Když jsem loni zaslechla, že v Americe vyšla kniha Work Won’t Love You Back (Práce vám lásku neoplatí), zajásala jsem. To, že se zrovna v zemi, ze které vzešel americký sen a ideál ambiciózního a tvrdě pracujícího člověka, vydávají takové knihy, mi připadá jako skvělá zpráva. Velmi doufám, že se kniha nestane osamělým výstřelem do tmy, na který si za rok nikdo nevzpomene. Protože kdyby tomu tak bylo, jevila by se mi budoucnost hned o něco temnější.
Knížku jsem sice ještě nečetla, téma mě ale oslovilo okamžitě. Názor, že bychom měli svoji práci milovat, totiž kolem sebe vidím velmi, velmi často. Přitom je to poměrně mladý vynález: ještě pro generaci našich rodičů to vůbec nebyla samozřejmost. Oni většinou neměli představu, že na sobě musejí neustále pracovat, zlepšovat se a motivovat, aby jednoho dne mohli dělat něco, co budou bezvýhradně zbožňovat. Ne, prostě chodili do práce a dostávali za to zaplaceno, protože kdyby za to zaplaceno nedostali, tak by to samozřejmě nedělali.
Jenže pak přišla nenápadná změna, která z vnější motivace udělala motivaci vnitřní a upevnila v nás jednak představu, že máme svůj život ve svých rukou, a jednak postoj, že svou práci bychom měli milovat. Namísto nespokojeného šéfa tak nastoupil vnitřní kritik a z jasně ohraničeného vnějšího tlaku se stal neúprosný tlak vnitřní. A ten nám bez ustání připomíná, že ještě nejsme tak docela šťastní, že je to naše chyba a že když pořádně zabereme, tak jednoho dne šťastní budeme, protože naše posedlost se promění ve skutečnou vášeň. Jistě, i nás často vydírají nevrlí nadřízení. Ale taky se vydíráme sami.
Jenže jak praví titul oné knihy, práce nám lásku neoplatí. I když ji budeme milovat tak bláznivě, že ji necháme ovládnout celý svůj život, dost možná jednoho dne zjistíme, že jsme vyčerpaní, vyhořelí a sami. Když jsem ještě působila v korporátu, chodily mi docela často e-maily o půlnoci – od lidí, kteří byli přes den normálně v kanceláři. Myslíte, že byli šťastní a naplnění? Hádejte třikrát.
Domnívám se, že rozumný požadavek na to, abychom netrávili svůj čas činností, která nám připadá zcela nesmyslná, se postupně stal rafinovanou pastí, do které jsme chytili sami sebe. Tomu, co milujeme, přece nemůžeme nic odepřít: přesčas sem, přesčas tam, telefonát v jednu v noci, zpráva v pět ráno; pravá láska všechno vydrží. Velmi snadno se tak může stát, že přestaneme pracovat proto, abychom žili, a začneme žít proto, abychom pracovali. Jak takový přístup končí, se dozvíme například od libovolného lékaře, který pracuje s vrcholovými manažery. Není to pěkný pohled. Ale co bychom taky čekali – od vztahu, který byl od počátku naprosto beznadějně jednostranný?
Ono se říká, ze cloveka by měly naplno uspokojovat koníčky a záliby, ktere by mel mit… Protože prace, byť v mnohem cloveka muze naplnovat, vždycky zahrnuje i nepříjemné povinnosti – úplně bavit nemůže….A zrovna tak manzelstvi a rodina, ani to nemůže být vzdy permanentní idyla prozářená sluncem…
Přesně tak! Tenhle hlas mi ve veřejném prostoru docela dost chybí. I práce, kterou má člověk rád, je občas pěkná otrava, a i to nejšťastnější manželství má svoje perné chvilky – a je to úplně normální. Někdy mám ze sociálních sítí pocit, že jakmile se objeví první mráček, je to signál sbalit kufry. Kéž by se mi to jen zdálo.
Třeba táta svoji práci opravdu měl rád a voda se mu stala celoživotním koníčkem. Ale kolik takových lidí, či spíše pracovních pozic je?
Ano, to je druhá kapitola. Zdaleka ne každý má to štěstí, že kápne zrovna na takovou práci, která se koníčkem stát může. U většiny pracovních pozic si myslím, že to skoro snad ani nejde.
Tenhle znicujici potencial ma kazda prace, i ta sebehezci bez manipulativnich sefu. Snad jeste snaz clovek vyhori na vlastnim podnikani. Za me jsou cestou zkracene uvazky s premisou, ze clovek volny cas stravi necim, co ho opravdu bavi a naplnuje – at uz je to celozivotni vzdelavani, rodina nebo cokoliv jineho, treba dobrovolnictvi. Fixnich 8 hodin zuzuje zivot na vecere a vikendy.
Žejo? Taky jsem velký zastánce šestihodinové pracovní doby. Osm hodin je jednak neefektivních (pracovat hlavou osm hodin v kuse prostě nejde), jednak z toho dojíždění a oběd v reálu udělá spíš deset. A když člověk nechce krátit spánek, tak už mnoho volna opravdu nezbývá.
Jednostranné vztahy doporučuji. Stojí pramálo a nelze v nich být zrazen! 🤡
To je asi pravda 🙂
To je těžké. Proto jsem vždycky toužila být (a nakonec se po čtyřicítce konečně i stala) hédonikem nebo jak se to správně říká. Dělat jen to, co mi přináší okamžité a bezpracné uspokojení je fajn cesta, jak zhuntovat tělo i duši, o morálce nemluvím vůbec. Jenže cokoliv jiného jsem zkusila předtím, bylo přesně to, co popisuješ. Každé zaměstnání to v sobě nese a do různé míry takhle funguje, pokud člověk opravdu k němu nezahoří neutichající vášní. Nejvíce tyhle prvky ale v sobě neslo moje mateřství.
Člověk intenzivně dře, obětuje všechno, především tedy hodnotu nejvyšší – vlastní pohodlí, ale tím to rozhodně nekončí. Obětovat se musí i ty nejzákladnější potřeby, jako třeba spánek a právo odpočinout si, když je člověk unavený nebo dokonce nemocný. A co dostane zpátky? Jen nekončící vyčerpání, které se už nedá překonat ani vírou v Boha, ani modlitbou, a musíš vzít do ruky nového boha – flašku. Nikde nekončící bezradnost, jak to vlastně dělat, aby dítě bylo aspoň trochu spokojené, o vlastní spokojenosti nemluvím vůbec. Zoufalství, že v situaci xy člověk netuší, jak dál – výchovný vzor z rodiny je úplně celý špatně a neozkoušené rady z knih se jeví jako bezmezné rozmazlování. Nikde se není čeho chytit. Děti jsou nespokojené, já jsem nespokojená. Vnitřní prázdnotu, zoufalou bezradnost, vyčerpání, které pomalu směřuje k vyhoření má údajně vyrovnávat láska, kterou děti vrací zpět, a vnitřní uspokojení ze smysluplné činnosti. Ano, je to tam. Trochu. Ale ta strašná dřina je nepoměrně větší a to malé uspokojení ji nemůže vyvážit. Takhle to tedy vypadá, pokud člověk musí něco dělat, a zcela tomu nepropadne a nedělá to s vášní. Nakonec si (opět) uvědomí, že smysl má jen to, o čem si to myslel v pubertě – brát a nic za to nedávat. Konečně zase, když už se nemusíš starat o děti. A dokud to jen jde. Nevím, jestli ti vrcholoví manažeři taky takhle skončí. Nemůžou, nedostanou invalidní důchod (Boku nejvyšší díky za něj!) Nevím, co tedy dělají.
Myslím, že ti vrcholoví manažeři to budou mít přece jenom trochu jinak. Vzhledem k tomu, že docela často bývají na svojí práci závislí, tak jim uspokojení dává a nemůžou bez ní být, i kdyby je to mělo zničit (a že se to taky děje). Na Facebooku se pod tímhle mým příspěvkem objevil v komentáři odkaz na velmi otevřený článek jedné workoholické manažerky. Bylo to fakt děsivé čtení.
Nedávno jsem na toto téma četla dobrý vtip, dovolím si jej nasdílet:
European out-of-offices: “I’m away camping for the summer. Email again in September”
American out-of-offices: “I have left the office for two hours to undergo kidney surgery but you can reach me on my cell anytime”
:)))
Za mladých let jsem toho vyzkoušela hodně, ale v každé práci jsem si snažila najít něco, co mě bavilo, i kdyby jen pauzy s kolegy. Pracovala jsem, abych si něco vydělala, a i nepříjemnou práci jsem brala jako cestu, jak se vypracovat, abych časem mohla dělat něco lepšího. A ono to fungovalo! Teď mám to, co bych mohla nazývat „prací snů“ – každým dnem se vzdělávám, posouvám, pronikla jsem do oboru, který mě dlouho přitahoval, jsem dobře placená. I tak ale není každý den posvícení. Když občas nadejde náročnější období, si neodpustím výlev, jak nic nefunguje, management je hrozný a těším se na mateřskou, až uteču. 😀
Navíc, přesně jak píšeš, korporát nikomu zadarmo nic nedaruje. Dříve jsem uvažovala, že bych chtěla jít „nahoru“, dnes už vím, že to není cesta pro mě. Chci mít pracovní dobu od – do a ne práci obětovat veškerý čas a energii. Zvlášť v době práce z domova je to někdy těžké oddělit, ale snažím se. Třeba se to časem změní i v té Americe…
Vtip mě moc pobavil! 😀 Kéž by to tak v Evropě doopravdy bylo 😀
Ráda slyším, že máš práci snů, s tím se nesetkávám často 🙂 I to, že jsi našla svoji cestu, která nespočívá ve workoholismu (zaplať pánbůh za každého takového člověka!). Moc ti přeju, aby ti nadšení vydrželo a náročných období bylo jenom tolik, aby díky nim vyniklo, jak dobré to všechno vlastně je 🙂
Znám životy svých předků, proto s první částí článku vůbec nesouhlasím..
Článek se mi ale líbí.
To je úplně v pořádku – však dřív určitě existovali lidé, kteří svou práci milovali a bylo to jedině dobře (jako je to v jistém smyslu dobře dodneška, pokud se toho nezneužívá) 🙂
Měl jsem v různých obdobích velmi různý vztah ke své práci, dokonce jsem byl jeden čas svým okolím mylně podezírán z workoholismu; nikdy jsem ovšem neměl bez práce ani nejmenší absťák a vždycky jsem si s velkou chutí udělal volno, což vyvrcholilo mými nedávnými víc než dva roky dlouhými prázdninami, z kteréžto pouhé představy by pravověrný workoholik zešílel :-). Jako optimální vztah mi připadne, když je člověk se svou prací dobrý kamarád. A ani to, myslím, není nutnou podmínkou, ono bohatě stačí, když se třeba obě strany drží na distanc, ale jsou bez většího přemáhání schopny vzájemné úcty.
Mě vůbec dost vadí, jak se společností a médii postupně šíří (a v myslích lidí zahnízďuje) představa jakéhosi automatického „práva na štěstí“, ať už ve vztazích k druhým lidem nebo právě k práci. Jsem totiž přesvědčený, že většina štěstí nelítá nazdařbůh v povětří, nýbrž – když to lehce přeženu, ale ne zas tak moc – být šťastný se taky musí člověk učit a je to občas zatraceně tvrdá práce :-). Jenže, chápu, takhle řečeno to nevypadá zrovna jako atraktivní zboží, které si každý rád koupí, na rozdíl od různých „pilulek štěstí“ nebo „desatera jednoduchých pravidel, jak se stát šťastným/šťastnou“.
Přirovnání ke kamarádovi mi připadá úplně ideální. Takovou práci jednou najít, jinou už nehledám 🙂
A k tomu štěstí – zcela souhlasím, a tak mi dělá radost, že už sílí i hlasy, které mluví o štěstí jako o umění, které je potřeba se naučit. Ale je otázka, do jaké míry mi to tak připadá kvůli tomu, že se pohybuju ve velmi specifické sociální bublině. Mimochodem právo na hledání štěstí je v americké ústavě už od dob Jeffersona – akorát to anglické slovíčko happiness (kletě!) znamená něco trochu jiného než naše štěstí 🙂
Máš úplnou pravdu. Sama mívám sklony k workoholismu, vidím to i u svého přítele. Člověk si ale musí říct „dost“ a naučit se prostě a jednoduše vypnout. Sama se to pořád učím.
Přesně! Kdybychom měli odpočívat až v momentě, kdy bude všechno hotové, tak bychom neodpočívali nikdy.
No, musím napsat, že to není jednoduché, ale jde to. Firmu máme s manželem spoustu let, pracujeme hodně, po nocích taky někdy, ale přesto jsme zvládli vychovat úspěšné děti, máme své zájmy a hlavně, máme se pořád rádi. Ale nic není zadarmo!
Přeji hezký večer, Marie Veroniko. Helena
Vlastní podnikání je v tomhle ještě další level. Vidím to na manželovi – a vůbec si nejsem jistá, jestli bych něco podobného taky chtěla. Jste dobří, že jste to zvládli! Krásný den 🙂
Právě jsem se vrátil z práce (je 10 večer). A zítra budu pracovat též.
Ať žijí volné pracovní doby! ;o)
A ať žije pocit, že po týdenní dovolené bychom měli práci trošku toho dovoleného času vrátit.
V deset večer! No to je ovšem hrůza. A to, že se po dovolené na člověka zhroutí celý pracovní svět, je podle mě zásadně špatně. Naštěstí jsem v tomhle ohledu měla vždycky štěstí na velmi rozumné šéfy. Tak hodně trpělivosti přeju a ať nával brzo pomine 🙂
To je celá moje šéfová. Ta práci miluje, říká, že jí zachránila život, vytáhla ji z depresí, takže se nabízí otázka, jestli je to opravdu tak zlé…? Není lepší mít práci rád? Myslím si, že když ji člověk rád nemá, vyhoří mnohem mnohem rychleji. Ale je pravda, že by si člověk měl umět držet odstup, trvat si na svém osobním volnu, jenže se mi zdá, že je to v ČR vždy akorát podpis výpovědi. Manžela vyhodili ještě ve zkušební době za to, že odmítl být přesčas delší dobu jak pět hodin – nevěděl o tom dopředu a měli jsme něco důležitého naplánováno. Je to šílený…
To je opravdu šílený. Vždycky když o takovémhle vyděračském přístupu slyším (což je dost často), tak blahořečím svoje někdejší šéfy. Měla jsem fakt kliku. A jinak je samozřejmě dobré a žádoucí, když člověk dělá svoji práci rád 🙂 špatné je, až když se toho začne zneužívat.