V mém životě patrně neexistuje bohatší a vděčnější zdroj děsivých vtipných historek. Člověk by skoro nevěřil, co zvládne jedna osoba, jediný maniakální učitel, který nám ze života udělal pěkně po anglicku hell. Zaryl se nám pod kůži, až to nebylo hezké, a zanechal stopu tak hlubokou, že patrně nikdy nezanikne. Říkejme mu Pan magistr.
Pan magistr přišel jako mladý idealistický učitel na osmileté gymnázium pln iluzí – například té, že když nám nikdy neodpoví na žádný dotaz, povede nás to k větší zvídavosti. Nevedlo. Patrně si představoval třídu plnou zářných talentů, rozvinutých předchozími čtyřmi léty natolik, že jen jen čekají před prahem celorepublikových soutěží. Ani tato naděje se nevyplnila. Dostalo se mu bandy nevycválaných puberťáků, kteří strávili čtyři roky s podprůměrnou přeučenou ruštinářkou. Střet byl nevyhnutelný.
Učili jsme se strašně, v zásadě jsme nedřeli nic jiného než angličtinu. Test stíhal test: na všechna nepravidelná slovesa (pozlatit, například), na veškeré ovoce a zeleninu, na úplně všechny časy najednou. Přebásníme si Shakespearův sonet. Napíšete mi dlouhatánský elaborát o jiném Shakespearově sonetu. A esej každý týden, samozřejmě, na základě toho dvacetistránkového materiálu Writing for University (Psaní na univerzitě). Pět stran cvičení z učebnice. A jeho vlastní cvičení, u nichž jsme nerozuměli zadání, textu, ani tomu, co jsme tam měli doplňovat.
A do toho on sám. Skákal po lavicích, házel oxfordským slovníkem, běhal po třídě jako šílenec. Sem tam vykřiknul tak, že jsme se všichni lekli a hýkavě se smál, když někdo udělal nějakou chybu – a volal při tom slavné „Shame on you!“, tedy „Styďte se!“. Jednomu nešťastníkovi rozdrobil křídu na hlavu s anglickým křikem „Nemažte tu tabuli nasucho, je to nebezpečný, dostanete silikózu!“. Jindy posílal do kabinetu studenta za studentem s instrukcemi, které zněly asi jako botlovynk, aby to prý přinesli. Blíže nikdy neupřesnil. Tyhle kabinetní výlety se staly legendou: nezřídka hledali všichni, kdo měli zrovna v kabinetě volnou hodinu, a domýšleli se, co asi Pan magistr mohl chtít tentokrát. Třeba i čtyřikrát na hodinu – protože pochopit z instrukce „čaj“, že chce plechovku od čaje, do které vybíral peníze na divadlo, a ne ten nedopitý šálek, co mu stojí na stole, to už vyžaduje velmi pokročilou telepatii.
Nejhorší bylo čtení. Jestli na světě existuje větší pedant na výslovnost, než jsem já, je to jedině on. Jedna věta zabrala kolikrát i deset minut. Strašlivé „Řekněte to!“ se stalo postupně takovou metlou, že jsme se začali bát odpovídat i na naprosto primitivní otázky. Dvě minuty mrazivého ticha jsme jednou strávili čekáním na odvážlivce, který si troufne říct „skříň“.
Připadala jsem si jako naprostý negramot. Čtyři roky jsem strávila neustálým bojem o to, abych alespoň tušila, co se zrovna ve třídě děje (když jste netušili, nikdo na vás nebral ohled, jen padala kule za kulí). Jednou se mě někdo ptal, jestli je normální, že se studenti Pana magistra učí v zásadě jen angličtinu, a ještě mají velmi špatné známky. Pokývala jsem hlavou a pravila, že ano, že je to normální naprosto, a jestli už přebásňovali sonety. Patrně jsem tomu moc nepomohla.
Zadostiučinění přinesla až univerzita. V prváku se mě na zkoušce z angličtiny, na kterou jsem se připravila tak, jak jsem byla od Pana magistra zvyklá, rodilý mluvčí zeptal, jestli jsem studovala v zahraničí. Podívala jsem se na něj vrcholně překvapeně a odvětila, že samozřejmě ne. Byla jsem v šoku; a v sedmém nebi zároveň.
Teprve tehdy mi to došlo: teror přinesl ovoce. Ve svých devatenácti, po deseti letech studia angličtiny, jsem poprvé měla pocit, že anglicky obstojně umím. Ten pocit už mě neopustil. Vymetla jsem s ním všechny ostatní anglické zkoušky, přeložila do češtiny téměř sto stran odborného textu a hřeje mě dodnes. Jakož i vědomí, že – jak mi jednou Pan magistr tajuplně sdělil, když ke mně zničehonic přiběhl na chodbě – stále ještě vím, jak se řekne baklažán in English.
Neuvěřitelné…o dřině, i když z jiného úhlu pohledu, vím dost – začátky jsou peklem, ale když se těch nedostatků člověk silou chytí a cloumá s nimi, ovoce začne padat. Ale musí chtít a neočekávat, že všechno přijde hned –
to je ta podmínka.
Myslím, že by byl na tebe Pan magistr pyšný :)…
No takhle bych asi propadl..
Věřím, že teror přinesl své ovoce, ale asi ne všem. Kdybych já měla takového učitele na jakýkoliv předmět, nejspíš bych letěla..
Ten začátek byl hrozivý, ale na druhou stranu je skvělé, že dokázal tak dobře naučit 🙂
Je to zajímavé, ale u nás na škole je to pro půlku třídy v angličtině stejné – přeučená ruštinářka. A aby toho nebylo málo, náš němčinář se choval stejně jako váš Pan magistr. Bohužel, jen výsledky zatím nejsou tak dobré.
My tohle měli na univerzitě na zpěv. Pan docent odmítal pustit chudáky, kteří se o čtvrt tónu netrefili tak, jak by si představoval. Já už to mám naštěstí za sebou, spousta mých spolužáků si ale tento předmět musela přenést do dalšího roku. A jen pro info – nestudujeme nic společného s hudbou.
Někteří podobní blázni se na lidech podepíší velmi pozitivně. Měl jsem kdysi na gymnáziu kolegu dějepisáře, se kterým studenti rok a půl strašlivě bojovali, psali proti němu petice a pak postupně zjistili, že začínají rozumět spoustě souvislostí, o kterých jejich známí z jiných tříd a škol neměli ani potuchy. Mimochodem, osobně jsem si jeho metody pedagogického teroru vyzkoušel (jako protiúkol, protože je mi to lidsky naprosto proti srsti, ale byla to v daném případě jediná šance) na jedné nezvladatelné třídě, se kterou jsem pak mohl po půl roce přejít na úplně normální pohodové vztahy.
Taky bych býval byl podobného angličtináře potřeboval, jak je na kvalitě mé "angličtiny" bohužel dodnes patrné :-).
Myslím, že tenhle přístup není pro každého. Zní to vážně přehnaně. I když, asi na každé škole se někdo takový najde. Ale přijde mi to spíše kontraproduktivní, že to těm žákům akorát znechutí.
Každopádně, ten pocit u zkoušky pak musel stát za to.
My jsme s kámoškou zkoumali, cože to ten baklažán vůbec je. 😀
To jsem měl v bleděmodrém s postarší pannou v němčině a ruštině. 🙂
Takové učitele jsem měla také, nejvíc z nich vyčníval ten na tvůrčí psaní – jeho hodiny byly vyloženě drezurou, ještě o to silnější, že jsme v kurzu byly pouze dvě, takže naši tvorbu rozložil na atomy. 🙂
Ale jsem mu vděčná – hned na začátku mého pisálkovství mě odklonil od fatálních chyb a nasměroval správným směrem; též si (jeho zásluhou) dovoluji tvrdit, že píšu celkem obstojně. 🙂
Moc bych si přála pustit pana Magistra do života, konečně bych mohla zrušit " manuální slovní zásobu " a místo rukou používat jazyk. Závidím.
Taky jsem podobného vyučujícího zažila. Na gymnáziu nás volitelný předmět španělštinu učila paní, které bylo 85 let a dokonale ovládala minimálně 9 jazyků (o těch se vědělo). Sice jsme její hodiny mívali pouze 2 týdně, ale učili jsme se na ně víc, než na vše ostatní dohromady. I přes všechnu snahu se mi málokdy podařilo dostat z testu lepší známku než 4 a to jsme patřila mezi 2 nejlepší studenty ve třídě. Nakonec jsem ale zjistila, že jsem se za 2 roky studia španělštiny naučila víc, než za pět let studia francouzštiny, u které jsme měli oproti španělštině trojnásobnou dotaci hodin.
[1]: Děkuji 🙂 Také mám takový pocit – i když on by to asi nepřiznal 🙂 A dřina to tedy byla strašná, a to i když průběžně na nátlak všech zúčastněných stran postupně slevoval.
[2]: Však taky propadala půlka třídy…
[3]: Jo, tak to bohužel bylo. Nikdo tedy nakonec nikdy skutečně nepropadl, ale kule lítaly strašně – a hlavně ta půlka třídy, která se nechytala, se nechytala od začátku až do konce. On ji prostě nechal vlát na chvostu a nebavil se s ní. Ti si nemohli z jeho výuky odnést naprosto nic.
[4]: Jak koho. Ti, kdo se nechytili, se nechytili vůbec a věřím, že se za ty čtyři roky nenaučili vůbec nic, protože on si jich prostě nevšímal a na dotazy zásadně neodpovídal. Bohužel.
[5]: Výsledky bohužel dobré vůbec nakonec být nemusejí… u nás se to kombinovalo ještě s naprostým miláčkem, kterého jsme měli na francouzštinu. Za ním jsme pak i před maturitou chodili a říkali mu, že na nás může být drsnější, že budeme klidně víc makat. Byl z toho úplně dojatý 🙂
[6]: Jo, tak to je přesně ono! Upřímnou, velmi upřímnou soustrast!
[7]: Někdy pozitivně, někdy ne. Někteří lidé se třeba kompletně blokli, jedna spolužačka se s ním po jisté scéně typu "Shame on you" odmítla bavit tak důsledně, že z toho byla málem celoškolní aféra. Tahle část třídy, kterou on prostě nechal vlát na chvostu, si patrně neodnesla z výuky vůbec nic.
[8]: Tak to rozhodně není, skoro bych řekla, že není vlastně pro nikoho 😀 Jo – já taky nevěděla, co je to baklažán. Ale od doby toho testu vím, že to je to stejné co lilek 😀
[9]: Tak to tedy upřímnou, velmi upřímnou soustrast! (Ale vtipných historek z toho je dost, ne? 🙂
[10]: To tedy zní dost děsivě! Tyhle procesy bývají strašně nepříjemné, ale výsledky se zpravidla dostaví v nečekaném množství. Sice jsem od tebe nečetla žádnou beletrii, ale z tvého blogu je patrné, že píšeš skutečně dobře 🙂
[11]: Je pravda, že vy dva byste si mohli zrovna docela pěkně notovat – oba takové temperamentní a živelné typy, které by si toho mohli navzájem hodně dát. Anebo byste se zabili, to je bohužel ta druhá varianta 😀
[12]: To zní jako tradičně drsná stará škola, naštěstí bez bláznivé složky našeho Pana magistra. Upřímně řečeno mám tyhle typy fakt ráda, pokud to tedy nejsou skutečně magoři. Nároční, ale féroví, co to opravdu umějí a dobře vysvětlí (!). V průběhu člověk nadává, ale na konci nestačí děkovat 🙂
Ten začátek mě vyděsil, ale je dobře, že teror přinesl ovoce :), zmíním se o tvém článku ségře, co bojuje na střední z češtinou, tedy přesněji s učitelkou ve stylu Pana magistra.
*Jejda, samozřejmě s češtinou, překlep.
[14]: Však ono to děsivé bylo 😉 Ségře velmi, velmi upřímnou soustrast – a snad i tenhle teror přinese nějaké ovoce 🙂
Viděla jsem to podobně, tedy až na poslední odstavce – mně poskytl špičkovou průpravu, jak ignorovat nesnesitelné lidi a nezbláznit se z nich. Nicméně tato se mi do života nakonec hodila mnohem více než znalosti angličtiny, což byla oblast, ve které naopak naprosto selhal.
[17]: Tak aspoň k něčemu to nakonec bylo 🙂 Mně se zase docela hodila angličtina – zjevně si z toho každý odnesl velmi osobní a neopakovatelnou lekci 😀
Ja tieto whiplashe moc neuznávam, a už vôbec nie na strednej, kde sa majú deti predovšetkým naučiť niečo o živote. To je aj jeden z dôvodov, prečo by som dal deti radšej na obyčajné gymnázium. Potom nám tu totiž vyrastajú "fachdebilovia", ktorí konkurujú Bohovi v jednej veci, ale vo všetkom inom sú naprosto nepoužiteľní. A nie je to ich vina. Tým samozrejme nenarážam na teba. Len si myslím, že na niektorých stredných sa to s tým dôrazom na výsledky preháňa a niekto si tam na úkor detí honí svoje ego.
[19]: Myslím, že právě Pan magistr byl opravdu velká lekce o životě 😀 Ale ne, teď beze srandy: myslím, že to chce nějaký rozumný kompromis. Pokud je vyučující náročný, ale rozumný a spravedlivý a nenechá nikoho vlát na chvostu, tak je to v pořádku a to, co popisuješ, se pak v zásadě nemůže stát. Takové lidi produkují spíš ti zamindrákovaní. Kterých je ovšem hodně – jako ostatně všude.
[20]: No dobre, u tej angličtiny ešte trebárs, fakt sa to zíde do života a každé aj drobné predbehnutie konkurencie je veľkou výhodou. Ale ako si povedala, aj dril sa dá robiť s gráciou. Príkladom bola naša angličtinárka, ktorá si prvý polrok zjednala taký rešpekt, že tiekli slzy aj z chalanov, ale nakoniec si nás získala, lebo bola "s nami" – mala pochopenie pre naše problémy aj "pubertálne" vtipy a dokonca nerobila veľkú drámu ani keď nám v rámci zápalu uniklo niečo ako "No fucking way" :DD Medzi učiteľmi je veľký rozdiel a už aj menšie deti vedia vycítiť, či učiteľ zlé známky používa ako nevyhnutný nástroj alebo sa v nich tajne vyžíva v rámci kompenzácie svojich psychických problémov. Nuž áno, ako správny fatalista uzavriem, že aj to je lekcia života :DD
[21]: To zní jako prototyp ideálního učitele! Dost drsný, aby naučil, ale zároveň férový a mající pochopení. Kéž by takových bylo víc. Přeci jen dostat během čtyř let výuky jenom lekci do života o zamindrákovaných blbcích, to je poněkud málo 😀
Tak pro mě byl gympl jako celek strašlivý teror, kdy jsem nedělala ani ve volném čase nic, jen jsem se učila. Bylo to šílený, vůbec mě to nebavilo, cítila jsem se totálně přetížená až dobitá, a navíc s pocitem, že mi to stejně v životě k ničemu nebude. Jediný, co mě bavilo, dávalo mi smysl a snad mi i celkem šlo, byly jazyky. Ale představa, že bysme k tý šílený dřině (a pak to učení na maturitu, denně do půl druhý v noci, totální zoufalství) ještě na něco měli pana Magistra, tak spáchám sebevraždu… I takhle jsem měla pocit, že si tam všichni učitelé myslí, že máme jenom jejich předmět a že je to ještě ke všemu náš koníček.
Nechápu, kde v sobě člověk bere sílu na vysokou školu, natož na nějaký doktorát nebo studium v zahraničí. Anebo na pana Magistra…
Řekla bych to asi tak, že když člověk vybere dobře vysokou školu, tak je to sice dřina, ale dřina, která dává smysl a je opravdu zajímavá. Na rozdíl od nudného a zcela zbytečného dření telefonních seznamů na gymplu najednou přicházejí myšlenkově bohaté texty, které otevírají nové horizonty a mění pohled na svět. Pro mě osobně to byla nesmírně naplňující práce, která mi za to opravdu stála, rozvíjela mě jako nikdy předtím, vážně mě bavila a ve výsledku mě změnila i jako člověka. Myslím, že nikdy jsem nezažila pocit tak úžasného rozletu jako na bakaláři a pak v Austrálii (magistr stál s výjimkou diplomky bohužel celkem za prd). Doktorát je každopádně úplně jiná kapitola a myslím, že by se mu snad ani nemělo říkat studium. To, o co tam jde, je vlastní tvůrčí badatelská práce, což se nedá vůbec srovnávat ani s předchozím vysokoškolským studiem, natož s vězeňským režimem středních škol.