Nedovedu si představit téma, které by pro moji generaci bylo aktuálnější než romantické vztahy (soutěžit by s ním mohly leda nemovitosti). S osudovou třicítkou na dohled se moji vrstevníci čím dál víc sezdávají a pomalu ale jistě zakládají rodiny; anebo se naopak rozcházejí, případně už celá léta neúspěšně hledají toho pravého či tu pravou a začínají z toho být pořádně ve stresu. Zdálo by se, že se v tom pramálo lišíme od generace našich rodičů. Stačí se ale podívat blíž a záhy zjistíme, že je to klam. Představa o vztazích se v posledních desetiletích dramaticky změnila a nebojím se říct, že naše situace je jiná než kdykoli předtím.
Ti z nás, kteří jsou sezdaní nebo sestěhovaní, se potýkají se zásadní proměnou genderových rolí. V nové představě světa už nedává smysl, aby vydělávali oba, ale neplacenou práci v domácnosti oddřel jenom jeden. To se ovšem snadno řekne a hůř dělá. Nastavení našich rodičů i všech generací před nimi bylo zcela odlišné, takže se nemáme kam obrátit pro radu ani kde hledat vzor. Je na nás, abychom nové paradigma vystavěli na zelené louce. Komunikovat o vynesených koších, ponožkách na podlaze a plné myčce se tak učíme jen ztěžka a drhne to. Ze slov svých vrstevníků vím, že se mnohdy raději uchýlí k tradičnímu rozdělení rolí, jen aby se vyhnuli další diskusi na téma „muž by neměl v domácnosti pomáhat, je to přece i jeho domácnost“. Je to snazší, i když jim to vlastně nevyhovuje.
Co se skupiny hledačů týče, u nich je změna snad ještě hmatatelnější. S bráchou jsme se shodli, že kdyby se naši rodiče měli seznámit v dnešní době, nejspíš by nepřišli ani na druhé rande. Standard romantických vztahů se posunul natolik, že od svých protějšků vyžadujeme mnohem víc, než bylo dřív běžné: pochopení, podporu a empatii, osobnostní kompatibilitu, alespoň částečné překrývání zájmů, víceméně podobný světonázor – a k tomu ještě nezbytnou jiskru fyzické přitažlivosti (mimochodem jistě není náhoda, že právě v době, kdy se začal klást důraz na sdílení zájmů ve vztahu, se v tomhle kontextu vžilo označení „přítel/přítelkyně“). Výsledek? Jako hledat jehlu v kupce sena. Někdo šťastnou náhodou najde, jiný se spokojí s kompromisem a ideál ho zdálky drásá. A ti, kdo zbyli, zůstávají sami a poslouchají neaplikovatelné rady rodičů; zhruba takové, jaké by se hodily před třiceti lety.
Jenže my nejsme před třiceti let, jsme teď. V novém tisíciletí, ve kterém nás k sobě materiálně mnoho neváže, nerozlučitelnost manželství berou vážně jen nejkonzervativnější křesťanské kruhy a sestěhovat se nebo odstěhovat je otázkou několika dní. V takové situaci nám to, co drželo pohromadě dřívější manželství, prostě nemůže stačit. A tak hledáme neznámé a zkoušíme nevyzkoušené. Není to snadné. Ale myslím, že nemusíme házet flintu do žita. Rozvodovost přesáhla 50 % v roce 2010 a od té doby celkem setrvale klesá. Třeba se nám to nakonec podaří.
Problem je, že zdaleka nejenom v tohle, ake i v lecčems jinem se doba mění takovym tempem, že skutečně co platilo za nasich rodičů uz platit nemusí….Ale stejně kazda generace se snazila nedbat vzoru a řad rodičů a chtěla žít po svem, ale nakonec se k nim alespoň k většině vratila..Dnes uz to úplně neplatí.
Je to tak, doba se mění v mnoha ohledech a co je na tom trochu záludné, je skutečnost, že je to v různých oblastech vidět různou měrou. To, že se třeba změnil pracovní trh nebo zrychlilo životní tempo, je patrné hned všem. Vztahy ale na první dobrou můžou vypadat pořád podobně, i když už to vlastně dávno není pravda.
A to je dobře, především co se týká výchovy dětí. Výchova za našich rodičů – katastrofa!!
Nulový respekt, jen rány, tresty a srážení sebevědomí. Naštěstí v tomhle se doba hodně změnila – dnes rodiče většinou už mají ke svým dětem úctu a snaží se respektovat jejich lidskou důstojnost. (Tím samozřejmě nemyslím všechno dovolit, ale věřím, že vychovávat lze i bez teroru). Některé změny jsou sice překvapivé, ale rozhodně prospěšné.
Jo, výchova je určitě další velká kapitola změn. Tam asi ještě víc než u těch vztahů – respektive ty změny jsou mnohem viditelnější. Dokonce tolik, že je vidím i já, a to v okolí žádné malé děti nemám 🙂
Ať přemýšlím sebevíc, možná nám někdo konkuruje, ale asi opravdu výjimečně. Nejlepšího životního partnera mám doma prostě já, a to prohlašuju i po 9 letech. Citlivý, empatický, naslouchá, o věcech přemýšlí, MLUVÍ!!!! (dokonce i diskutuje!!), nic a nikoho neodsuzuje, rád se mazlí, soucítí a vždycky podrží. Splní mi každé přání. V konfliktech se za mě vždycky postaví. Akorát prát se bohužel moc neumí (to by se občas taky hodilo), krasavec to taky není (ale člověk si zvykne), není zrovna zodpovědný, takže se na něj musí dohlížet, velký prachy zrovna taky nevydělá (nikdo není dokonalý, že) a je to neskutečný bordelář. To mi ale vyhovuje, protože zároveň s tím nepožaduje v domácnosti žádný úklid. Dokonce i když někdy neuvařím (a on hrozně rád jí), tak zůstane v pohodě a něco si prostě vezme. Našli jsme se na inzerát!!! (člověk by myslel, že to nefunguje…) – a to ještě to ani nebyl inzerát na vážný vztah. Ale díky jeho neuvěřitelné povaze rychle vzniklo přátelství a pak láska. No, ale nedá se nic dělat, byl to zázrak – anebo zásah Boží, jeho dar pro mě. Okolo sebe vidím, že jiní to v tomhle ohledu mají těžší – a někteří neřešitelné (Karel…..) Anebo žijí v nešťastných vztazích, kde vyprchala zamilovanost a zbyly tam jen boje a vztah přežívá kvůli dětem. Až vyrostou, přijde nevyhnutelně rozvod… (Pavla)
Myslím, že pocit, že nejlepší partner je ten vlastní, je to nejlepší, co si lze přát 🙂 A taky si myslím, že není mnoho lidí, kteří by něco takového mohli říct. Bohužel.
No vida, já jsem tohle prožíval právě před zmíněnými 30 lety, a že by to tehdy byla nějaká hitparáda, to nemůžu říct; ostatně pěkný kinematografickým odrazem jsou výteční Ondříčkovi Samotáři :-). Ale ženil jsem se s nezvratným přesvědčením, že je to navždycky, a nebýt určitých nepředvídatelných okolností by to tak nejspíš i bylo.
Pravda, v Samotářích je to velmi pěkně 🙂 A doufám, že většina lidí se pořád vdává/žení s myšlenkou, že je to napořád. I když jsem slyšela o cynických výtečnících typu „vidím ten vztah tak na tři roky a pak konec“, tak takových je snad jen hrstka.
Partnerstvi patri rozhodne na predni pricky toho nejcennejsiho, co vubec mam. A to tak v jeho zacatku vlastne vubec nevypadalo. Nejspis se nam zdarne povedlo o partnerstvi mluvit a neustale ho okopavat i v dobach, kdy jsme byli v chemicke hormonalni mlze a tenhle dobry zvyk nam uz vydrzel. Mezi mymi vrstevniky zase prichazi cas krize stredniho veku popohanena pranim dohnat vse, co se nestihlo v dobe, kdyz byly deti male. Vcetne polyamorfnich vztahu, hledani prave lasky i hledani cisteho sexu bez jakychkoliv emoci. Trapeni s podivnymi vztahy se tak v dnesni dobe da provozovat v uplne jakekoliv generaci:)
Panejo, to zní jako pořádná divočina 😀 To se tedy mám ve svém okolí skutečně nač těšit! A souhlasím – taky svoje manželství řadím na vítězné příčky toho nejlepšího, co se mi stalo 🙂 Tak jen tak dál!
Jsem děsná, žila sem už se dvěma partnery, ach jo.
V prvním vztahu nebyl s rozdělením rolí žádný problém. Zastávala jsem toho o něco více, což bylo logické vzhledem k tomu, že jsem prací a dojížděním strávila podstatně méně času.
Některé věci jsme měli rozdělené – já jsem zametala a myla koupelnu, on drhnul záchod a vysával ložnici. Zbytek jsme dělali tak, jak to zrovna vyšlo a jak nám to zrovna přišlo pod ruku. Zjistím, že domyla myčka, jdu, vypnu ji, uklidím nádobí. Vidím, že je koš plný, dám do něj nový sáček a starý odnesu ke dveřím. A když někam odcházím a vidím u dveří odpadky, vezmu je ven a neřeším, jestli jsem je tam dala já nebo ten druhý.
Partner číslo dva, který mě v jiných ohledech hrozně potrápil, také doma fungoval, ale sám od sebe jen vařil. Vypral by, až by neměl vůbec co na sebe, na sušáku by prádlo nechal klidně týden, o tom, že by se občas měl utřít prach, nejspíš ani nevěděl. Na rozdíl od předchozího vztahu, kde jsme byli rovnocenní, jsem si tady připadala jako nějaký šéf přes pořádek, který rozdává úkoly, plánuje, co se kdy udělá.
Společné zájmy jsou pro mne hodně důležité, na tom jsem v prvním případě docela ztroskotala, postupně jsme si víc a víc žili každý po svém.
Jestli by se naši rodiče dali dohromady teď, nevím, každopádně se občas dost divím, že to spolu vydrželi tak dlouho (a stále spolu jsou). Přijde mi, že názorově jsou každý úplně někde jinde. To bych asi nedala!
Myslím, že na dvou partnerech není z principu nic děsného – tedy kromě té smutné skutečnosti, že to neklaplo. Zase to ale byla zkušenost, která tě naučila, co bys chtěla a co ne, a to se počítá 🙂
Šéf přes pořádek je každopádně moc trefné. Ono se to nezdá, ale stát se manažerkou celé domácnosti, která nosí v hlavě, co je potřeba a kdy se to udělá, není vůbec snadné a vytváří to v tom rozdělení rolí naprosto zásadní nerovnost.
A ta názorově rozdělená manželství mě taky fascinují. Jasně, vidím, že to fungovat může, a to celá desetiletí a vlastně dobře. Ale taky mám pocit, že bych to nedala.
Nesmírně si cením vztahů s druhými lidmi – těch přátelských. Romantický vztah nepostrádám a čím jsem starší, v tím jasnějších barvách se to ukazuje. Jen bylo potřeba k tomu dospět a přestat hledat, protože se to od tebe očekává. A od té doby mám opravdu klid.
Je pravda, že máloco se v naší společnosti očekává víc než hledání romantického protějšku. Zároveň je ale málo skupin, které by měly tak dlouhou tradici jako ti, kdo protějšek nehledají. Jen dřív bývali k nalezení hlavně na farách a v klášterech 🙂
Je to tak, po 9 letech vztahu jsem opět single, teď už dokonce s vlastním bydlením a marně čekám na toho „pravého“, kdo bude splňovat to, co píšeš… Na jednu stranu si říkám, jestli to dřív ti naši rodiče, prarodiče neměli jednodušší, bylo to sice asi hodně o kompromisech, člověk musel leccos zkousnout, ale na druhou stranu nad vším tolik nefilosofoval a nehledal ten ideál ideálů jako dneska. Ale nad čím se dá ještě přimhouřit oko a přes co nejede vlak. Je to vážně těžké a mnohdy i dost stresující.
Myslím, že co se hledání týče, měli to naši rodiče a prarodiče určitě jednodušší. Otázka je, co všechno pak museli zkousnout v tom manželství, to určitě jednoduché nebylo. Ale těžko se to posuzuje, zvlášť těma dnešníma očima. A s tím hledáním je to přesně, jak píšeš: s větší svobodou volby a s většími nároky přichází i větší díl osobní zodpovědnosti a tím pádem i větší stres. Opravdu to není snadné a moc ti do toho držím palce!
To je pravda no. Děkuju 🙂
I když nejsem o mnoho mladší, moji rodiče byli na tehdejší dobu asi dost moderní – výchova u nás probíhala domluvou a participoval na ní aktivně i táta. Totéž chod domácnosti. Každý z rodičů dodnes dělá hlavně ty „svoje“ práce, ale umí za sebe zaskočit. Rozdělení je férové a vychází z toho, co kdo dělá raději a lépe. Taťka zařídí auto, pořeší rodinné investice a obstará nákupy, mamka zatím uvaří a umyje okna. Dokážu si ale představit, že by to mohlo být obráceně, jen taťku by z oken asi bolela záda a mamka by více bojovala s řízením auta. Podobně jsem to přejala i já. Přítel třeba nerad umývá nádobí a zásadně nežehlí, ale zase mu nevadí převlékat peřiny, chodí každý den s košem a tříděným odpadem, nosí ráno z pekárny čerstvý chleba. On chystá snídaně, já vařím oběd… Naštěstí jsem nenarazila na žádného chlapce, kdo by očekával „full service“. Takového bych asi hnala. :))
Myslím, že žádná generace to neměla snadné. Mamka třeba mnohem více řešila, zda mít děti, nebo školu a kariéru. Obojí tehdy skloubit nešlo, částečné úvazky prakticky neexistovaly. Dnes je i pro maminky možnost práce z domu na pár hodin týdně, existují miniškolky, ve větších městech jsou běžné chůvy nebo paní na úklid… Jasně, je těžké najít bydlení, ale myslím, že ani dříve to nebyla žádná hitparáda. První rok, kdy se narodil taťka, celá rodina o třech generacích a 8 (?) členech žila ve třech pokojích ve starém domku, přičemž jeden z nich byl průchozí a druhý jen malý plesnivý přístavek, navíc bez koupelny a záchodu, jen kadibudka na zahradě a voda ze studny.
Páni, to vypadá, že jsi vyrostla ve skutečně pokrokové domácnosti 🙂 To ráda slyším. A souhlasím s tím, že když se všechny faktory sečtou, tak žádná generace to neměla snadné. Třeba ty nároky na vlastní bydlení se podle všeho v posledních desetiletích strašně zvedly. Moje rodiče nikdy nebydleli ve vlastním ve smyslu sami (pouze rodiče + děti). Jako novomanželé byli v podnájmu a s dětmi se pak vrátili do domu, kde máma vyrůstala, a žili s babičkou. Jelikož jsme byli dost velká rodina, byla to nepochybně pro všechny výzva – byť tedy s tou velmi drsnou situací, kterou popisuješ, se to určitě srovnávat nedá.
To jsem ani nenapsala, že se domek nacházel (resp. stále nachází, ale už přestavený) v Brně, čili žádná vesnice bez kanalizace nebo obecní vody. A není to tak dávno, 60. léta. 🙂
Věřím, že ten standard, že rodina musí mít aspoň třípokojový byt, samozřejmě vlastní, a ještě lépe nějakou honosnou novostavbu, vznikl vlastně relativně nedávno. U dřívějších generací bylo mnohem častější vícegenerační soužití nebo bydlení v nevyhovujících bytech jen proto, že byly úředně „přiklepnuty“. Z toho, co poslouchám, si člověk nemohl moc vybírat, a časté bylo i stěhování přes půl republiky jen kvůli přidělené práci. Dneska něco nemyslitelného.
V Brně! Abych se přiznala, tak první, co mě napadlo, bylo, že to dává pražskému urážení Brna úplně jiný rozměr 😀 Ale myslím, že to tak tedy vypadalo i leckde jinde, Prahu nevyjímaje. A ano, přidělování prací přes půl republiky muselo být dost drsné. Babička takhle skončila jako učitelka v padesátých letech v pohraničí – a v tom vyprávění se asi nejvíc vyjímal popis bytu, kde bydlela a kde ráno byla ráno v zimě zamrzlá voda v umyvadle.
Fjůůha, hezky se ti povedlo čtenáře (hlavně vlastně čtenářky) rozepsat! :oD Zdá se, žes uhodila hřebík na hlavičku (čímž jsi na se vzala tradiční mužskou roli). Nu věru, zde má každý co dodat.
Já dodám, ať jsi opatrná s optimismem z klesající rozvodovosti – z většiny za to ještě nemůžeme my (nejčastější rozvody jsou mezi 30 a 40 lety, resp. po 10 letech manželství), takže si ještě pár let počkejme, potom budeme tahouny statistik konečně my, resp. vy, sezdaní. ;o)
Je to tak, k tomuhle tématu má každý co říct a jsem ráda, že se to v komentářích potvrdilo 🙂 A ano, s těmi rozvody máš určitě pravdu. Sice do nich už taky trochu fušujeme, ale na reálnější obraz musíme počkat ještě alespoň sedm let.
PS: Hřebíček mě rozsekal 😀
S manželem jsme díky zkušenostem z dětství a předpokladům statistik ideálními adepty na to, abychom byli už dávno rozvedení. Ale my tak nějak všeobecně jdeme proti proudu a tak jsme se rozhodli vzdorovat, vzali si jako vzor, byť negativní, své rodiče a díky nim tak víme, jak se nikdy nebudeme chovat nejen k sobě, ale i k dětem nebo vnoučatům. O domácí práce se dělíme po domluvě a samozřejmě dobrovolně, protože jestli něco muž nechce, tak mít doma nafouknutou ženu :D. A snad jsme vzorem i našim dětem, které se do chodu domácnosti taky zapojují a celkem bez remcání :).
Ráda slyším, že negativní příklad může zafungovat pozitivním směrem! 🙂 A rozhodně souhlasím s tím, že mít doma naštvanou manželku nechce nikdo. Jak se říká v angličtině: happy wife, happy life 🙂
Někdy mi připadá, že se lidem ve vztahu na vztazích vlastně ani tak moc pracovat nechce. Ale taky je otázka k zamyšlení, jak moc je to prospěšné a jestli přeci jen není lepší odejít klidně i na tom začátku, když mám pocit, že to není ono? Nevím, těžko říct.
Ano, určit tu hranici mezi nutnou a zdravou prací na vztahu a špatnou volbou nemusí být vůbec snadné. Myslím, že nejpodstatnější na tom všem asi bude znát sebe sama a umět na sobě pracovat. Když člověk ví, kde stojí, jeví se věci často mnohem jasněji 🙂
No vidíš to, co já se nového nedozvím. O tom manželství v % jsem třeba vůbec netušila… Mně teda ještě netáhne na třicet, ale je pravdou, že v mém okolí (20-25 let) je většina těhotných, nebo už mají rodiny, zasnoubený, nebo dokonce vdaný. Trochu mě to deprimuje, protože já jsem vždycky chtěla rodinu mladá a mrzí mě, že všichni okolo mě žijí tenhle můj sen. Ale zase si říkám, že přítel to bere všechno zodpovědně a čekal, až budeme mít vlastní střechu nad hlavou a nějakou finanční rezervu, aby se prý naše děti mohly mít skvěle 🙂 To je hezký a musím souhlasit. 🙂 Ale to jsem možná trochu odbočila od tématu.
Vidíš, to je moc zajímavé, co píšeš, protože já ve svém okolí zdaleka tolik malých dětí nemám. Svateb jo, těch je jako máku a o hypotékách taky slyším často. Tak možná bude stačit ještě chvilku počkat, až to ti, co se nedávno vzali, stihnou 🙂 A myslím, že mít rodinu mladá pořád s přehledem stíháš – i s pořádnou porcí zodpovědnosti 🙂
No, asi vám to hledání v této době vlastně nezávidím. Jsem vdaná víc jak 30 let a můžu říct – pořád se máme rádi, jsme schopni spolu pracovat, bavit se a žít. Některé role jsme si určily, některé prostě vyplynuly .
Vztah je o tolika věcech – o lásce, toleranci, naslouchání, domluvě, přátelství, respektu… a mohla bych psát ještě dlouho!
Marie Veroniko, měj krásnou adventní neděli. Helena
Když manželství vydrží takhle dlouho a oba jsou přitom pořád spokojení, je to krása a velká inspirace. Moc vám to přeju! 🙂 Krásnou neděli i tobě 🙂
Tohle je naprostá pravda. Myslím, že na tom mají svůj podíl i sociální sítě a snadnost komunikace. Když mi to na rande s klukem nesedí, snadno si najdu na rande někoho jiného. Taky oproti našim rodičům už tolik nectíme tradici sňatku po nechtěném otěhotnění 😀 naši by dnes spolu 100% nebyli a já bych se nikdy nenarodila, kdyby vyrůstali v naší době.
Ano, sociální sítě se nám, myslím, do milostného života propisují víc, než bychom byli ochotní přiznat. Jednak snadností komunikace, jednak tím, že nám neustále servírují obrázky šťastných párů, se kterými se chtě nechtě srovnáváme. A že to není férové srovnání, to je nesmírně těžké mít neustále na zřeteli.