Myslím, že každý jsme na nějaký takový narazili. Článek vydaný zpravidla po delší době nečinnosti, který začíná – jak jinak – omluvou za delší dobu nečinnosti. Následně více či méně mlhavě naznačí, že jeho pisatel v oné době procházel obtížným obdobím, ale už udělal potřebné změny nebo se cítí lépe a odteď všechno bude jenom krásnější. Pokud si v tuhle chvíli při čtení oddychujete (kupříkladu protože jde o jednoho z vašich oblíbených blogerů), pak vám nejspíš další vývoj událostí na optimismu nijak nepřidá. S největší pravděpodobností se nic nezlepšilo a v nejbližší době ani nezlepší – a už vůbec ne frekvence nových článků.
Články plné naděje, uvědomění a výhledů do budoucna často nevěstí nic dobrého. Nepíší je lidé, kteří jsou šťastní a hýří optimismem. Za jejich vznikem stojí jednak pocity viny z dlouhé blogové absence a jednak velmi zvláštní druh tvrdohlavého optimismu, který v sobě nosíme snad všichni. Když nás kupříkladu bolí zub a neúprosně nad ním visí nefalšovaná antická Damoklova vrtačka, také se úpěnlivě snažíme ho všemi prostředky přimět, aby bolel míň – a každou vteřinu, kdy to není tak hrozné, považujeme za známku možného zlepšení a kdo ví, třeba i obratu k dobrému. Když nás drtí všechny možné vnější podmínky, které nás zdržují nejen od psaní blogu, míváme každý den, kdy je to lepší, chuť vyhlásit počátek nového a lepšího života. Odvalujeme těžký pocit blogové viny, sypeme si popel na hlavu a stokrát i tisíckrát se čtenářům omlouváme. Odteď bude všechno jinak.
Jenomže životní trable ani bolení zubů takhle nefungují. Další den udeří s nezmenšenou intenzitou a včerejší úleva je zapomenutá. Balvan viny nás teď navíc netíží, a tak odevzdaně sklopíme hlavu a vydáme se vstříc všedodenním bojům, které nás opět uvrhnou do tísnivého blogového ticha, případně náruče krvežíznivých zubařů.
A na blogu zatím jako memento září ten poslední a zpravidla několik měsíců i let starý článek. Článek o naději, která byla stejně skutečná jako bláhová, a která možná došla a možná nedošla naplnění. Patrně nikdy se to nedozvíme. Protože blogy, na rozdíl od naděje, rozhodně neumírají poslední.
Platí to nejen na blogu… Každý si musí nakonec zazpívat alespon"lsbuti pisen"
Ano, "tvrdohlavý optimismus" je velmi příhodná formulace. Když si projdu blogy, které jsem během těch víc než deseti let v různých etapách sledoval, mnohé z nich (pokud nejsou úplně smazané) končí podobným nadějeplným článkem. Ale i ustálené rčení, že naděje umírá poslední, naznačuje, že není úplně nesmrtelná :-).
Jo, to jsem viděla mockrát. Proto to nedělám. Buď prostě zrovna vydávám článků víc, nebo jeden za měsíc (snažím se, aby tohle bylo naprosté minimum), ale zkrátka nevím, jestli příští měsíc budu mít najednou horu nápadů a chuti psát nebo ne, ať už to teď vypadá jak chce, takže nebudu nic prorokovat. A když už se blog odmlčí, tak nějak působí "líp", když je to "nějakým článkem", než když je to optimistickým článkem, jak se na to autor znova vrhne, to určitě. Naděje je fajn, ale přijde mi poněkud vyprazdňující dělat z ní veřejný závazek 🙂
[1]: To je asi pravda. Jen se s tím v reálu tolik nesetkávám 🙂
[2]: Přesně. A pokud se v tom posledním článku ještě navíc autor ptá, o čem by měl psát a co by si publikum přálo, tak je nabeton jisté, že už tam nikdy nic nepřibude.
[3]: Přesně proto jsem si stanovila železný režim jednoho článku týdně a snažím se ho až na naprosté výjimky (jako je zrovna předminulý týden, ehm) dodržovat. Zázračná inspirace sice nechodí zdaleka vždycky, přísloví "udržuj řád a řád udrží tebe" zkrátka platí, i když jde o kreativitu 🙂
Tí skúsenejší blogeri majú pre tento účel vždy pár článkov v zálohe ;D
Tak je to i s přítelkyněmi. Nejdřív to začíná u kávy, postupně se dopracujete až ke kinům atd. Ale zpravidla to utnou ve chvíli, kdy se nelítostně přibližuje okamžik, v němž by mělo dojít k naplnění lásky tělesnou cestou!
[5]: V tom případě nejsem zkušenější bloger 😀
[6]: Nic ve zlém, ale myslíš někdy i na jiné věci?
Jak pravdivé 😀 🙂
[8]: Že? Jsem ráda, že to vnímáš stejně 🙂
[7]: Nezapomeň, že stuprum je svého druhu herec a na jevišti blogu.cz lze sehrát to nejlepší divadlo. 🙂
[10]: To je pravda 🙂 Snad jen…. že já raději ty skutečné živé osoby, byť za monitorem kdesi daleko 🙂
No jo no, je to tak, člověk jaksi blogově vyhoří a návrat je dost těžký. Při návratu člověk zjistí, že mnoho blogů, které miloval / v mém případě tedy milovala jsem/ už jsou dlouho bez nových písmenek. Některé ale naštěstí zůstaly a najdou se i nové, zajímavé.
[12]: Ano, vracet se mezi mrtvé blogy asi není nijak záviděníhodný zážitek. Sama vidím, jak často je třeba obměňovat odkazy v oblíbených blogách, aby tam nebyly kousky, na kterých poslední článek přibyl před půl rokem…
Vůbec to na mě nesedí, nééééé, ani trochu, jak by mohlo 😀 ach jo. Ach jo. Ono třeba mně pak přijde těžké na takové články navázat, obzvlášť, když se to – přesně jak píšeš – vůbec nezlepší. A to už jsem se zlepšila a přiznávám na blogu všechny ty smutné věci. Dřív jsem o nich prostě nepsala.
Je to těžké. Ale víš co, mnohem těžší je ten blog nechat prostě jít, aspoň pro mě. Po tolika letech? Ani prd!
[14]: Ty ses – naštěstí – ale vždycky vrátila 🙂 A je pravda, že prostě blog opustit, je velmi těžký moment. I když už na něj nikdo nechodí a nic na něj kdovíjak dlouho nepřibylo, tak je to prostě kus osobní historie, skoro jako taková třetí ruka, kterou jsme si jenom někde odložili. Tak si přejme, aby nám dlouho vydržela 🙂