Bylo nám dvanáct, maximálně třináct let. Ve škole jsme se občas nudily a byly jsme na to čtyři. Pokud bychom se tehdy nudily ve dvou, dost možná by to skončilo piškvorkami a tenhle článek by nikdy nevznikl. Ve čtyřech se ale nabízí hlavně jedna relativně nenápadná aktivita, a tak jsme si jako každá parta puberťaček znuděná zeměpisem začaly posílat dopisy. Některé plné banalit, jiné se soukromými doznáními nejvyššího stupně utajení. Jenže záhy přišla logická otázka: co když nás učitel chytí? Hrozba prozrazení nad námi visela jako Damoklův meč. Přestat jsme nechtěly, a tak bylo třeba podniknout jiné protiopatření: začít šifrovat.
Ale jak na to? Učit se nějaké umělé písmo nám přišlo jako příliš mnoho práce a provařená klasika typu „přidej za každou slabiku ha“ se nám zdála směšně průhledná. Chvíli jsme jen tak experimentovaly a pak to přišlo. „Budeme dělat systematicky co největší množství chyb,“ navrhla spolužačka s vizí, za kterou by se nemusel stydět ani Dobrovský: totiž že když budeme opravdu důsledné, stane se v určitém bodě pro nezasvěcence vzkaz zcela nečitelným.
Jako první jsme prohodily měkké a tvrdé i. To je, pravda, poněkud prvoplánové, ale někde se začít musí. Dalším kandidátem se vzhledem k tehdejším osnovám pro nižší gymnázia stalo s a z (koho na tom ve škole negrilovali, ať se přihlásí). To nám ovšem otevřelo oči do celého kola dalších úprav, protože s a z figurují i v kapitole jménem spodoba znělosti – a tam už je nějakých dvojic na prohazování! I povyměňovaly jsme hbitě všechny znělé souhlásky za jejich neznělé protějšky a naopak, přičemž jsme k tomu zamíchaly i pár jiných dvojic, které se vysloveně nabízely, jako v/w nebo j/i. Tady už začínal být text pro neznalé obtížný, nám to ale nestačilo. Vyházely jsme dlouhé samohlásky a nahradily je shlukem samohlásek krátkých: á tak napříště mělo být zásadně aaa. Až poslední úprava ale udělala z naší šifrovací řeči skutečný galimatyáš: místo háčků jsme tam, kde to šlo, začaly používat spřežky, a to hned trojpísmenné. Namísto ř jsme tak psaly rcz nebo rzs, na konkrétní skladbě celkem nezáleželo. Teprve tehdy jsme seznaly, že je hotovo. Aniž bychom se musely učit jakákoli umělá písma, byly naše dopisy pro nepoučené oko zcela nerozluštitelné – a stačilo k tomu pár jednoduchých principů. Velmi úsporné, dokonale funkční. Pojmenovaly jsme svůj chybovací jazyk příhodně blbština (v originále plpzcsďyna) a používaly ho v zásadě do konce gymplu.
Tady by článek mohl skončit jako pouhý sentimentální výlet do dospívání (ne že by tu takové články nebyly). Tentokrát mi jde ale přece jen ještě o něco jiného. Sekunda i tercie totiž minula, přišla sexta, septima, oktáva, nějaká ta lekce historické mluvnice, letmé srovnání s jinými slovanskými jazyky a nám spadla brada, div to o zem nebřinklo.
Jak se totiž ukázalo, blbština vůbec nebyla nějaký libovolný výmysl; a to, co jsme považovaly za svévolné prznění češtiny, se ukázalo být v zásadě výletem proti proudu času. Při jazykových úpravách jsme nevědomky rušily jednu pravopisnou reformu za druhou a vracely se dál a dál do minulosti, před Veleslavína a před Husa, až do hlubokého středověku, kdy se o nějakých háčcích a čárkách nikomu ani nesnilo a výstřelky jako jednoduché vé byly hudbou budoucnosti. Vím, změn se v reálu odehrálo daleko víc a zdaleka nešlo jen o prohazování souhlásek. Ale když jsem poprvé stanula před polským textem plným spřežek (v blbštině jde o lahodné zbrzcesczci), zjistila jsem, že s ním mám daleko menší mentální potíže než ti, kdo několikaletou praxí blbštiny neprošli. V zásadě jsme si tehdy nevědomky naordinovaly historicko-mluvnické panslovanské školení, a to zcela ze své vlastní iniciativy.
Když se na náš dávný vynález dívám dnes, pořád tak trochu žasnu. O jazycích se někdy říká, že nemají žádnou vnitřní logiku a jsou to prostě slepence více či méně náhodných vlivů, které je třeba se nabušit tak, jak jsou. Ale copak je možné takové věci tvrdit, když máte gymnaziální sešity plné něčeho, co velmi podezřele připomíná staročeské texty z dob krále Klacka – a k čemu jste došli systematickým převracením pravopisných pravidel? Ne, myslím, že jazyk je mnohem víc než hromada historické náhody. Jeho vnitřní logika sice může být na první pohled nenápadná, někde tam ale je. A když už ji v hojnější míře nevyužívají jazykáři, může mě alespoň hřát vědomí, že ona si – zjevně – cestu najde. I když je to někdy celému školství navzdory.
No vida, u teba plati, ze vo se clovek v mladi nauci, v zaměstnání jako když najde…..Etnolingvisticke cvičení už na zakladce .To jsem někde četl že existuje univerzální skovasky jazyk meziskovastina , ktery by mel byt srozumitelny vsem Slovanum (je jim pry vastecne namluven film Nabarvene ptáče), kde ma tvorit iluzi
jakehosi vychodoevropskeho jazyka…
Ano, o univerzální slovanštině jsem už taky slyšela! Akorát jsem si ještě nenašla čas na to, abych se na ni podívala blíž a zjistila, jestli je jí vážně rozumět nebo je to spíš takové jiné esperanto. Je to každopádně moc zajímavý projekt 🙂
Je jí rozumět velmi dobře. Přiznám se, že rozumím tak akorát slovenštině, z polštiny sem tam něco, ostatní jazyky u mě mají smůlu, ale mezoslovanštině jsem rozuměl tak z 97 % v psaném projevu úplně v pohodě.
Hezky! To zní vážně dobře. Musím na to tentokrát už doopravdy mrknout 🙂
To zní úžasně! Nás jako malý právě vždycky akorát napadalo vymyslet si znaky pro jednotlivá písmenka a mít k tomu klíč, což bylo nepraktický a nikdy to nepřežilo den, ale tohle vážně dává smysl.
Já když jsem se v osmičce a devítce začala nudit, tak jsem akorát s jazykem dělala vlastní věci – tedy s písmem. Vzala učebnici, papír a začala i při hodině cvičit zrcadlové psaní a psaní vzhůru nohama a psaní zrcadlově vzhůru nohama. Dodneška to umím, i když to není zrovna krasopis, a kupodivu se mi to jednou i hodilo. Na seznamováku na střední, kde se jeden večer probíraly i neužitečné neobvyklé pitomosti, co někdo umí, a jedna možnost byla zrcadlové psaní.
Za zrcadlové psaní máš tedy můj obdiv. Taky jsem to v příslušném věku zkoušela a bylo to totální fiasko! 😀 Ale je fakt, že mi z podobných experimentů zůstalo psaní levou rukou. Do toho jsem se jednoho dne prostě hecla a ejhle, ono to šlo 🙂
Já teda nevím asi bych se lehce ztrácela. Nejspíš nic pro mě 🙂
Musím uznat, že to nebylo snadné hned – ale jak to šlo postupně, tak jsme si celkem pružně zvykly a pak už to byla hračka. Byť, pravda, některá slova byla podstatně těžší než jiná. Ale takové špeky, jako jsou třeba ty „spřežky“, se ani zdaleka nevyskytují v každém textu 🙂
Jako kreativní dvanáctka jsi vymyslela plnohodnotný jazyk. Myslím, že samotný Tolkien by ti mohl maličko závidět.
Ať se snažím sebevíc, nějak si nedokážu představit, že by ušlechtilí elfové mluvili blbštinou 😀
Vida, my jsme na gymplu zase vymysleli novou polstinu (odporne zohybanou cestinu ve sledu podstatne a pak pridavne jmeno:) a s kamaradkou jsme psaly komiksy o ucitelich. Skoda, ze zadnou dobovou relikvii uz nenajdu – to je odvracena strana minimalismu. Navrat v case by byla i super zazitkova hodina pro deji na pomezi cestiny a dejepisu!
My jsme taky kreslily takové komiksy! Jejich výtvarná stránka tedy byla… inu, jistě by se to dalo nazvat nějakým moderním ismem, ale řekněme, že byla opravdu velmi jednoduchá, ale bavilo nás to moc 😀
Kdybych jako kantor objevil podobnou korespondenci, byl bych nadšený. Mně se za celou učitelskou kariéru povedlo zachytit jen jedno tajné psaníčko, ve kterém bylo – pohříchu zcela nezašifrovaně – napsáno strohé a dost konkrétní konstatování: „Vápeník je blbec!“
To je opravdu dost lapidární sdělení 😀 Myslím, že tomu, kdo to psal, ve slohu ukecanost vyčítat skutečně nemuseli 🙂
Super, já zase na ZŠ začala psát slova pozpátku a docela jsem se vytrénovala, takže mi ty slova i naskakují v hlavě obráceně, když chci a dokážu tak vcelku normálně mluvit, pokud se mi do toho nezaplete nějaké složitější slovo 😀
Pěkně! Mluvit plynně pozpátku už tedy vyžaduje pořádný dril. Já jsem ráda, že zvládnu svoje křestní jméno 😀
Tak tohle je hodně cool. 😀 Tajný jazyk/písmo bylo vždycky něco, co jsem si chtěla vymyslet, ale byla jsem příliš líná na to si to pak zapamatovat nebo někam napsat, že z toho vždycky sešlo. 😀 Pamatuji si ale, že taková holčičí skupina na tancování měla dokonce svůj jazyk a tvrdily, že si navzájem rozumí, ale upřímně si myslím, že to jenom hrály, aby vypadaly zajímavě. 😀 😀
Blbština je fakt dobrá, článek mě pobavil. 🙂
Díky, to jsem ráda 🙂 A co se mluvené řeči týče, taky jsme s tím experimentovaly, ale tam jsme nedokázaly přijít s ničím podobně efektivním. Takže jestli to ta holčičí skupina na tancování nefejkovala, tak opravdu klobouk dolů 🙂
Blbština byla skvělá, dokud člověk nepotřeboval napsat, že něco smrdí, pak vznikla šifra mnohem méně slušná než původní výraz 😀
To teda! A přát někomu smrt vyznělo… inu, vzhledem k tomu kontextu vlastně i docela patřičně 😀
Uch .
Než jste se rozepsaly a rozečetly, musely hodiny hodně rychle utíkat. 😀
Na fázi zvykání si paradoxně skoro vůbec nepamatuju, ale po nějaké době už jsme četly i psaly velmi plynně. Pravda, u nějakých obzvlášť vypečených slov se člověk zarazí vždycky, ale takových ve výsledku není zas tak moc.
Když jsem četla, jak blbština vznikala, říkám si, „tyjo, to musí vypadat úplně jako ty staroslovanské patvary!“. A taky že ano. Krásná lingvistická exkurze proti proudu času. Což mě vede k myšlence, zda bych našim předkům aspoň trochu rozuměla mluvenou řeč, protože jsem zatím vždycky viděla jen psanou verzi.
My měli jen nudnou šifrovanou abecedu. 🙂
Skvělá jazyková intuice! 🙂 A obávám se, že já bych mluvenou staročeštinu nedala. Ono to nejen jinak znělo, ale i slova, o kterých bychom si mysleli, že je známe, měla tehdy často úplně jiný význam. Představuju si to jako poslouchat dneska polštinu. Občas chytnu jednotlivé slovo a pak se mu chechtám, protože je jak z těch profláklých vtipů 🙂
Máš pravdu, nedala. Zkusila jsem zagooglit a nerozuměla jsem ničemu, polština je podstatně snazší. Asi i proto, že dnešní a tehdejší reálie byly přecijen krapet odlišné.
Zdravím novátorky v lingvistině a docela smekám. My děcka v naší širší rodině jsme se naučily akorát naše jména a příjmení pozpátku. Dodnes to své umím, ale už pohříchu je málo z nás, které ještě žijí. Možná si to už ani nepamatují, ale tehdy i to byla náplň našeho společného času ;-)).
Jména pozpátku jsme taky zkoušeli. Ale tam studnice zábavy brzy vyschla, minimálně tedy hned potom, co jsme se vynasmáli tomu, že to moje vypadá jako Eidam 😀
A to je mi taky pěkné!
Snad za to u nás mohla proximita s Polskem, nicméně substituce háčků spřežkami byla na gymplu úplně běžnou věcí – krásně se hodila pro psaní primordiálních sms (vlastně se svým tlačítkovým tydlifénem bych užil i dnes – jen kdybych pak nemusil psat více písmen… Zato dneska, když hodně spěchám, píši SuPErCooL W namísto V – neboť jeden klik zabere třetinu času oproti třem klikům).
Ale naší specialitou bylo nahrazení prvního písmene písmenem „s“. Zpočátku jsme se jen snažili používat slova eskem počínající, pak jsme podlehli a srostě sačali sahrazovat sšecko sskem. S sěkterých slov so sylo sivné, sřeba s slova „sbr“…
Setsakramentsky silný systém, souhlas? ;o)