Bratři Ebenové v devadesátých letech napsali píseň, která se jmenuje V limitu. Zpívá se v ní zhruba o tom, jak hlavní protagonista vymyslí tu či onu skvělou píseň, ta je ale vždy odmítnuta s argumentem, že je moc dlouhá. A tak stvoří jinou, o níž ví, že „je to blbý, ale vejde se to do minuty“. Podobně končí každá snaha napsat v těchto dnech v zásadě jakýkoli článek. Tentokrát podle hesla, že to sice třeba i je dobrý, ale není to o koronaviru.
V koši končí všechny filosofické a jazykovědné úvahy, vzletná témata blednou ve srovnání s hormony, v nichž se koupou mnohem starší části našeho mozku, které naše vědomí zaplavují děsy, strachy a panikou. Myšlenky vyznívají planě až trapně, když vedle nich stokrát denně slýcháme slova jako karanténa a pandemie, veselé historky hořknou a obyčejný život se zdá nedosažitelně provokativní. Nikdo se nestará o umění, tedy pokud mu z něj nekápne dvacet kilo těstovin a sto konzerv; anebo pokud aspoň není vytištěno na obzvlášť jemném papíře.
Vše rozumné již bylo řečeno, ještě víc nerozumného rovněž. Strach byl vykřičen, panika vybubřela, hněv vyhřeznul. Směšnost celé situace kondenzovala do bezpočtu vtipů, vesměs dobrých, v poslední době čím dál tím stejných. Copak k tomu lze ještě něco nového nebo dokonce smysluplného dodat?
A přesto se nemluví o ničem jiném. Dejte tomu deset, dvacet vteřin, padne to v každé konverzaci. Tu mail nebo oznámení, varování, hlášení. Jako by lidé neslyšeli na nic jiného, jako by docela ohluchli. Podlehla jsem tedy cenzuře ze všech nejúčinnější, totiž centuře vlastní, a uchýlila se do ústraní mentální karantény. Nevím, jaká přesně by měla mít pravidla a požadavky, ale jedno je jisté: když celý svět nemluví o ničem jiném, budete o tom mluvit taky. Jinak zbývá už jen zaryté mlčení.
Je co medializovat, tak se na to všichni vrhnou.. Jako když všichni zamíří na jedno místo, je z toho zácpa a tlačenice…
Mnohokrát jsem si v posledních dnech vzpomněl na slova Woodyho Allena z jedné jeho starší povídky (napamatuji si přesné znění, tak jen volně): "Nastalo velké zklamání, když místo tolik očekávaného konce světa přišlo pondělí a všichni museli zase do práce."
Jestli se ve spravování galaxie vyskytly nějaké chyby a omyly, byla to vina těch dvou již zesnulých čínských vědců, kteří přecenili mutace!
Hele něco na tom bude. Já o tom psal, i když v negativním slova smyslu a byl sem na titulce 😀
Já mlčím a to je už co říct !
[1]: Prakticky doslova jako supi na mrtvolu. Tentokrát jsou ti supi ale opravdu pořádně vyhládlí!
[2]: Pravda pravdoucí! Dneska to tedy bylo zklamání pořádné 😀
[3]: Tak to se teda museli utnout pořádně 😀
[4]: Jo, přesně! Všichni si o tom pořád chtějí číst, a tak o tom všichni pořád píšou. Je to vážně jako posedlost. Tvůj článek byl ale vážně vtipný, a i když v něm nesouhlasím se vším, tak titulku si určitě zasloužil!
[5]: A já jsem za to opravdu moc ráda! 🙂
Kde to žiji? Pokud vynechám novinky shlédnuté při přihlašování do mailu, vše běží v zajetých kolejích, turistické vizitky mizí, přihlášky a platby se kupí a od účasti na pochodech odrazuje zejména počasí, že by psa nevyhnal.
Ať nekecám, minulý čtvrtek na výletě byly viru věnovány asi tři minuty diskuze, než ho upozadila rozepře, která že mouka je na knedlíky nejlepší.
[7]: Tak ona ta mentální karanténa existuje! To je úleva 🙂 Nás tím jenom v práci bombardují každý den…
Holt je to teď populární téma :/ Ale za měsíc po něm neštěkne ani pes.
[9]: To by byl upřímně ten nejžádoucnější průběh událostí! Kdyby se to mělo řešit stejně intenzivně i za měsíc, tak by to značilo průběh, který si nepřeje asi nikdo.
Kdyby to nebylo k pláči, člověk by se zasmál.
Včera v tram č.22 z I.P. Pavlova směr Slavie:
holčina asi 18-21 let, do mobilu:
povídá – Už máš koronavir?
Dál to nevím, ale málem jsem vyprskla.
Jiřina z N.
[11]: Přesně! Myslím ale, že jsem období k pláči víceméně překonala, teď už mi to přijde v zásadě v zásadě jenom vtipné 😀
Máš úplnou pravdu, slyším to taktéž na každém kroku! Všechny články, které mě napadaly jsou teď zastíněny koronavirem a nemám chuť nic moc psát :/
Ono to ani inak nejde. Možno na inej planéte.
[13]: Od toho pondělka, kdy jsem článek vydala, to navíc nabylo na intenzitě tak pětkrát. Zvlášť teď s těmi zavřenými hospodami… ale pišme, pišme, prosím! I když se zdá, že není o čem. Je moc potřeba, aby se mluvilo i o něčem jiném.
[14]: Obávám se, že ani tam by to nebylo o moc lepší 😀
Jako za komunistů při příslušném výročí..Říkal se vtip: Pustím televizi – Lenin, pustim radio.. Lenin.. Otevřu noviny-Lenin.. Bojím se otevřít konzervu.. 😀
[16]: Tak to mě opravdu rozesmálo! 😀 Naprosto přesné!
Jj, je to všude… úplně všude. V sobotu jsem se ještě viděla s kamarádkou v krásné Schwarzenberg Café a koronaviru jsme věnovaly přesně dvě minuty, zbytek času se nám podařilo bavit o zážitcích ze stáží, ze školy a vůbes jen tak plkat o životě. Bylo to tak neuvěřitelně osvěžující 🙂
[18]: Ano, to si dovedu živě představit! Každý jiný podnět je teď opravdu jako živá voda. Myslím ale, že si časem na novou situaci zvykneme a bude to lepší. Ještě nějakou dobu to asi zabere, ale postupně lidi přestane bavit omílat jen to jedno pořád dokola.