Moderní umění to se mnou vždycky mělo těžké. V žilách mi totiž koluje spolu s krví i zarytý umělecký konzervativismus a s ním předpotopní přesvědčení, že umění má být krásné – a pokud není, mělo by k tomu mít pořádně silný důvod. Ne že by takové důvody neexistovaly, naopak je jich celá řada a i já si zvládnu chytré a pochopitelné moderní umění užít. Ale pokud si v galerii připadám jako vprostřed naprostého nonsensu, který bych zvládla namalovat bez většího úsilí taky, pak mám za to, že se někde něco ošklivě pokazilo.
Největším průšvihem je z tohoto úhlu pohledu bezpochyby moderní architektura. Na rozdíl od podivně poloprázdných pláten, se kterými nemusím přijít do kontaktu, pokud nechci, ji totiž máme na očích všichni, a to v čím dál větší míře. Města nám tak zaplňují ošklivé šedé krychle, které vypadají jako teplárny, a obrovské prosklené kvádry, které vypadají jako high-tech králíkárny. Docela dlouho se mi to dařilo ignorovat. Ale pak se do jedné z takových staveb přestěhovala naše fakulta.
Musím říct, že jsem se snažila; výrazně víc než kdy předtím. Marně. Nová fakultní budova je kostka skládající se z betonu a skla: sklo je zvenku, beton uvnitř. Zvenku tak bez potíží vidíte provoz ve všech seminárních místnostech a kancelářích a zevnitř všechno ostatní. V celé budově není v podstatě žádný skrytý kout. Jen obrovská betonová dvorana ve sto padesáti odstínech šedé, společná pro všechna tři podlaží. Není kam se schovat, všechno je na očích všem. Obrovské prostory jsou neútulné, hranaté a chladné a vypuzují vás co nejrychleji ven. Chybějí barvy, květiny, obrazy, cokoli, co by do té továrny vneslo byť jen zlomek lidskosti. Budova navíc neobsahuje žádná okna, která by šlo otevřít, a bez proudu nejen nezatáhnete žaluzie, ale ani neotevřete dveře. Sterilita o sobě.
Je mi z toho smutno. Tohle už není ta lehce punková, nádherně svobodná a úplně jiná fakulta, kterou jsem znala na bakaláři; fakulta, kde vládla bezmála rodinná atmosféra a okouzlujícím způsobem přátelské vztahy. Když tam jedu teď, cítím lehký odpor a uleví se mi, když zase odcházím. Zmizela blízkost i vřelost. Sice pořád potkávám tytéž známé tváře, ale nový kontext jim bere všechno lidské teplo. Zdají se daleko, nedobytné jako beton a chladné jako sklo.
I truchlím, protože vidím, že studium, jak jsem ho kdysi v dechberoucím ohňostroji štěstí prožívala, už nikdo další neprožije. I kdybychom se nakrásně vyhnuli všem dalším karanténám a uzavírkám, je tahle kapitola prostě nadobro pryč. Společenství se proměnilo ve fabriku a z mojí milované fakulty se stal klon fakulty architektury, jedné z nejošklivějších a nejnepříjemnějších budov, jaké jsem kdy viděla. Pravda, tam jsou kanceláře prosklené směrem dovnitř a syrovost betonu ještě zdůrazňují odpudivě řvavé barvy, takže ano, mohlo by být hůř. Ale opravdu mi to má stačit?
No jsou i pěkné kousky, treba Tančící dim a zajimava budova v Libni.. také jakoby roztancena, Libi se mi i třeba Národní technická knihovna…a svůj půvab maji i mrakodrapy na Pankraci..Kaplickeho blob jsem viděl vizualizace, na kterých působil dobre, a jinée, na kterých byl opravdu jako pěst na oko…Ale pro místa duvernejsiho setkavani lidi asi opravdu neni ocel a sklo nejlepší kombinace
Tančící dům se mi také líbí, to je fakt. U Národní technické knihovny rozumím záměru, konec konců k účelu toho místa to sedí. Ale šoupat do podobně technicistních prostor humanitní studenty… to mi připadá vyloženě kontraproduktivní a ještě jsem nepotkala žádného člověka, kterému by v tom novém baráku bylo opravdu dobře.
Takové skleněné okno umístěné na správnou světovou stranu ti v slunných podzimních,zimních a počátečních jarních dnech ušetří hodně za vytápění. Vždy jsem myslel, že ty hodně prosklené domy staví jako takzvané pasivní. Ale když píšeš že je tam dost studeno, asi to nebude případ vaší fakulty. Zrovna dnes jsem instaloval takový sluneční kolektor z okna na jižní stranu věžičky. To máš vidět kolit tepla dá i v tuto roční dobu prosklená sluncem ozářená plocha 140 x 50 cm. V létě tam bude muset být venkovní okenice aby se vnitření prostor nepřehříval a větrat se bude oknem otočeným k severu, je to totiž jedno z nejslunečnějších míst v naší obci. Kaplického návr nepatřil k mým favoritům, mírně řečeno…
Studeno bylo myšleno čistě metaforicky, v reálu je tam spíš docela vedro 🙂 Upřímně řečeno se docela bojím, jak tam bude v létě nebo klidně i během nějakého teplejšího jara. Jak je to prosklené zvenku úplně celé, tak jestli se jednou porouchají žaluzie, všichni vevnitř se rozpustí 😀
V létě budou prázdniny, ve kterých se ten beton bez přítomnosti studentů teplem z těch oken naakumuluje a pak bude vyzařovat hřejivo až do Vánoc.
To bych si nechala líbit 🙂
Sama jsem ve vaší fakultě pořád ještě nebyla, ale syn je nadšený a z mnoha fotek se mi opravdu líbí.
Mám pár přátel architektů, naučili mě milovat dobrou moderní architekturu, mě, pro kterou byl vrchol architektury italská renesance.
Zmiňujete tu Tančící dům, ale uvědomme si prosím, že je 30 starý nebo mladý :o) Uvidíme, jak čas prověří budovu fakulty.
Marie Veroniko, moc zdravím. Helena
30 let je pro mě pořád hodně moderní architektura 🙂 A jsem ráda, že aspoň někomu se ten nový barák líbí. Jinak bych snad byla i v pokušení to pokládat za nějaký hodně černý humor.
Na ošklivost moderní architektury myslím především tehdy, když si prohlížím velké (staré) chrámy. Kolik trpělivosti lidi měli a jak se nadřeli, když je stavěli bez šikovných robotů.
Teď jde hlavně o to, aby byla budova co nejrychleji postavená. I rodinné domy bývají jen nudné kostky…
Co se týče obrazů, návštěva vídeňského muzea moderního umění byla v obou případech dost zajímavý zážitek. Obzvlášť mě zaujala průvodkyně vyprávějící své skupině zdlouhavě o obrazu, na kterém byla vyobrazena bílá skvrna na obrovském černém pozadí. Jaká škoda, že jsem nerozuměla, co říká. Zajímalo by mě, co se dá o takové skvrně navykládat!
Poté, co jsem absolvovala pár přednášek o moderním výtvarném umění, kde se dlouhé desítky minut řešil třeba slavný Malevičův Černý čtverec, si dovedu podobný výklad docela živě představit. A ono to kolikrát bývá dost zajímavé – jen se musím ptát, jestli je situace, kdy na docenění obrazu potřebuju znát kompletní dějiny umění, ještě v pořádku.
Stavěli jsme svépomocí klasický dům a na základě zkušeností a toho co vidím v některých případech v okolí, nemohu říci, že jsou domy stavěny rychle. I když jsme si občas najali třeba řemeslníka na práce na které jsme neměli dostatečné vybavení ( například instalace ústředního topení včetně rozvodů a radiatorů) Byla vidět snaha o ne moc velkou rychlost. Od toho je také rčení: „Děláš to jako za peníze.“ To znamená ne moc rychle a třeba u dopravních staveb dálnic atd. je to jasně viditelné a dalo by se to měřit se stavbou hradu, akorát ta dnešní kvalita značně pokulhává…
Moderní architekturu mám celkem rád, ale zdaleka ne všechno nové, co vzniká. Vždycky jde o to, jak architekti myslí na uživatele budovy. Třeba za nemožnost otevřít nebo zastínit okno ručně bych máchal ve Vltavě.
To by si v té Vltavě dali architekti sraz, protože neznám snad jedinou moderní stavbu, kde by šlo zatáhnout žaluzie ručně 🙂
Já bych máchal za stavby dálnic a tunelů. Jinak každá taková moderní stavba bude mít jistě záložní generátor nebo něco podobného…
Proč člověk vůbec rekonstruoval a zveleboval, mohl být in. Trubky vinoucí se pod stropem jako klubko hadů, šedé, místy i přiznané betonové zdi a dveře, u kterých byla klika pouze dekorativním prvkem, neb zcela neseděly do futer a tak se vyrážely a zase zakopávaly. Ty by pravda měly být skleněné, ale co na světě je dokonalé.
Trubky pod stropem by byly úplně mega in! A vykopávací dveře mi velmi živě připomněly některé ze školních skříněk, u nichž se dvířka při každém otevírání komplet vyndala a pak zase elegantně zasadila na původní místo 😀
Záchod univerzity však stále skýtá kóje, kde lze na chvíli uniknout vševidoucím očím!
Záchody jsou v tomhle případě kapitola sama pro sebe, kterou jsem radši ani nezačínala. I odtamtud utíkám co nejrychleji pryč 😀
Jo, tohle je, holka, celkem výživné téma.
Je tak moderní arcitektura vyloženě bombastique, která mě baví: např. pokud něco přípomíná teplárnu, používá hodně rzi – leckdy přiznané, vypadá to jako válečná fortifikace nebo prostě kus nepovedeně rozlitého betonu, joj, připadám si jako doma, je to dobré!
Takový brutalismus je za mě hodně sexy, jen se to nesmí přehánět (viz na Seznamu článek Přehlídka největších obludností. Pojďte si prohlédnout skvosty brutalismu). Nebo opravený kostel v Lipsku, z něhož se stala univerzitní budova, snad knihovna. Staronové, megapěkné (viz Paulinum, Leipzig). Můžu!
Na druhou stranu jsou potom kousky „moderní“ architektury, kde snad autor musil šetřit, a nerozpakoval se výsledkem pohchlubit, jako by nikdo nehodlal připustit, že nízká cena vytvořila sterilní obludu (protože pokud to není cenou, máš pravdu, něco je špatně – vzdělávací instituce bez duše budou těžko vychovávat absolventy s duší, ne?).
Typické školní budovy naší střední Európy. Jukni na náš brněnský kampus. Zvenku skoro pěkné. Ale sterilní, až hanba. Jediná pěkná fakulta s duší je tak na kampuse přírodověda, neboť ti se s tím nepárali a zaprali všecky stěny zelení (tuším, že ty stěny musí plesnivět, řasovatět, snad i krápníky budou) a vystavenými exponáty hmyzu, vašic a všeho možného (terárium strašilek je boží)…
Tož za mě je to vyloženě otázka konkrétní stavby. Jde to i zajímavě (a já se v určité formě hnusu rád vyžívám), ale sterilita je cesta ke smrti absencí imunity. Amen.
Ano, máš pravdu, záleží hodně na konkrétním kusu. Třeba ten kostel v Lipsku (odkazy opět nepropustila antispamová kontrola) je opravdu krásný! Podobně krásné moderní stavby ale jako by se tady snad ani nedělaly.
A ten brněnský kampus je tedy pěkně ve stylu „jako Baťa cvičky“, jeden barák jako druhý. Na jednu stranu pěkné, organizované, všechno na jednom místě (studenti z Karlovky uroní slzu). Na stranu druhou… továrna na vzdělání.
Dům co vypadá prostě jako šedá kostka se mi nikdy nelíbil. Ale současné hodně prosklené stavby ano – zejména pokud to má nějaké oblé tvary a není to jen kostka (třeba Piano co postavili u nás), a pokud mám být i uvnitř, pokud to nějak funguje. Tedy okna jdou otevřít, zatemnit, není tam vidět všechno, pokud dotyčný nechce. V takové chvíli se mi takové budovy prostě líbí.
Mně prosklené stavby dřív nevadily, ale pak jsem v jedné dva roky pracovala a do další přišla s fakultním stěhováním – a zanevřela jsem na ně. Zvenku to sice třeba i vypadalo docela hezky, ale zevnitř to v prvním případě byla ona králíkárna, kde byly pracovní podmínky v podstatně nedůstojné, a o druhém případu hovoří článek. Smutné příběhy, oba dva. Nevylučuju, že to ještě zvládne nějaká budova smazat, ale přiznávám, že by se tedy musela opravdu hodně snažit.
Pořád tvrdím, že se nic nemá přehánět, že by člověk měl mít soudnost. A o architektech to platí obzvláště…
Tak tak. A docela mě vyděsila představa, že tohle by vlastně ještě nemuselo být přehnané a mohlo by to být i mnohem horší 😀