Pondělí. Jedu přes celou Prahu pro lejstro. Když přijedu, zodpovědná osoba tam není. „Slečna onemocněla a prý všem, co měli dneska přijít, posílala mail!“ Aha, tak mně nic nepřišlo. Dvě hodiny v luftu kvůli ničemu, protože „já vám to lejstro vydat nemůžu“. Doma píšu mail, ať mi to radši pošlou. Stojí to stovku a budu kvůli tomu nejspíš muset na poštu (známe svoje lidi), ale podruhé tam nejedu.
Úterý. Jedu na fakultu. Hlouček kuřáků stojí přímo pod cedulí „Zákaz kouření“. „Tady je ale zahulíno, co? Jako v osmdesátkách,“ glosuje spolužák. Cítím to bohatě i přes respirátor. Nezávazně vzpomínám na včerejší administrativní fiasko a pokukuji po hodinkách. „A je to dneska normálně prezenčně, jo?“ ptám se po chvíli. „Tak to by snad napsal, kdyby nebylo, ne?“ odvětí spolužák a já radši nic neříkám. Když už je deset minut po začátku, mírně znervózníme. Spolužačka-agentka na studijním se ujímá aktivity a jde využít svých bohatých konexí. Za chvíli přibíhá: „Tak on tady dneska vážně není!“ Napojujeme se všichni na jejím počítači na Teamsy. „Vám nepřišla ta online pozvánka?“ ptá se šokovaně vyučující. „Ne.“
Středa. Blíží se termín našeho orchestrálního koncertu, o kterém jsme všichni pochybovali, že se vážně uskuteční – ještě minulý týden byly sbory v takové kondici, že to vypadalo, že se všechno zruší. „Zatím k této minutě to vypadá, že příští týden hrajeme,“ píše dirigent. Dovyřizuji pozvánky a bavím se představou, jak budu všem psát ještě jednou, tentokrát s omluvou. Anebo budu držet krok s dobou a nenapíšu jim nic.
Čtvrtek. Nepřichází obvyklý e-mail od dirigenta ke zkoušce. „Nebyl jsem si jistý, jestli to dneska vůbec je!“ slyším ze všech stran, když přicházím. Chápu. Zdá se, že varianta omikron napadá vedle lidí i e-maily. Hrajeme raději v respirátorech, tedy ti, kdo mohou. Ladíme abnormálně dlouho. Nevěřili byste, jak blbě jsou slyšet vlastní housle, když máte nasazený respirátor.
Pátek. Všechny kontejnery na papír v naší čtvrti skandálně přetékají. V první Zásilkovně se rozbily dveře, takže nejdou zavřít. To je ta lepší varianta. Druhá Zásilkovna se proměnila v obří skladiště. V celé té místnosti vedou jen dvě uzounké stezičky obklopené krabicemi až ke stropu. Mám ošklivé podezření, že kdyby si tam někdo chtěl nechat udělat klíč (k tomu to tam podle všeho původně sloužilo), měl by prostě smůlu.
Víkend. Hurá návštěva domluvená kvůli nemoci na poslední chvíli. Zcela výjimečná situace, která se přihodí maximálně jednou za deset let. Úplně stejně jako minulý víkend.
Co vám budu povídat, když se advent zkombinuje s covidem, je z toho slušný cloumák. A jak se máte vy?
No on ke zmatkům neni kolikrát ani třeba covid..ale ten to jaksi umocňuje na druhou ba i na třetí…
To je pravda. Ale aspoň na druhou to tedy je 🙂
Advent mám tradičně jako jiné roky – téměř všechno společenské se odbylo v listopadu, v kalendáři visí dvě vánoční posezení (letos pravda s otazníkem) a pak šibřinky v únoru (dva otazníky) a Modrava v březnu (taktéž dva). Období daně z příjmu pomalu začíná. Pravda, kolem Vánoc a Nového roku mám různé pochody, pár dní volna musí být 🙂
Klidný advent, to je ovšem krásná představa 🙂 A těch otazníků do příštího roku máme asi všichni víc než dost. Zase.
Těžký týden referenta Kubrta.
To se tak můžeš snažit sebevíc, ale když nedojdou gumičky, celý nálev můžeš vylejt. ;o)
Takového mě teď čeká poslední stážový víkend – samozřejmě bude zdaleka nejpilnější ze všech – k práci (jež právě dnes pozoruhodně nabobtnala) přibývají mnohá loučení, ještě jedna návštěva a taky nějaké ty Vánoce.
Jaká asi bude adventní cesta Flixbusem přes půl Evropy? ;o)
To teda. Zdá se, že gumičky skutečně nedošly 🙂 A stáž ti tedy úplně utekla! Doufejme, že totéž bude platit o cestě Flixbusem přes půl Evropy 🙂
I když budím dojem rozvážného plánovače, mám vlastně ve skutečnosti rád improvizaci. Letos si na její nedostatek opravdu nemůžu stěžovat :-).
To tedy asi opravdu ne 🙂 A obávám se, že i napřesrok ti pšenka v tomhle ohledu bohatě pokvete 🙂
Letosni advent je pro me synonymem zrusenych vikendu a navstev. S detmi ve skolnim veku a rodinami se stejnym obsazenim, je vlastne skoro na jistotu, ze pres tyden nejake z deti prepadne do karanteny. Osobne zimu ani Vanoce moc nemusim a lety se to vyrazne prohlubuje. Snim o jaru!
Podle toho, co slyším ve svém okolí, frčí školní děti jako na horské dráze, karanténa za karanténou. Mít to z první ruky, to musí být skutečně silný zážitek.
Blázinec 🙁 Moje zkušenost je v tomto období dost podobná.
Přesně tak, blázinec. A to se ani nestěhuju, ani neměním práci! Uf. Ale abych si jenom nestěžovala, tak to lejstro mi dneska skutečně přišlo. Nemusím na poštu, hurá! 🙂
Chybí pouze romantika, na tu nezbývá prostor…
O času vůbec nemluvě 😀
Advent, covid, angína, zánět zevního ucha, jo, toho by se v poslední době našlo… Náš vánoční koncert se zrušil, dokonce i všechny prosincové zkoušky, dirigenta izolovali.
Jestli je škola online nebo prezenčně, se naštěstí stihnu dozvědět dříve, než vyrazím na vlak.
Ty bláho, máš to tedy pořádně šílené, hlavně ty nemoci… a zrušený koncert mě moc mrzí. Měli jsme zjevně fakt kliku, když jsme ho nakonec byli schopní odehrát.
Na hovno, maximální partnerská krize, to tu ještě nebylo, po 5 dnech na reverz z psychiatrie, tam katastrofa maximální, absolutní dno, na které lze člověka dostat. Úplně v prdeli ze všeho… Ožrat se, zítra snad vyspat a uvidí se… Za ten tejden, co jsem byla pryč, ani nádobí neumyl…. Bezva, co víc si přát.
Vztahy s holkama absolutně na dně, už je nechci ani vidět, po tom, jak se ke mně zachovaly – no nemysli, že máš ten nejhorší advent…
To, že mám nejhorší advent, si určitě nemyslím, jen to byl teďka trochu blázinec, ale žádnou skutečnou krizí, která by se dala s tou tvojí byť jen srovnat, neprocházím. Drž se, určitě bude zase líp!
Ještě, že jsem doma a nemusím nic zařizovat 😀 Jen doufám, že si tu kombinaci Vánoc a covidu za rok nezopakujeme :/
Nemuset nic zařizovat, to je krásná představa 🙂 A doufám, že za rok to opravdu bude lepší. Letos jsme se už zvládli obejít bez drsných lockdownů, tak příště už to třeba bude skoro normálka 🙂
No, tak to bych měla na konci týdne slušný nervy a byla bych z toho unavená… Komunikace s lidmi je jak hra na oliheň. : D
Jo, pořádně unavená jsem z toho byla. Ale přetavit to v článek pomohlo – z pořádného naštvání se stalo pobavené čekání na další kapku inspirace a to je skutečně o hodně lepší 🙂
Psaní je prostě úleva… 🙂
Ano! 🙂