Když jsem o meditaci poprvé napsala samostatný článek, byl právě první lockdown. Překotná doba vydechla, zastavila se a připoutala nás na několik měsíců do omezeného prostoru. Pro některé šílená zátěž, pro jiné celkem fajn oddych. Já jsem patřila k té šťastnější části populace, a proto jsem se odhodlala využít ten čas jako příležitost a konečně vykročit na cestu kontemplativní modlitby. Z meditace se mi stala samozřejmá součást téměř každého dne a i když mám pocit, že mi to nejde pořád dost podobně, stačí se poctivě podívat nazpátek a vidím, že to ani zdaleka není pravda. Jinými slovy: moje tempo sice zůstalo na úrovni podprůměrného šneka, jenže i ten se za rok a půl zvládne odplazit o znatelný kus dál. A tam se právě teď nacházím.
Meditace, jak ji prožívám dnes, pro mě představuje radikální návrat k jednoduchosti. Být tady a teď, beze všech převleků a masek, selhání, chyb i výčitek; ale taky bez úspěchů, statusů a medailí. Taková prostota je dramaticky znejišťující. Jsme zvyklí se ztotožňovat se svou prací, se svou inteligencí, s tím, čeho jsme dosáhli; ale i se svými smutky a traumaty. Tak se běžně vnímáme, v meditaci ale najednou nic z toho neplatí. Jsme tu jen my sami, naprosto a bez vytáček – a proto se během ní jako pod drobnohledem vyjevují všechny naše nezdravé kompenzační strategie. V mém případě perfekcionismus a nikdy nepolevující tlak na výkon, přičemž obojí mi meditaci nesmírně komplikuje. Kvůli tomu, že nedokážu jenom pozorovat svůj dech, aniž bych ho ovládala, jsem musela dokonce zvolit jinou meditační techniku. Někde uvnitř mě se něco pořád snaží vyhovět zadání tak moc, že ani vědomé rozhodnutí to nedělat s ním nic nesvede.
Výsledek takového procesu ale tisíckrát stojí za to. Znejistění, strach a zranitelnost totiž časem ustupují a vyklízejí prostor něčemu, na čem si lámaly zuby celé generace literárně aktivních mystiků všech vyznání. Sice jsem zatím jen ve fázi menší ochutnávky, ale ta plnost okamžiku beze všech příkras a závojů opravdu nejde popsat slovy. Takový moment vás naplní hlubokou radostí, která nezávisí na ničem jiném, než na tom, že jste. Je to nesmírně formující prožitek. Zbavuje strachu, protože ukazuje, že je tady něco mnohem podstatnějšího než naše žabomyší války, a to něco je tady vždycky. Pomalu ale jistě rozpouští zažité kompenzační mechanismy, protože vás nechá prožít štěstí bez ohledu na to, co děláte, jak vypadáte nebo co si o vás kdo myslí. Dává vnitřní svobodu, protože díky němu víte, že jste víc než obsah vlastní hlavy (včetně emocí). Umlčuje přemýšlení, plánování a souzení – a učí místo toho vnímat, naslouchat, přijímat a být.
Jsem sice pořád naprostý začátečník, to mi ale vůbec nebere chuť pokračovat. Ano, ovoce, které meditace přináší, se dostavuje až po delší době, umí být docela nenápadné a někdy je na něj potřeba pořádná lupa. Právě v tom ale spočívá to kouzlo: meditace je vždycky úplně jiná. Je jiná, než čekáme, i jiná než móda jakékoli doby. Nejde v ní o výkon, ambice, plány ani cíle. Není možné ji naplánovat. Nezná zkratky ani účty Premium. Na téhle cestě jsme si totiž opravdu zcela rovni. Je jen na nás, jestli po ní chceme jít.
Ovšem problém jsou i návody, jak sehnat něco co je spolehlivé a bez šarlatánství a humbuku…Tady byla ta Transcedentslni meditace apod.. která spoustě lidi zpusobila psychicke potíže
V tomhle mám konexe, takže jsem naštěstí nikdy nemusela tápat. Za sebe můžu jedině doporučit knížky Sádhana (Anthony de Mello) a Kontemplativní exercicie (Franz Jalics). V obou případech tedy jde o meditaci zakotvenou primárně do křesťanské tradice, ale upřímně – ono tam není moc co vymýšlet, ta technika je všude v podstatě stejná.
Když se někdy výjimečně modlím za odpuštění svých hříchů, zažívám stejný pocit obnaženosti před sebou a zároveň před někým, kdo nade mnou má moc, ale naštěstí mě, doufejme, miluje a bude shovívavý. „Spravedlivého“ starozákonního Boha jsem musela v rámci touhy po přežití zcela odmítnout, stejně jako výrok „ne každý, kdo mi říká Pane, bude spasen, ale jen ten, kdo plní vůli mého nebeského otce“. Protože ta obnažená podstata je totálně „antikřesťanská“ – ukazuje pyšného a sobeckého člověka, který proti Bibli a církvi prosazuje vlastní, naprosto neslučitelné názory, myslí jen na svůj vlastní prospěch, neváhá za tím účelem lhát, manipulovat, ubližovat, je totálně bez páteře. Člověka, který miluje spravedlnost tak, že největší radost mu dělá krutá pomsta. Člověka, který za sebou zanechal spoustu zla, možná až spoušť – ve svém „spravedlivém“ hněvu. Ale taky člověka zoufalého, který je svým způsobem úplně na dně a není schopen konat dobro. Občas se tedy překoná a s velkým sebezapřením něco pro druhého udělá, na což je samozřejmě náležitě hrdý, i když je to maličkost – dobré jídlo pro partnera, příspěvek bezdomovci, ovládnutí se místo křiku na někoho, kdo mě naštval… Zároveň je ale tahle hrůza osvobozující. Mám pocit, že se konečně vidím v pravdě, a že mě Ježíš přesto miluje a doufejme zachrání před hněvem Boha Otce. Ž doufejme do toho pekla, kam nepochybně patřím, nakonec nespadnu ani já, ani moji drazí, kteří se rovněž, někdy nevědomky, těžce proviňují. Je to krutý, ale svým způsobem osvobozující zážitek – ta naděje. Někde jsem slyšela úsloví „naděje proti vší naději“. Jestli to celé je prožitek Božího milosrdenství, nebo takzvané „opovážlivé spoléhání na milosrdenství Boží“, jak se dříve říkávalo, netuším. Ale silný prožitek to bezesporu je. Denně bych ho ale opravdu prožívat nechtěla…
Je pravda, že v něčem ten zážitek může být docela podobný, ale meditace je přeci jen ještě trochu jiná. V ní se totiž pouští i řada z těch věcí, o kterých píšeš: to, jaký člověk je, za jakého se má, co zažil, co udělal, co chce i nechce. To všechno se nechává jít – a paradoxně po tom nezůstává prázdnota, ale nečekaná plnost. Na tu duševní obnaženost, kdy si člověk přizná, jaká je jeho skutečná životní motivace, co doopravdy v životě dělal, komu ublížil a jaký v jádru je, bude asi o něco lepší (no, spíš rychlejší) dobrá terapie. A může to být sice hodně krutý moment, ale přesně jak píšeš, i osvobozující. A co se toho starozákonního Hospodina týče, tak ten obraz, který dneska čtení hebrejské bible vytváří, je extrémně zavádějící. Tehdejší zvyklosti vyjadřování i psaní byly úplně jiné než ty naše – takže to, co dneska vnímáme jako výhrůžky a zlobu, pro ně tehdy byl třeba jen důrazný způsob, jak před něčím varovat.
Určitě ti přeji všestranně podnětnou cestu plnou radostných prožitků. Nejspíš se po téhle cestě sám nevydám, docela mi postačuje prostá radost z bytí a vědomí smyslu, kterou pociťuji tím intenzivněji, čím jsem starší, a komplikací bych nejspíš objevil víc než dost :-).
Což o to, najít komplikace, to je vždycky snadná věc 🙂 Oproti tomu je taková prostá radost a vědomí smysl podstatně obtížnější meta 🙂
Sladké, připomíná to známou historku o Bernardu z Clairvaux, který v meditacích přehlédl Ženevské jezero, kolem něhož dva dny putoval. Mně na uklidnění stačí se zhulákat. Leže pod stolem, též ani nedutám a naplňuje mě nezměrné prázdno. 😊
Tak level přehlížení jezer je teda ještě přede mnou 😀
To připomíná „historku“z prvni svetove, kterou pry vypravel deda jednoho kamaráda..Tri dny jsme pochodovali po dně jezera…A jenom bodaky nam koukaly…
To zní vyloženě důvěryhodně 😀
Můj švagr meditoval dost často, někdy nevylezl celý den z pokoje, jak se mu to líbilo. Jestli v tom měla prsty ta tráva, kterou při tom kouřil, to netuším :D.
To je skutečně otázka pro další výzkum 😀 😀 😀
Také o ní uvažuji, už dlouho, jsem ráda že výsledky jsou pozitivní
Jsou. Jenom je třeba vytrvat a neleknout se počátečních zdánlivých neúspěchů 🙂
Marie Veroniko, moc ti přeji, aby ať už meditací nazveme cokoli, přinášela klid a pohodu na duši.
Přeji hezkou neděli, Helena
Díky 🙂
Vskutku pěkná náhodička, co? ;o) Nebo inspirace? (Taky správně!)
Máš nějaké ponětí, kolik lidí takto doslovněji po křesťansku medituje? Moje bábinky se občas pomodlí, ale k meditaci to nesahá, tím chci povědět, že asi o nikom dalším nevím. Proklikal jsem se až ke karmelitánkám, jistě máš přehled.
Částečně náhodička, částečně pěkné popostrčení 🙂 Přehled v číslech nemám, ale jistě to nebudou žádné horentní počty. Existují řády, které se téhle spiritualitě věnují už po staletí naprosto plánovitě (od trapistů po karmelitky), ale mezi laiky tohle začalo frčet vlastně až relativně nedávno a je to záležitost spíš mladší a intelektuálnější generace. Vzhledem ke svým bublinám znám takových lidí docela dost (řádově možná i desítky), často se shlukují kolem pražské akademické farnosti, kolínského kláštera, Karmelu nebo Sdružení pro kontemplaci. Velmi pěkná a inspirativní společnost 🙂
Je skvělé, že jsi takto využila čas :). Já se o meditaci pokoušela mnohokrát a jako největší úskalí vnímám množství myšlenek, co mě proudí hlavou….mě se díky všem těm lockdownům zachtělo chodit na dlouhé procházky a to mě vydrželo od loňského jara doteď. Neuvěřitelně mě to nabíjí, zvlášť, když potřebuju někam „na chvíli utéct“…..a že těch momentů vlivem současné doby, kdy by člověk opravdu někam zmizel, je stále mnoho.
Souhlasím, množství myšlenek je obrovské a někdy těžko zvladatelné. Ale je to i úplně normální – a konec konců cílem vždycky není myšlení za každou cenu úplně vypnout 🙂 A dlouhé procházky naprosto chápu. Taky je to moje oblíbená metoda, zvlášť když je venku pěkně 🙂
Nějlepší meditací je pro mě domácí zabíjačka,když už to vepřík má zasebou a z člověka spadne všechen stres. Zůročí se všechna ta práce s přípravou krmení (pěstování brambor, řepy a obilí na šrot. Když se vytahují uvařené ovary z kotle, nikdy se nemohu rozhodnout, zda si dám první rypáček a nebo ocásek;-) .Nakonec však zakrojím do špičky jazyka. Měj se hezky. 🙂
Když této svébytné metodě poskytneš dostatek marketingové podpory, jistě ji do pár let najdeme mezi oficiálními meditačními školami 😉
Čtu teď velkou bichli od Zinna o přítomnosti a prožívání tady a teď. Furt mi v hlavě něco běhá a mám takový dojem, že mě z toho pomalu začíná bolet hlava
To se vůbec nedivím! Taky mi hlava jede neustále na sto dvacet procent a je to skutečně velmi únavné.