Těžko věřit, že se tu tenhle článek neobjevil dřív. A když říkám dřív, myslím tím o několik let. Patrně je to proto, že byl jednou z oněch věčných záloh, o kterých je přece možné napsat vždycky (přesně v duchu pratchettovského trpasličího chleba). Protože moje nešikovnost, ta tady skutečně je vždycky.
Střih. Třetí třída. Jsem ze všech nejmenší, nejhubenější – a nejneohrabanější. V pololetí dokonce dostávám na vysvědčení dvojku z tělocviku, protože zoufale neumím házet a chytat. Navzdory tomu se největší výzva jmenuje pracovní činnosti. Když jednou vyrábíme jakési figurky z novin, začnu s velkými ambicemi, že to bude kočka. Když zjišťuji, že dlouhý kočičí ocas je zdaleka nad moje síly, hbitě přeřadím na mnohem méně ambiciózního medvěda. Záhy ovšem seznám, že i kulaté medvědí uši výrazně převyšují mé schopnosti. Rezignuji. „Bude to papírové strašidlo!“ zabručím, naflákám tam noviny, jak mi přijdou pod ruku, a učitelka musí uznat, že se autorský záměr zdařil.
Střih. Máma se mě snaží naučit šít. Příšerně mě to nebaví. Jindy se mě snaží naučit háčkovat. Nebaví mě to taky. Potom se pokouší o vyšívání. Stejné fiasko. Tak se mě aspoň snaží naučit přišít knoflík a zalátat ponožky. To se, pravda, hodí. Navíc je výsledek rychle a estetická kvalita nikoho nezajímá. A když omylem sešiju rukáv k sobě, tak se to zase rychle vypáře.
Střih. Skautské tábory. Jeden rok se při štípání třísek seknu sekerou pěkně úhledně pod kloub levého palce. To se ještě celkem snadno zaváže a zahojí, byť jizvu už budu mít napořád. Rok či dva nato podstatně navyšuji sázky a seseknu si bříško prstu. Když se na to podívám pozitivně, tak si všichni přítomní zdravotníci mohli zopakovat, jak se fačuje prst. Otisk mého levého ukazováčku bude nicméně už navždycky postrádat nezanedbatelnou plochu svých čar. Rok poté, když na mě vyjde hned první den služba sekání dřeva, dostane celý tábor obrovský záchvat smíchu.
Střih. Celá léta, kdy jsem se při jídle pokecávala, polévala a zadrobovala potravinami všeho druhu, korunovala kamarádka vzletným titulem, který tomu všemu konečně dal smysl: jde o můj vlastní seriál s názvem „Jak žrát jako prase“. Největší ponaučení z něj? Světle žlutou sukni si při příležitosti svého prvního jídla hůlkami neberte. Jo a taky: lák z okurek může ve vašich botách skončit mnohem snadněji, než si myslíte.
Střih. Snažím se vyrobit si vlastní diář. Bez úspěchu. Inkoustový flek na kalhotách nakonec alespoň zabarví černá lihovka.
Střih. Snažím se otevřít levnou bezdrátovou myš a dát do ní nové baterie. Naštěstí je doma manžel.
Střih. Když zase pokecám ubrus, dostávám čestný titul Čuník roku.
No uznejte, tohle už prostě vyžaduje talent. A ten já mám, v míře vrchovaté. Na jednu stranu to nechápu, protože s koordinací pohybu třeba při tanci jsem nikdy neměla potíže, psát umím pravou i levou a od šesti let hraju na housle, kde je každý milimetr drahý. Asi je to jedna z těch věcí, které se chápat nedají a musejí se prostě jenom přijmout. Dobře, já si tedy ten neoprenový oblek pořídím. A mezitím mě držte dál od všech seker.
Téměř jako bych cetl o sobě, i když stipani dřeva mi šlo a kupodivu, a kreslení byla bida a utrpeni, pri VV mi šlo drhani…Ale me vykony ve školní dílně…s nepomohl ani „nacvik“ v domácí dilne s velmi sikovnym otcem nebo dědou…Asi ,
„netřeba se vsim ztracet čas, každý naučí se jen, co naucit se může..
Naprosto chápu a souhlasím 🙂 A vida, další paradox: kreslení mi problémy vůbec nedělalo, bavilo mě a v rámci možností mi i docela šlo (dokonce jsem pět let chodila do výtvarné třídy, kterou jsem si zcela dobrovolně vybrala). Katastrofa přišla, až když to mělo být trojrozměrné 😀
S tou myší mi to připomnělo pokus dát poprvé nové baterky do mé současné myši. V žádném případě nejde otevřít a následně vyndat vybité baterky bez nějakého vhodného nástroje, mně se k tomu osvědčila silná pinzeta, ale předtím jsem o to něco zlomila, už nevím co. Jsou to šmejdy. Ono i otevřít otvor na baterky v mojí nové klávesnici byl problém neřešitelný bez nástroje.
Ale jinak děsivé, já obvykle s manuálními činnostmi nemám problém, háčkování, šití, vyšívání, kutilství mi vždycky šlo, jenom jsem málokdy měla trpělivost dostat se přes začátečnické výsledky 😀 Ale u sekání dřeva se nedivím, když mám zatopit, radši se nesnažím sama si nasekat třísky, nějak k sekeře nemám důvěru 😀
Vida, tak i jiní lidé mají potíže vyměnit baterie! Přiznám se, že se tím mi trochu ulevilo, protože manžel to tehdy vzal do ruky a během dvou vteřin kryt sundal, což mi sebevědomí úplně nezvedlo 😀
A co se seker týče, tak tam opravdu dost záleží, jak moc je tupá nebo ostrá, případně jestli nemá vyviklané topůrko. Myslím, že u toho mého seseknutého bříška prstu v tom sekera rozhodně nebyla nevinně. To ovšem nic nemění na tom, že k úhoně jsem přišla jenom já 😀
To zní jako dyspraxie. Taky ji mám, ještě dobře, že sis nikdy neublížila fatálně…
Téda, to jsem netušila, že něco takového existuje! Vůbec si netroufám tvrdit, jestli to je skutečně můj případ, nebo ne. Možné je všechno 🙂
Můj otec byl manuálně nesmírně zručný, dokázal vyrobit a opravit prakticky cokoli: Pořídil si příručku jak čalounit a stal se skvělým čalouníkem, půjčit si brožurku o krbech a za pár týdnů stál v místnosti místo starých kamen exkluzivní krb. No, test DNA bych pro jistotu nedělal… :-).
Panejo, takový talent se mi už zdá bezmála nadpozemský. Klobouk dolů 🙂
Přidávám se ke skupině, co neumí normálně vyměnit baterky v myši. V té současné po minulém pokusu cosi hrká a navíc jí někam odpochodovala krytka baterky. Myši jsou zákeřné! 😀
Jako děcko jsem byla nemotorná, věčně pokecaná od jídla, kotrmelec pro mě byl postrach a když jsem začala chodit do tancování, byla jsem schopná dlouhé měsíce naprosto ignorovat nejen kroky, ale i rytmus. Ale přitom třeba ty zmiňované pracovní činnosti mi šly a dodnes mě drobné tvoření rukama velmi baví, stejně jako tobě jde hudba nebo psaní. Každý máme něco, jen to na sobě vidět! Tančit jsem se naučila, i když to stálo roky píle, a stejně tak si už nepamatuji, kdy jsem se naposledy pokydala jídlem. Tak si říkám, že někdy možná stačí místo přijetí faktu, že jsem nešika, prostě chtít to změnit?
PS. Tak už jsem si vzpomněla, minulý týden jsem na sebe v kanceláři strhla polici v lednici včetně veškerého obsahu. 😀
Ano, myši jsou zákeřné, naprosto souhlasím! 😀 A s tou motorikou a koordinací půjde patrně o hodně rozrůzněné pole, do kterého vstupuje celá řada faktorů, protože jinak si to zdánlivé nesouvisení i poměrně podobných druhů činnosti či pohybu opravdu nedovedu vysvětlit.
Mám to podobně a tedy úplně nejvíc se to manifestuje při míčových hrách. To byla ve škole moje noční můra. Myslím, že patřím mezi lidi, kterým při banálním vyšetření překvapení lékaři objeví absenci jedné hemisféry…
Taky mám ze sebe někdy ten pocit! 😀 Byť zrovna u těch míčových her se vždycky nakonec zadařilo, ale trvalo to teda pěkně dlouho. Nejvíc trpělivosti si vyžádal volejbal. Tam než jsem byla schopná podat přes síť, to trvalo snad několik měsíců 😀
Dívky s vnadami bývají náchylnější k nešikovnosti.
Myslím, že to skutečně nebude ta příčina.
To strašidlo mě pobavilo.
Já jsem zase známá tím, že mi jde skoro všechno, co mi přijde pod ruku. Až na ty míčové sporty teda, ale tam bude nešikovnost způsobena hlavně absolutním nezájmem. Jenomže k čemu mi dovednosti jsou, když zaostávám v sociální sféře natolik, že kvůli tomu možná nakonec ani nedostuju… Jo, každý má něco.
Moje máma má takovou common-sensovou teorii talentů, na které je, myslím, notný kus pravdy: když bylo někde hodně přidáno, je jinde odpovídající měrou ubráno. Není snadné fungovat s podobnou nerovnováhou ve společnosti, která je z principu nastavená zhruba na úroveň, kde se její členové zprůměrují – ať už se bavíme o tom nahoře, nebo o tom dole. A mimochodem pokud neznáš, tak ti moc doporučuju knížku Život s vysokou inteligencí. Myslím, že by se ti mohla opravdu hodně líbit 🙂
Už čtu. To psali o mně? 😀
Bezpochyby 🙂
Nic si z toho nedělej, každý čas od času spláče nad rozlitým vepřovým! Někdo pravda častěji než jiný. Každopádně i lidem, kterým manuální práce vcelku jde se párkrát za život podaří něco jako zvrhnout misku na stole tak, že s jejím obsahem (který se už bohužel ztratil v proudu času) ohodí půl stěny a nebo skáčou ze stromu a přistanou pěkně po čenichu do hromady shnilých jablek 😀
Ta hromada shnilých jablek je natolik barvitý obraz, že jsem se normálně začala smát nahlas 😀 Je fakt, že když o sobě člověk ví, že je nešikovný, má aspoň tendenci být opatrnější. A to se někdy zatraceně hodí! 😀
Mám podobný talent – na zranění, když to je, něco si provedu, od toho že mám neustále modřiny, řezné rány po vážnější úrazy 😀
No to mi povídej. Já jak něco začnu krájet… ale teď už je to nějakou dobu lepší, což mi dává naději, že to prokletí jde zlomit 🙂
Ono to určitě nebude tak hrozné!
Ale pobavila jsem se!
Marie Veroniko, měj pohodové dny, Helena
Ono to vypadá děsivě, když se udělá takovýhle výčet, ale v reálu se to naštěstí nějak rozmělní 🙂 Sekeru konec konců nepoužívám každý den! Také přeji pohodové dny 🙂
Na jednu stranu jsi možná nešikovná, na druhou jsi šikovně-nešikovná 😀 mohla sis useknout celou ruku. Já byla vzdycky spíš šikovná, až když jsem se dala dohromady s manželem, tak jako by mi odumřela část mozku a teď přesně – nedokážu se najíst bez pocindání.
To je ale vážně zajímavý případ sebenaplňujícího se proroctví! Tedy předpokládám, že to bude sebenaplňující se proroctví, protože jinak si takovou změnu moc nedokážu vysvětlit 🙂