V dnešní rozdělené společnosti představuje málokteré konverzační téma opravdové bezpečí. Jak postupně všechno prosáklo politikou, stalo se z dřívějších všedních předmětů hovoru něco, o co se v případě zájmu dá bez potíží do krve pohádat. Někdy se může zdát, že žijeme v jakési permanentní bitevní krajině, v níž nás spojuje opravdu snad jen to, že slunce svítí na všechny stejně. A pak samozřejmě ještě nemovitosti.
Na nehorázné ceny nemovitostí si totiž s gustem zanadává úplně každý. Nezáleží při tom na tom, v co věříte nebo koho jste volili. Všichni víme, že trh s nemovitostmi je katastrofa. V zásadě jsme v situaci, kdy si běžný smrtelník nemůže dovolit vlastní střechu nad hlavou, a pokud si ji dovolit může, pak buď vyhrál v loterii, nebo se zadlužil na celý život. Obzvlášť horké je tohle téma pro mou mileniálskou generaci, která už se víceméně houfně sezdává, pomalu ale jistě zakládá rodiny – a spolu s tím touží po vlastním domově.
Možná jsem v tomhle ohledu nenormálně do větru, ale pomyšlení na vlastní nemovitost mě nikdy nenaplňovalo štěstím. Z rekonstrukcí mám hrůzu a vybavovat dům mě nebavilo ani v kultovní videohře The Sims. Nezávidím svým vrstevníkům, když vyprávějí o tom, jak koupili byt; spíš je mi jich líto. Protože mně se z myšlenek na dlaždičky, skříně a kuchyňské linky dělá nevolno a při představě, jak musím řešit, že mi dělníci položili podlahovou krytinu na strop (tak nějak ty historky zpravidla vypadají), se o mě pokoušejí mdloby.
Někdy žasnu, jak je možné, že společnost se tak dramaticky mění, ale představa, že v určitém věku se sluší zakoupit auto a nemovitost, se neposunula ani o milimetr. Jindy se sama sebe ptám, jestli mě jednou nečeká stáří v maringotce. Ale ať je můj náhled jakýkoli, jedno je jisté a stejně všeobjímající jako obloha. Totiž že současné ceny nemovitostí, to je prostě úplné šílenství.
Ono..na drahotu všeobecně se nadává u nás stále…I za komunistů se nadavalo na drahotu, jaka za Rakouska jaktezivo nebyla, a teď zas na drahotu, jaká jaktezivo nebyla za komunistů . .. Nicméně, současné ceny nemovitostí jsou skutečně „za hranou“a co hůř, recepty, které nabízejí politici vsech barev, se mi zdaji byt „malomocné“,ba téměř neúčinné..
Vida, nadávání na drahotu, to je taky téma, které spojuje 🙂 A je to tak. Řešení nemá v zásadě nikdo a všichni se jenom shodnou na tom, že je to hrůza a v dohledné době bude jenom hůř. Jupí 😀
Vidíš, osobně si zase nedokážu představit život bez domu a zahrady a veškerých slastí i strastí s tím spojených. Poslední dobou jsou s tím spojeny i práce stavební, ale hodně toho člověk zvládne sám a když už zkoušel dělat bábovičky z betonu, protože pískoviště padlo na stavbu terasy, není to pro něj ani zcela cizí svět. Holt vesnický balík.
Nakonec i pro psychiku je asi přijatelnější si tu podlahu na strop přidělat vlastnoručně než přenechat to odborníkům a pak se divit – bohužel, takové historky v okolí také slýchávám a hezký konec (pokud vůbec) zpravidla nemívají.
Žejo? Ty historky jsou někdy tak děsivé, že na ně opravdu platí to známé heslo, že vymýšlet si člověk může jenom pravděpodobné věci a to neuvěřitelné se musí stát. A být vesnický balík náhodou vůbec není špatné 🙂 Rozhodně je to v mnoha směrech neporovnatelně praktičtější než být zhýčkaný měšťan 🙂
Mám moc rád architekturu a často obdivuji krásné domy. Ale z pohledu vlastnického jsem na tom velmi podobně jako ty: Nikdy jsem neměl ani špetku touhy, že si pořídím vlastní bydlení a taky ho dodnes nemám a nejspíš ani mít nebudu, a stejně je to i s auty. Zřejmě když sudičky rozdávaly touhu vlastnit, nebyl jsem nikde poblíž, nejspíš proto, že jsem právě někde žasnul před něčím, z čeho není žádný praktický užitek, jak to mám ostatně ve zvyku dodnes :-).
Ó ano, naprosto chápu! Taky jsem nejspíš v onu klíčovou chvíli někde zaspala, začetla se nebo zaposlouchala (případně zabloudila) a nezbylo na mě už vůbec nic 🙂
Měla jsem to úplně stejně jako ty před dětmi a ještě drahnou dobu, když byly malé. Jenže za posledních deset let nám také vylezl nám víc než o třetinu (a pořád jsme na tom v rámci Prahy vlastně dobře, díky tomu, že jde o smlouvu uzavřenou v roce 2010) a v budoucím trendu se aspoň v Praze nedá úplně předpokládat, že se nájem vrátí k normálu, nebo aspoň zastropuje. Se současným bytem nejsme spokojení – tenhle chudák si zasloužil kompletní rekonstrukci už před naším nastěhováním a bohužel se ji nedočká ani po nás. Takže na to, aby si člověk udržel stávající náklady, se nabízí postupné stěhování víc a víc na periferii, do oblasti proslulých pražských sídlišť. Anebo zůstat ve čtvrti, na kterou jsem zvyklá a platit za lepší standard mnohem víc. S těmi dětmi přibyl argument, jim po sobě jednou něco nechat – a taky, aby se mohly i v dospělosti vracet domů. Ne na návštěvu do garsonky na Černém mostu. Téma bydlení v Česku každopádně spěje do obrovského průšvihu a za mě je jen překvapení, že to více nehýbe volebními výsledky, jako třeba v Rakousku. Komunisty bych si ve vládě opravdu nepřála, na druhé straně mi připadá jako zbabělost, že většina stran se v tomto citlivém tématu prakticky neangažuje (kromě vágních všeobecných prohlášení).
Ano, nájmy v Praze skutečně nejsou nic záviděníhodného a i v tomhle případě už velmi pravděpodobně bude jenom hůř. Nejsmutnější na tom ale je, že i když se nějaká strana pokusí s tím něco udělat (jako to zkoušeli Piráti na magistrátu), tak se na ně všichni sesypou jak supi, že tady zavádějí neomarxistické praktiky. To je, myslím, taky jeden z podstatných důvodů, proč to téma víc nerezonovalo a nehýbalo volbami. A pak samozřejmě ještě skutečnost, že k volbám chodí poměrně málo mladých lidí. Pro ty, kdo po revoluci zprivatizovali nějakou tu lukrativní nemovitost za pět borůvek, to prostě není téma.
Copak drahota, ale neexistující nabídka! Ve 20.000 městě se od začátku léta objevily sotva tři domy na prodej. Pokud není cena o 1/3 přemrštěná (čti: dům není dražší než na kraji Prahy), pak inzerát mizí během jediného dne.
Člověk se tím nesmí nechat moc stresovat, ale stejně občas koukám dosti nevěřícně. 🙂
Ano, o tom jsem taky slyšela! Obzvlášť ve Středočeském kraji pozemky ke koupi prakticky neexistují. Člověk má buď megakliku, anebo prostě smůlu.
Před pár dny jsme to probírali se synem – start do samostatného života nebyl jednoduchý ani před lety a není ani teď. Já pamatuji pořadníky na byt v délce desítek let…
Postavili jsme s mužem dům, nikdo nám na něj nedal, splácíme a ještě budeme… Zařizování mě ale na rozdíl od tebe baví a vždycky bavilo, potřebuji mít kolem sebe hezky.
Měj příjemné odpoledne, Helena
Pořadník na byt na desítky let je tedy taky pěkně vypečený. Kdyby dneska byly pořadníky, nejspíš by vypadaly úplně stejně 🙂 A hezky kolem sebe taky potřebuju mít, ale pro mě je to spíš věc údržby. Ta mi nevadí. Ale to vymýšlení, vybírání a zařizování, to mě vždycky, když jsem se k němu nachomýtla, málem zabilo. Díky a krásný večer 🙂
Tak ono vlastní nemovitost je s ohledem na výše a situaci důchodů nejlepší zajištění na stáří. A pak je to taky jistota, že si s tím bytem/domem může člověk dělat co chce a nemusí se handrkovat s majitelem a ostatně prodat jde i s hypotékou nebo zbytek hypotéky zaplácnout kupní cenou, když je nejhůř. Já bych vlastní nemovitost z těchto důvodů chtěla. I s hypotékou a tím, že by trvala hodně let, jsem smířená. Problém ale je, že i na hypotéku potřebuje člověk mít nějakou počáteční spoluúčast a tyhle peníze prostě nedokážu momentálně sehnat, zvláště, když jsou ceny pořád vyšší, takže i ta vlastní část je pořád vyšší, takže tak.
Mimochodem – podlahovou krytinu na strop jsme použili u rodičů úmyslně asi ve dvou pokojích a je to fajn. Ale je to rodinný dům a nad tím betonovým stropem je už jenom nepoužívaná půda, takže to ničemu vadit asi nemůže 😀
Je to tak – pokud nepomůžou s tou vstupní částkou rodiče (jak je v Česku často zvykem), tak není vůbec snadné tolik peněz sehnat. Proto to pro mě vlastně zatím ani není žádné dilema (i když o všech těch výhodách samozřejmě vím): prostě na hypotéku nemáme a hotovo 😀
Vida a to jsem si myslela, že jsem použila tak absurdní příklad, že se to určitě nemohlo stát 😀
Stáří v maringotce nezní zas tak špatně. 🙂
Asi by záleželo, kde přesně by ta maringotka byla 😀
Ceny nemovitostí jsou vskutku nehorázné a já si nikdy nemyslela, že bychom mohli bydlet někde jinde, než v městském bytě. Pro vlastní bydlení jsme se ale rozhodli před devíti lety poté, co se dramaticky zvýšily nájmy. A musím říct, že tenkrát jsme vychytali snad všechny možné konstelace, které hrály v náš prospěch – byt v dezolátním stavu v úžasné lokalitě pod milion (dnes se ten samý v tom samém stavu prodává za 2,5 až 3 mega), úroková sazba, ceny materiálů na rekonstrukci… Jsem opravdu ráda, že jsme tento krok udělali, možná nás k tomu dohnala vlastní zkušenost s nájemním bytem, konkrétně babiččiným – není nic horšího, než když zůstane důchodce sám v bytě, jehož majitel si napálí nájem tak, že si musí žebrat o příspěvek na bydlení. Nechtěli jsme takhle skončit a nakonec jsme vlastně asi vyhráli, měsíční náklady sakumprásk i s hypotékou nás vyjdou na cca 13 tisíc. Asi jsem ve věku, kdy to vidím trochu jinak :).
Tak to tomu říkám výhra v loterii! 🙂 Stihli jste to skutečně v pravý čas a i na tu dobu to určitě byla veliká klika. A kdo ví, třeba do tohohle stádia taky jednou dojdu 🙂
Vidíš. A já jsem si už tak nějak maloval, že si s kamarády zakoupíme společně dvougenerační haciendu a budeme si tam pěkně hovět ve čtyřech (jednou, až se z nás začnou dít usazeniny). Jenže než já jsem se rozhoupal, kámo je fuč kajsy u vás v Práglu.
Každopádně nějaké komunitnější, avšak vlastní bydlo by bylo bodlo. Bohdá, nějak bude, žejo. Tobě rozumím. Piš, barde, střádej. ;o)
Ten bard na konci mě rozsekal 😀 A komunitní bydlení je rozhodně zajímavý nápad. Jenom člověk musí hodně obezřetně vybírat spolubydlící, protože jak se to jednou koupí, tak by se jen těžko bralo zpátky.
Přesně, mě to budování bydlení taky nebaví a představa, že něco vlastním a musím se o to starat – zařizovat topení a kominíka a kotel a nevímco – tak to je pro mě vopruz. Svůj čas radši věnuju příjemnějším věcem…
Na druhou stranu, když na to člověk není sám, ale ten partner nepovažuje tyhle věci za takovej vopruz, tak to asi může docela dobře fungovat.
To je pravda. Manžel je v tomhle ohledu mnohem použitelnější, za což jsem ráda, takže nevylučuju, že jednou ve vlastním taky skončím. I tak z toho ale nejsem v žádné extázi – a jsem ráda, že existují lidé, kteří to mají podobně 🙂
Dům, ve kterém bych chtěl bydlet já, je poměrně skromný. Připomíná krunýř umístěný na chobotě slona.
A tenhle by byl mojí letní chatou: https://wilwheaton.tumblr.com/image/24073146509
To je ovšem velmi pratchettovské! 😀
😀 tak já teda patřím k těm, kteří by rádi zahnízdili. Irituje mě, že v podnájmu něco nefunguje, ale jsem závislá na majiteli, jestli se to někdy uráčí opravit (už to trvá rok, takže asi neuráčí). Moc bych chtěla vlastní bydlení, abych si ho mohla zařídit podle sebe, ale jak píšeš, to je něco nereálného. Alespoň zatím.
Závidím ti, že ty tu potřebu nemáš.
Je pravda, že když se nepovede vztah s majitelem a to pak negativně ovlivňuje celé bydlení, tak je to velká nepříjemnost a motivace pořídit si něco vlastního tím raketově narůstá. My jsme v tomhle měli vážně štěstí a myslím, že můj postoj je tím zcela určitě dost ovlivněný.