Málokdy se stane, že by mě téma týdne kdovíjak zaujalo. Většinou pokrčím rameny, někdy si poklepu na čelo, ale zpravidla zůstanu docela v klidu. Tentokrát to ovšem bylo jinak. Jen tak mimochodem jsem se podívala, o co že teda tenhle týden půjde, a vytřeštila jsem oči. Rána rovnou na solar.
Myslím, že tady na blogu – jakož ostatně i v reálném životě – není žádným tajemstvím, že perfekcionismus je jednou z vlastností, které mě prorůstají skrz naskrz. Abych učinila spravedlnosti zadost (jinak by mi patrně začalo cukat levé oko nebo něco takového), musím uznat, že to má svá pozitiva. Za prospěch jsem na fakultě pobrala nejedno stipendium, své někdy opravdu vysoce nadstadardní vztahy s celou řadou vyučujících asi těžko připíšu na vrub svým krásným očím a všichni moji nadřízení ze mě nadšením skákali div ne do stropu (v bezpečné vzdálenosti od oken, samozřejmě). Pak je tady ale taky rub. Velký, převelký rub.
Pokud totiž perfekcionismus namícháme s určitým množstvím příslušných nadání, dá se z toho vyrazit skutečně nesmírně antisociální koktejl. Patrně se shodneme na tom, že je poněkud nevkusné budovat svou identitu na tom, že děláte většinu věcí líp než ostatní (protože když je neděláte, jak nejlíp dokážete, začne vám cukat levé oko). Zkuste se tomu ale vyhnout, když to tak ve většině případů opravdu dopadá. A pak si s těmi lidmi běžte popovídat do hospody. Z toho vám začne cukat nejenom levé, ale i pravé oko a možná budete cestou domů i trochu kulhat (záleží na úrovni vaší emoční inteligence). Buď zkrátka budete arogantní hovado, které svoje výsledky naservíruje těm druhým na zlatém podnose, anebo si záhy vyvinete mimikry tak dokonalé, že se za nimi časem nebudete moct najít ani vy sami. Případně je tu ještě třetí lákavá možnost: nasbírat si soukromou kolekci obdobně perfekcionistických přátel a světem proplout s klapkami na očích.
V poslední době se mi čím dál neodbytněji zdá, že perfecionisté nejenom žijí v ponurém světě plném chyb, ale ještě tam žijí vcelku osamoceně. Jejich neurotické úsilí je žene neustále a co nejrychleji vpřed – a co si budeme vykládat, tam se většina lidí ani zdaleka nežene. Vypadá to, že řešení je jednoduché: přestat to všechno tolik řešit. Jenže to není tak snadné. Rozhodně ne tak snadné jako hned na tom vidět několik chyb.
Přiznám se bez mučení, že již dlouhá léta nezdravě toužím po perfekcionisticky založené dívce s proporcemi Marie.
Asi proto ji mohu potkávat pouze ve virtuálních vodách! 🙂
Tenhle článek týdne se mi líbí zatím nejvíc. Mít po boku nějakého perfekcionistu by mi asi lezlo na nervy, nejradši mám všechno po svém (že bych také byla tak trochu perfekcionista? Možná). Díky, žes tentokrát jen nepokrčila rameny, ale napsala tahle slova.
No musím říct, že žít vedle perfekcionisty, není jednoduché, ale je pravda, že vše co perfekcionista udělá je opravdu pořádně a bez chybičky 😉
Někdo prostě nejlepší být musí, to už je taková statistická vychytávka, se kterou se jen těžko něco nadělá. Pro mě osobně je mnohem lepší, když budeš nejlepší ty, než když by měl být nejlepší někdo, koho vůbec neznám, ne? 🙂
Já vím, musí to být těžké, ale my – neperfekcionisté – máme tendenci s tím být hotovi hned, co na tom, že poněkud paradoxně: Stačí prostě trochu toho perfekcionismu ubrat a bude to úplně dokonalé! 🙂
Jenže jak známo, dokonalost se sice skládá z maličkosti, ale dokonalost není maličkost… Ono to s tím perfekcionalismem nebude tak horké.. 😊
[1]: Tak pokud nějakou takovou potkáš, přeju opravdu pevné nervy 😀
[2]: Jojo, perfekcionista po boku dokáže lézt na nervy pěkně, to tě můžu ujistit 😀 Jsem každopádně ráda, že se ti můj článek líbil, díky za komentář 🙂
[3]: To tedy rozhodně není. Ani pro toho perfekcionistu 😀
[4]: Ach ta zatrápená statistika 😀 Naštěstí mi do vínku byla dána i netrpělivost, takže tendenci být se vším hotová hned mám taky – a tím se to aspoň trochu vyvažuje 😉
[5]: Minimálně se snažím, aby to tak horké nebylo 🙂 Protože nevím jak ostatní (a milovníci starších filmů zejména), ale já to horké nerada 🙂
Teda, občas na sobě taky pozoruju perfekcionistické sklony (zejména co se týče programování a hudby), ale jak čtu článek, jsem na tom ještě dobře 🙂
Mně hlavně straší v hlavě věta, kterou mi říkával otec: "když něco dělám, dělám to pořádně". Ten byl v hudbě ještě větší hnidopich, než já, vůbec se mi před ním nechtělo hrát a zpívat 🙂
Spíš je tu otázka, jak šťastní jsou perfekcionisté v osobním životě?!
[7]: Každý holt má něco – a zdá se, že mám s tvým otcem řadu věcí společných 🙂
[8]: To je dobrá otázka, ale obávám se, že na ni nejde všeobecně odpovědět. Když se zadaří, mohou být šťastní jako všichni ostatní, ale zpravidla to vyžaduje nějakou práci na sobě a pochopení na všech stranách.
Perfektně napsáno, vidím se v tom. Jak v dobrém, tak ve zlém.
[10]: Díky 🙂 V tom případě nám oběma přeji hodně sil a vůle k překonávání překážek na všech stranách 🙂
Jak trefné, ten poslední odstavec 🙂
Zařazuji článek do výběru těch nejlepších na tema-tydne.blog.cz
[12]: Děkuji, to mě velmi těší 🙂
Je to téma do pranice, samozřejmě nikoliv na pěsti, ale na argumenty.
Nezávidím ti, nelze házet všechny do jednoho pytle, nelze chodit jen se zavřenýma očima.
Já osobně jsem někde tam uprostřed, dokáži a sama vyžaduji perfektní přístup, dokonce se i snažím dotáhnout vše do finiše, ale vědoma si chyb svých a ostatních, musím zásadně slevit, žila bych jako na pustém ostrově, to neumím.
[14]: Uprostřed je to vždycky nejlepší 🙂 Jinak je člověk skutečně jak na ostrově – a tam se nežije dobře.
Já s perfekcionistou žiju, občas to fakt není snadné. Sama na sobě pozoruju, že jsem zatím v pracovních zkušenostech perfekcionistou a ne vžy se to setká s úspěchem.
[16]: V tom případě ti ze srdce přeju pevné nervy a tvému perfekcionistovi dostatek sebereflexe 🙂