Svůj první důležitý zážitek z velkého světa dospělých jsem udělala v čerstvých osmnácti. Lekce to byla jednoduchá: stačí mít dostatečně schopné starší sourozence a půlka práce je za vámi. Pravda, nefunguje to vždycky a kupříkladu ve škole může být ovoce i poměrně trpké, ovšem na letní brigádě v hornickém muzeu stačilo zmínit příjmení (někdy dokonce jenom vejít do místnosti) a všichni mě nadšeně zdravili, ptali se co ten a co ta a vychvalovali naši rodinnou podobnost až do nebes. Poté, co jsem všem vypověděla, co moji starší sourozenci zrovna dělají a vyposlechla si patřičné ódy, jsem proto zapadla do muzejního soukolí, jako bych se tam narodila.
Vztahy na pracovišti byly neuvěřitelně klikaté. Jednotliví pracovníci měli pifku na různé jiné pracovníky a na podrobné vylíčení všech zákrut by patrně nestačila ani argentinská telenovela. Všichni ovšem měli pifku na ředitele. K uzoufání pedantský postarší pán se smutnými kníry kolikrát hnal muzejníky až nahoru na náměstí, aby sebrali psí exkrement, který hyzdil krásnou příjezdovou cestu k muzeu. Hlídal každičký vajgl nebo přerostlé stéblo – a taky sousedovic psa. Jeden z pracovníků proto pravidelně chodil kolem plotu, se zářivým úsměvem házel lopatou veškeré psí produkty zpátky k sousedům na zahradu a sem tam k tomu prohodil něco o dobrých vztazích.
Kam oko ředitele nedohlédlo, byly ovšem věci ponechány přirozenému vývoji, o který se nikdo nestaral, dokud to opravdu nehořelo. Výsledky byly někdy velmi šťavnaté. Když už například nešla bez újmy na čichovém ústrojí otevřít lednice v průvodcovské místnosti, přihnul si jeden ze zaměstnanců na posilněnou a jal se vynášet (pěkně po jednom) ledniční exponáty na světlo světa přes dvorek do koše. V dobrém rozmaru při tom bavil všechny, kdo čekali na prohlídku – a že takový přiopilý průvodce, který vynáší v pytlíku meloun hrající všemi barvami duhy a volá při tom „Hej, lidi, pojďte sem, bude menu!“, zvládne obveselit leckoho.
Těžko říct, kam bych chodila na vtipné historky, kdybych neprováděla v muzeu. Přišla bych o nespočet zážitků: o průvodce, který chytal šneky na muzejním trávníku, pak si je dva týdny vydržoval a následně snědl po dijonsku. O neuvěřitelné dotazy návštěvníků, kupříkladu kolik má ten parní stroj matek. O Maďary, kteří na nás mluvili jen maďarsky, ovšem zase velmi pomalu a pečlivě artikulovali. O Francouze, kteří málem vybuchli nadšením, když zjistili, že některý z průvodců umí francouzsky (nutno podotknout, že lámaná němčina pána, který jim prodával lístky, nebyla velká konkurence). O zhruba milion čísel časopisu Živa, které mi přinesl z hlubin svého kanclíku muzejní biolog. O návštěvníky, kterým jsem omylem zhasla v podzemí. A o naprosto neuvěřitelné množství drbů.
Nepamatuji si už si po letech statistiky vytěženého stříbra a uranu, přesto je mi jasné, že až zase jednou zajde některý z mých sourozenců do muzea, inkognito to nepůjde. I když moji starší ségru už nikdo z přítomné sestavy průvodců neznal, musela jim při své poslední návštěvě vypovědět všechno, co je u mě nového, a nepochybně si vyslechnout i nějakou tu ódu. Jízdu vláčkem měla ovšem s dětmi zadarmo – a kdyby byla dost iniciativní, jistě by se pro ni našel i nějaký ten shnilý meloun. Protože svět se mění, ale muzeum zůstává. Neměnné, právě tak jako doly a exponáty, které nabízí.
Meloun v muzeu zjevně má svou tradici. Jednak se barevně dobře hodí k těžbě uranu, jednak – která instituce už by měla být v těchhle věcech konzervativní, když ne muzeum? :-). Za zhasnutí v podzemí by se měl návštěvníkům účtovat "zážitkový příplatek". No a nevím přesně, jak je to u parních strojů, ale slyšel jsem kdysi v Poště pro tebe, že matka je jenom jedna :-).
To je tak krásně srdečný článek, tak milý a laskavý!
[1]: Ano, naše muzeum bylo tak konzervativní, jak to jen šlo 🙂 konzervování ovoce a zeleniny už je ovšem úplně jiná kapitola 😉 A kdyby se mě na ten parní stroj ještě někdy někdo jen tak při běžné konverzaci zeptal, tak teď už je mi jasné, jaká bude odpověď 🙂
[2]: Vřelé díky! 🙂 Přesně tak článek vyznít měl, takže jsem moc ráda, že se to povedlo 🙂
Tak zase jsem se mýlila. Vždy jsem se domnívala, že průvodcovská osobnost roste a padá, s projevem, úrovní a znalostmi, s lidskou psychologií a vono to celé visí na melounech, vida ….
Jo ti co tam těžili uran , měli jiné starosti…je to nakonec přece jenom pokrok…
[4]: Taky mi trvalo, než jsem to prohlédla – a to jsem tam chodívala v létě na brigády, tuším, pět let! Ale nikdy jsem to tedy sama nevyzkoušela 😀
[5]: To je pravda 🙂 A že jich, chudáků, bylo…
Tak co, jak jsme na tom se zásobami, už jsme vytěžili všecek uran?
[7]: To je velmi aktuální otázka! Už léta se uvažuje o tom, že se vytěžené haldy z podzemí přeberou a novými technologiemi se z nich ještě hromada uranu získá. Průzkumy na to už nějaké byly, zatím se k tomu jen nikdo nemá. Kdo ví, jak by moje rodné město zářilo potom 😀
Vždycky jsme si průvodcování chtěla vyzkoušet, přišlo mi to jako super zkušenost.
Práce v muzeu může být zajímavá.. jak říkáš, cestička prošlapaná staršími sourozenci se někdy hodí. 🙂 Škoda, že u nás jsem ten nejstarší, co jde první, já 😀
[9]: Jo, průvodcování je jako brigáda moc fajn 🙂 A když nechodí zrovna moc lidí, přečteš i lecjakou tu knížku 😉 Každopádně nemusíš jako nejstarší sourozenec truchlit – oni ti benjamínci mají i četné a velmi citelné nevýhody. Ostatně jako všechno 🙂
I já letos průvodcuju v našem městském muzeu jako brigádník. Ale není to kdovíjak náročná práce, když rekord víkendové návštěvnosti padl včera a to bylo 8 lidí 🙂 Jako v každé práci s lidmi se i tady najdou podivíni, ale většina lidí je fajn. Akorát v pátek přišel jeden němec (jsme v Sudetech) a víc než expozice se zajímal o to povídat si s námi válce, odsunu němců, Markelové, imigrantech a tak 😀 Tak mu kolega otevřením vchodových dveří taktně naznačil, aby vypadl – no naštěstí to pochopil 😀
[11]: Tak to jsme vlastně skoro kolegové! 🙂 Jo a podivínští návštěvníci, to je kapitola sama pro sebe. Takoví se najdou prostě vždycky – a kolikrát zvládnou sami zabavit celý zbytek té které prohlídky 😀
Přijde mi, že argentinská telenovela se děje prakticky na každém pracovišti- aspoň tedy z mé zkušenosti.
Průvodcovství zní zajímavě, má to lákavé benefity 🙂
A když jsi zmínila hornické muzeum, mohu hádat? Nepracovala jsi náhodou v Příbrami ve Středočeském kraji?
[13]: Taky mi to tak připadá. Moje současné pracoviště je taková telenovela ještě na entou! Ale jiné vztahy jsou tam zase mnohem přímočařejší, tak alespoň něco.
Tvůj odhad je zcela správný, prováděla jsem právě tam – a mým domovský dolem byl Ševčínský důl 🙂
Maďaři, kterí mluvili jen maďarsky s pečlivou a pomalou výslovsností mi připomněli některé Čechy, kteří to taky v jiných zemích zkouší s naší krásnou mateřštinou. Až je mi líto, že to nevyjde 😀
Chtěla jsem se optat, kdepak jsi průvodcovala, ale komentáře prozradily 😀 vždycky jsem průvodce v muzeích obdivovala, i ty na hradech a zámcích. Říkala jsem si, že musí být hrozně chytří, když znají tolik věcí a všechno si pamatují… No, o některé iluze jsem přišla, ale jsem si jistá, že ty jsi byla přesně ten typ průvodce, kterého jsem vždycky obdivovala 🙂
[15]: Vážně se najde člověk, který průvodce obdivuje? Tak alespoň jeden! 😀 Já mám na průvodce docela pifku (většinou je to docela tragédie) a sama nejlíp vím, jak mohou být znalosti tématu mlhavé a děravé. Každopádně léty se člověk třeba od bývalých horníků, co se tam přišli podívat, docela dost naučil 🙂
Zajímavé jsou historky průvodců na hvězdárně, většinou to dělají studenti tzv „ptáci“..Při pozorování Slunce..Acobty tecky?To jsou černé díry? A to se otáčíme my nebo tabkupole?i
Černé díry mě tedy hodně pobavily 😀 Mně vždycky z dotazů nejvíc fascinovaly ty, u kterých bylo zjevné, že ten člověk neposlouchal ale opravdu ani slovo. Třeba když už návštěvníci vycházeli ven a mezi dveřmi někdo prohodil něco ve stylu „A prosímvás, to uhlí se tady ještě těží?“ 😀