijde řeč (a přichází docela často), dlouze se odmlčím a omezuji se na občasnou univerzální plzeňskou neutrální glosu „copavoto…“ :-).
Kombinace okouzlení a vytočení je (minimálně pro mě) dost nezvyklý koktejl. Dovedu si ale představit, že jeho výsledná příchuť bude ve výsledku dost návyková 🙂
Ano, je to velmi nezvyklá kombinace, za normálních okolností bych knížku, která mě vytáčí, odložil, ale mezi vší tou provokující hlušinou se proplétá vydatná stříbrná žíla zajímavých postřehů a dobového svědectví. Snad se mi podaří k tomu sepsat i něco na blog, třeba se bude chtít nechat podobně vytáčet i někdo další :-).
Neznam ani jeden, diky za tip! Za me prihazuji americky Kancl. Neni to jen sitcom, postava nejhorsiho sefa na svete ma postupny vyvoj a zaverecny twist, skvele jsou i vsechny ostatni postavy. Musim rict, ze to nebyla laska na prvni dil, ale prerostla v muj oblibeny vecernicek:)
Kancl jsme zkoušeli velmi nedávno a po prvních dvou dílech jsme to vzdali, jak drásavé to bylo… ale pak jsme slyšeli, že po prvních pěti, šesti epizodách se to celé rozjede úplně jiným a mnohem lepším směrem – a tvoje slova to potvrzují. Tak třeba si k tomu nakonec cestu najdu a pak taky budu doporučovat na každém kroku 🙂
Jojo, ona je postava Michaela Scotta doslova mentálně i fyzicky odpudivá. Mně bylo při sledování trapně i za něj. Ale opravdu se zajímavě metamorfuje a vývojový oblouk mají i ostatní postavy, což je na sitcom pěkná ambice:)
Vidím, že jsem üplný neználek, diky za tip.
Ono je té současné seriálové a filmové produkce tolik, že myslím, že jsme tak trochu neználci všichni 🙂
Ani já neznám ani jeden. Nejsem úplně ten nej divák…
Marie Veroniko, děkuji za tipy a přeji hezký víkend, Helena
Schválně jsem vybírala spíš kousky, které u nás známé nejsou a u kterých mi přijde, že je to skoro škoda. Také přeji krásný víkend! 🙂
Až mě mrzí, že seriály nestíhám sledovat, protože ty tvoje recenze jsou tak mile napsané!
S únorem i listopadem mám každopádně úplně stejný problém. Sychravo a vidina jara v nedohlednu, brr. Docela se mi daří vyrážet v těchto měsících na delší dovolené, což funguje jako dobrý způsob přežití kritického období. A dnes mi teda přijde, že je v Praze úplné jaro, únor neúnor! 🙂
Je to tak, dneska to vypadá, skoro jako by jaro už čekalo za rohem 🙂 Všechny jmenované seriály mají každopádně tu výhodu, že mají krátké díly (zpravidla kolem 25 minut; Láska ve spektru je má tedy delší, ale zase jich je málo). Když na to tedy přijde, umějí se vejít i do delší pauzy 🙂
To jo, ale já ten čas raději vyplňuji jinak než televizí. Psaním, tvořením… Občas dostanu chuť na film, pak si užiju pořádný filmový večer nebo zajdu do kina, a další měsíc zase televizi vidět nepotřebuji. 🙂
Chápu 🙂 Ona televize dovede volný čas dost účinně spolykat. Když by ji člověk nechal, myslím, že by se nestačil divit 🙂