Nebudu ani trochu přehánět, když řeknu, že být vysoce citlivým člověkem není žádná legrace. Stinnou stránku věci si asi dovede zhruba představit každý: ve světě, kde se empatie většinou bere jako slabost, hudba se hraje stále silněji a filmy jsou krvavější a krvavější, to není nic těžkého. Svět zkrátka není navržen námi ani pro nás a mohu vás ujistit, že stížnosti o tom, jak těžko se nám v něm žije, jdou rovnou od srdce. Není to však celá pravda. Vysoká citlivost totiž nese i plody velmi sladké. Pravda, je nejdřív trochu třeba procvičit techniku sklizně, ale když se to povede, stojí to za to.
Stačí mi podívat se na lidi, kteří mě obklopují. Na to, jaký jsem introvert, mám poměrně hodně přátel. Ne kamarádů, přátel. Vazby, které s nimi sdílím, se nesmírně těžko popisují (ne, ani řeč nevytvářeli vysoce citliví lidé). Je to, jako bychom mluvili stejným jazykem, cítili stejně, prožívali totéž, dokonale si rozuměli. Někdy mám pocit, že jim vidím až do srdce a oni vidí do srdce mně. Pro tu chvíli sdílíme cosi hlubokého, vstupujeme do jakési dokonalé mimoslovní harmonie. Něco takového jen tak nevyprchá ani nevybledne. Moje přátelství se proto kupí a během let jich neubývá; naopak. Nikdy mě nikdo z mých přátel nezradil, nikdy jsem se v nich nezklamala. Jsou to, jak angličtina krásně vyjadřuje, soulmates, druhové mé duše.
Podobný pocit jednoty až vytržení se pak může dostavit prakticky kdykoli. Podívám se na strom a mám chuť ho obejmout – ne proto, že bych chtěla čerpat vesmírnou energii, ale proto, že je tak dokonale krásný. Vždyť stromy vnímají víc, než si myslíme, a i květiny rostou lépe, když si jich všímáme. Kdy jejich kůru naposled někdo pohladil? Nebo hudba. Stačí málo a naskočí mi husí kůže. Některá hudba mě zvedá ze židle, při jiné pláču nebo se směju. Stačí se ponořit a rozplynout se v tónech, získat z ní emoci v nejčistší podobě a prožít ji. A když už je řeč o destilovaných emocích, nesmím opomenout text; i z něj se mi samo od sebe vyjevuje citové rozpoložení pisatele. Když čtu, příslušné emoce cítím, jako by mi je někdo lil do hlavy. Ne, nevím, jak to dělám. Dělá se to samo.
Pokud si právě teď ťukáte na čelo, nemám vám to za zlé. Jsou to trochu divná, docela patetická, neobratná a dost možná nepochopitelná slova. Těžko se mi vyjadřovalo, co jsem chtěla říct – a přestože jsem podobný článek měla v plánu napsat už delší dobu, zoufale se mi to nedařilo. Nevím, jestli je dnešní pokus lepší. I kdyby však nebyl, příliš na tom nesejde. Téměř telepatický pocit porozumění a otevření tím nezmizí a moji přátelé, vzácní a krásní jako diamanty, mě chápat budou. Tím se přeci jenom to nekomfortní podivínství, hluboká bolest a bezbřehé zoufalství, které vysoká citlivost běžně přináší, tak nějak zdravě vyvažuje.
Tvá budoucnost září. Jsi čistá jako lilie. Přitáhneš tak do svého života hojnost v podobě stupruma. 🙂
Ba ne, já jsem ráda, já tě tak vnímám a nemám problém tě přijmout.
Jsem třeba úplně jiná, ovšem nic nebrání, abychom se doplnily a já jsem vděčná, že jsi do mého života vešla, protože právě to, co popisuješ jsi mi nabídla. Samozřejmě v rovině blogové, nu což, díky bohu a okolnostem 🙂
Na čelo si určitě neťukám, protože o tom, co píšeš, myslím, něco málo vím. Komplikace i dary jsou v tomto případě dvě strany téže mince.
[1]: Tak v tom případě to za to stojí dvojnásob 😀
[2]: Díky za překrásný a hřejivý komentář! 🙂 Ano, jsme úplně jiné, ale právě to je na tom to inspirativní 🙂 Díky za to!
[3]: Někdy bych si dokonce myslela, že o tom víš daleko víc než jen málo 🙂 Každopádně mám pocit, že dary a komplikace jsou dvě strany téže mince snad úplně vždycky.
A teraz si predstav, že by si bola chlapec a vyrastala na sídlisku xD
Svět tvýma očima si ani nesvedu představit, mohla bych psát pouze o krásách života v ulitě (a mám dojem, že podíl na tvorbě řeči nenáležel ani takovým lidem). A přeci nesmírně těší na duši sledovat, jak se rozvíjíš 🙂
Někdy stačí pár tónů, kradmy pohled na něco krásného.. M
[5]: To si skutečně představit nedovedu. A ani nechci. A nedovedla bych to, ani kdybych chtěla 😀 Hororová představa, fakt.
[6]: Ó, děkuji velice! 🙂 Je pravda, že naše světy jsou hodně jiné – ale právě to je na tom to obohacující. A kolikrát by se mi už nějaká pěkná ulitka v životě hodila! 🙂
[7]: Ano, někdy stačí skutečně velice málo 🙂
[8]: Tak dík :DDD
Ono to ale má aj svoje výhody! Napríklad ťa to naučí vyžarovať zvláštne vlnenie, ktoré spôsobí, že ťa ľudia nevidia ani vtedy, keď sa pozerajú priamo na teba. Skrátka nadobudneš superschopnosť neviditeľnosti. To môžeš neskôr vyšperkovať napríklad do kariéry špičkového vreckára, alebo šedej eminencie, ktorá z pozadia riadi galaxiu (mrk, mrk)
[9]: To náhodou může být neuvěřitelně užitečná vlastnost! A nejen v kariéře 🙂 Každopádně máš můj obdiv. Sebe si v tom skutečně představit nedovedu.
Skoro, jako bys psala o mně. Máš výhodu, u dívky je citlivost přijímána v pohodě, ale vyjadřovat city jako muž je dost těžké – aspoň mi to tak přijde. Takže i když se mi permanentně svírá hrdlo, nedávám nic najevo.
[11]: To máš pravdu: být vysoce citlivá žena je dost velká nálož, ale u muže to je pořádné stigma. Kéž bychom emoce trochu rehabilitovali. Tohle nevede k ničemu dobrému.