Je tomu již nějakou dobu, co pracuji v korporátu. Pěkném, nadnárodním korporátu, jehož jméno dost lidí zná a občas je jím oblepená celá Praha. Prototypickém, přelidněném korporátu, jehož budovy (jakož ostatně budovy prakticky jakékoli organizace) praskají ve švech a jehož kanceláře mají podobu open office a hustotu mraveniště. Ukázkovém korporátu, na který by byl Kafka stejně hrdý, jako byl hrdý na svou pojišťovnu.
Pod vlivem mého pracoviště se ze mě stává nevěřící Marie. Dokud neuvidím, neuvěřím. „Vaše oddělení se bude stěhovat do čtvrtého patra!“ zaznělo onehdy. I radovali jsme se, že se zbavíme hlučného fotbálku v kuchyňce a chrčícího i vyjícího psího obyvatele, který je občas poslušný tak, až shazuje monitory. Uplynul týden, dva, tři. Kolegové se byli podívat ve čtvrtém patře, div že si tam neměřili místa pro stoly a nezačali sestavovat nové zasedací pořádky. Je tam prý klid a světlo. Sen netrval příliš dlouho. „Tak nakonec nic, žádné stěhování nebude.“
„Sem ale přijdou noví lidi,“ hrozí blonďatá paní s metrem, která proslula jako Ta, co krade stoly. „Takže tyhle pěkné dvojice stolů nahradí nové trojice menších stolů a vy se šoupnete tak blízko k oknu, že když se zavrtíte, bouchnete se o sklo.“ Přeháním vážně jenom trochu. Dvojice stolů zmizela, nahradila je trojice, kolegové provedli příslušná škatulata – a vedle mě najednou místo zalidněné kanceláře zel prázdnotou hotový barový pult. Dva neobsazené stoly namísto jednoho, navíc nově bez židlí. A já v okně.
Tři měsíce trvalo, než dorazily židle. Další měsíc, než přišli lidi. Kde jsou ti lidi? Voda je vzala. Odešli oba a mně byl navrácen barový pult. Před blonďatou paní s metrem se ale raději schovávám, protože co kdyby usoudila, že i tyhle stoly jsou zbytečně velké a můžeme každý sedět na svém štokrleti, pěkně v řadách po deseti.
„Přijmeme nového člověka, který bude dělat to a to,“ zaznělo asi tak před půl rokem. Přišel jeden nový, odešel jeden nový, přišel další nový, odešel jeden starý. Bilance? Stále chybí člověk na to a to. Poté byli přislíbeni pro změnu lidé dva. Pak se vyhlásil stop stav a nic. Docela zábava, že? Jediná potíž spočívá v tom, že to a to se samo neudělá. Děláme ho proto teď všichni, protože – a to je skutečně šokující – po tom půl roce už hoří. Ještěže mám tak milé obchoďáky, kteří když to vidí, soucitně se ptají „Chceš zachránit?“. Chci, a tak přijdou s něčím naprosto neodkladným, co ode mě právě teď potřebují.
Sedíme stále ve stejném patře, jen dalším lidem byly ukradeny a vyměněny stoly a jiným zmizela elektrická koloběžka (která se následně našla na bájném čtvrtém patře) a před vypínače někdo postavil skříň. Vedle mě stále není plně obsazeno, pozice židlí se nicméně zdá být už celkem stabilní. Nového člověka očekáváme příští týden. Vím sice, jak se jmenuje, ale takových už tu bylo – čtvrté patro jsem taky dokázala pojmenovat. Dokud ho neuvidím, neuvěřím.
Jak říká Werich v Cisarovevpekari"To je byrokracie.. ale to se taky podda" No nepoddalo se to tenkrát, nepodda se to ani dnes… Jak se svět mění, a přece beze změny trvá..
Páni. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím a článek přečetla dvakrát. Páááni! Jako ona sranda je asi všude, co si budem, ale tohle je trochu za hranicemi srandy a… přemýšlím, kdo by si ještě liboval kromě France (zase jsem ho psala se "z", ach jo). A víš co? I taková avantgarda by si smlsla 😀 tak… hlavně si hlídej svůj stůl a židli, jo?
Kdepak počítač! Metr, to je pracovní nástroj, kterého je v takových společnostech dobré se držet :-).
To je mumraj v mraveništi a víš co … ty mi do těch stolů a pater vůbec nezapadáš …
[1]: Ano, byrokracie a neschopnost komunikovat je věčná! 😀
[2]: Panejo, vážně se Franc má psát se s? Jejda 😀 A je to taková trochu jiná absurdita, než jakou jsem zažila třeba na univerzitě (a že tam jí taky je dost, co si budeme). Ke stolu se každopádně při nejhorším přivážu 😀 To už má v demonstračních aktech tradici 😀
[3]: Já se od něj tedy raději držím co nejdál 😀
[4]: Máš úplnou pravdu. Nezapadám – a to úplně stejně jako do malého kanclíku s několika kolegy. Ověřeno experimentálně, obojí. Tak snad se někde najde i nějaké to štokrle, ke kterému se budu hodit 🙂
Zní to děsně. Ale vím dobře, že když se náhodou ocitnu v takovým chaosu, ta pokud sama stíhám, tak mě to spíš baví. Ale jsem ráda, že to nemám často, protože v tomhle kanclíku, kde dřepím sama, to nehrozí 😀 A kdybych snad uvažovala od mraveništi, tohle by mě nejspíš dost odrazovalo, mít to každej den.
Obrovská škoda. Kdyby vzali na ten flek mě, vlísal bych se rychle do přízně Marie a brzy už s ní řešil hlavolamy. 🙂
[6]: Zní to vždycky o něco hůř, než to ve skutečnosti je – a většinou se taky naštěstí zvládám bavit. Ale běda, jak by se mě to začalo týkat nějak víc, to by byl asi zábavě konec 😀
[7]: Velmi korporátní řešení! Občas to tu skutečně vypadá jako jedna velká telenovela 🙂
Dlouho jsem toužila pracovat v kanclu sama a povedlo se. Na posledních 6 a 1/2 roku, před odchodem do důchodu, jsem získala místo v kanceláři, vedení a kolegyně – na jiné budově jinde ve městě!
V týdnu 4x jsem chodila do práce asi 5 minut a celou cestu děkovala za to blaho, že už nemusím dojíždět hodinu ráno do Prahy a hodinu večer z Prahy..
pá+so+ne volné! Jiřina z N.
[9]: To ovšem zní jako hotová idyla 🙂 Je dobře, že se to povedlo. Třeba se jednoho dne taky dočkám 🙂
[10]:Veru, na mou duši jsem někdy po ránu věřila, že se stal zázrak. A to jsem se tam hlásila po ,,padesátce,, a spolu se mnou do toho šla spousta mladých! Jiřina z N.
Ke stolům mě napadá: existují normy, které předepisují minimální prostor na pracovníka, tak snad o nich paní s metrem ví 🙂
Ke kanclům: třeba v tuto chvíli se peču tak, že mám sílu tak akorát komentovat na blog.cz, ale kdyby mě napadlo pootočit regulací klimatizace, tak mě zimomřiví kolegové sežerou 🙂
[12]: Ale, ale! To je velmi užitečná informace 😀 Jestli nám budou chtít stoly zase brát, tak si to snad dohledám 😀 A co se klimatizace týče, tak tam je to boj na život a na smrt. Některé kolegyně si na léto například pořizovaly deku, aby přežily.