Uznávám, titulek dnešního článku vypadá jako vystřižený z nějakého moderního blogu plného různých výzev, módního oblečení, dekorativní kosmetiky, bezlepkových sladkostí a jógy. Ale nemohla jsem si pomoct. Poté, co jsem se o meditaci zmínila v minulém článku, strašilo mi tohle téma v hlavě a nedalo se utišit. I rozhodla jsem se mu vyhovět.
S meditací jsem poprvé začala zhruba před pěti lety. Inspirovalo mě k tomu zejména moje tehdejší bydliště se všemi lidmi, kteří se k tomu pojili, a také univerzitní prostředí, které nejrůznějšími podněty doslova hýřilo. Lákalo mě to, a tak jsem si řekla, proč to nezkusit. Věděla jsem, že mám být připravená na neúspěch. Že je to věc velmi náročná, k níž jsme naprosto netrénovaní. Že to nepůjde. A přesně tak to bylo.
Většinou žijeme s tím, že jsme víceméně pány svých činů. Máme za to, že když se do něčeho pustíme, leží náš úspěch víceméně v našich rukou, a pokud nám to nejde, stačí se víc snažit. Asi málokde to platí míň než při meditaci. Tam to totiž najednou nefunguje. Vůbec. První věc, na kterou jsem přišla, bylo, že žiju neustále ve své hlavě, pod šílenou palbou myšlenek a jsem totálně v jejich vleku. Neumím je ani ovládnout, aby mě nestresovaly a nerozptylovaly, natož je vypnout. A když se o to pokusím, zoufale se to nedaří.
Velikost toho hypertrofovaného proudu zběsilých myšlenek mě překvapila. Připadala jsem si jako internetový prohlížeč: je v něm otevřeno asi tak dvacet oken, na všech něco běží a odněkud něco hraje. Nikdy si neuvědomíte, co všechno v hlavě máte, dokud se to nepokusíte vypnout. Já musela vypínat na mnoha vrstvách a zjistila jsem například, že na mě moje hlava mluví. Ano, mluví. Nejen že v ní hraje hudba, o které si ani neuvědomuji, že jsem ji ten den slyšela, ona zachytí i řeč (zpravidla v nějakém filmu) a opakuje ji. Dokud to je česky, anglicky nebo francouzsky, ještě by se to dalo chápat. Ale moje hlava na mě mluví klidně plynnou čínštinou. Jediné, co k tomu potřebuje, je podívat se na čínský film.
Zvyklá na poměrně rychlé úspěchy, začala jsem se s meditací učit chodit krůček po krůčku. Nedaří se to, nedaří se to dny a týdny (déle než několik týdnů v kuse jsem nikdy poctivý každodenní provoz nezvládla). Zlepšování je minimální, pokud vůbec nějaké, není co vykazovat. A já se zlobím, nesmírně me to štve, protože nejsem pánem situace, a o to horší to pak celé je. Přestože to ale nejde vůbec podle mých představ, stejně cítím, že se něco podstatného mění.
Uvědomění, že momentální obsah mojí hlavy nejsem já, přišlo hned ze začátku. A bylo nesmírně osvobozující – i když s ním ještě neumím dost dobře nakládat. I s těmi nejsilnějšími emocemi je možné se neztotožnit a jen si je uvědomit – a když to uděláte, pak jimi nejste zcela pohlceni, vnímáte je jaksi z nadhledu a můžete jednat svobodně, nezávisle na nich. Stejně to funguje i se všemi myšlenkami a obavami. Cítíte, že to je vaše součást, i to, co vám ta součást dělá; ale zároveň víte, že to není celá pravda a že vás to nemusí pohltit, sežvýkat a vyplivnout jako obvykle. Jste najednou klidnější. Ne nějak výrazně a poznatelně, ale věřím, že právě tenhle klid bude časem růst. Tak, jako jsem to vídala u druhých.
Nitro, se kterým se v průběhu meditace dostávám více či méně do spojení, je pro mě i po několika letech stále neprozkoumaný a prakticky nekultivovaný terén. Trochu se ho bojím, nevyznám se tam, neumím s ním zacházet a kdo ví, co v něm najdu. Všechno tam trvá nesmírně dlouho. Jednou se mi udělalo fyzicky zle. Jindy jsem se cítila tak plná klidu a radosti jako málokdy. Jako v loterii. Vím každopádně, že hledat chci. Pomaloučku, polehoučku, tempem podprůměrného šneka. Jednoho dne se třeba dohrabu aspoň na nejbližší roh. A je docela dobře možné, že až se tak stane, vybuchne celý vesmír oslnivě nádhernými barvami.
To přirovnání k internetovému prohlížeči s mnoha otevřenými okny je velmi trefné. Jsme naučení, že naše cíle leží kdesi za horizontem na konci cesty a ne v každém z jejích bodů, i to, že čím je naše cesta rychlejší, tím dřív se cíle dosáhne. Přitom – jestli se dobře pamatuji – i z teorie relativity plyne zcela jiná úměra: Čím je cesta rychlejší, tím pomaleji plyne náš subjektivní čas. Což ovšem může mít zajímavé a velmi nejednoznačné praktické dopady na zmíněné cíle :-).
O tom paradoxu, že větší snaha nejen že nemusí znamenat větší pravděpodobnost úspěchu, ale může ho od nás dokonce vzdalovat, jsem si kdysi moc pěkně početl v knížce Zen a umění lukostřelby (byť nepraktikuji zen, a tím méně pak lukostřelbu). Čím víc se vzdalujeme od ideálního světa matematiky směrem k realitě nás samotných, tím méně funguje i tak jednoduchá věc, jako se na první pohled zdá být přímá úměra :-).
Přeju ti tedy nikoli úspěch, ale pěknou a napínavou cestu a radost z poznávání. U podprůměrných šneků je, myslím, vždycky větší šance, že přijde :-).
To zní zajímavě. Já jsem meditaci několikrát zkoušela, ale nepřišla jsem tomu na chuť. Asi to fakt chce čas než jsou vidět nějaké změny.
Kdybys meditovala se mnou, objevíš vzdálené planetky a tajuplnné mlhoviny za hranicí viděného!
Akorát jenom jednou týdně a na pár hodin, dokud v sobě budeš ten sajrajt mít! 😀
Vím, jak se píše tajuplný!
Ona I prostá matematika a mechanika je plná paradoxu, leccos je jinak než by si člověk myslel, natož tak složitá věc jako lidská psy hika, zvlášť když tady pozorované a pozorovatel jedno jsou a emoce prožíváme jinak, když je sledujeme… Pokud vím tak nelze "na nic nemyslet" z četby i vlastní zkušenosti, v dětství a puberte jsem to často zkoušel..
Ovšem jak technický taková meditace probíhá? Soustředění na vlastní dech?
[6]: Mne pomáha ľahnúť si do pozície mrtvého a uvedomovať si, ako uvoľňujem celé telo od chodidiel až po hlavu, postupne sa naciťovať na každú časť tela (postupujem odspodu hore) a uvoľniť ju – nádych… a s výdychom uvoľniť 🙂
[1]: Díky za krásný a dlouhý komentář 🙂 Myslím, že jsme zmatení už tím, že máme představu nějakých cílů, kterých když dosáhneme, tak… co vlastně? Jsme v cíli? Nic takového přece není.
Zen a umění lukostřelby, to ovšem zní jako velmi tematická literatura! 🙂 Děkuji za krásné přání a zenu i lukostřelbě zdar, ať už je praktikujeme, nebo ne.
[2]: Chce to na začátku mít nějakou opravdu dobrou motivaci, díky které vydržíš ten start, kdy to nejde ale fakt vůbec. Tam je skutečně těžké vidět v tom nějaký smysl, ale vážně stačí vytrvat, a to i když se ti zdá, že je to úplná ztráta času 🙂
[3]: [4]: Věřím, že v takovém případě bych skutečně viděla věci za hranicí viditelného 😀
[5]: [6]: Je mnoho různých technik, o kterých jsem zcela záměrně nepsala, protože by to bylo na další samostatný článek (ten už ale psát nebudu, protože to nepřísluší) 😀 Jedna, ta asi nejznámější, je pozorování vlastního dechu. Druhá, je uvědomování si vlastního těla a vjemů z něj. Třetí je poslouchání všech zvuků, které přicházejí a jejich uvědomování bez nálepkování. A pak ještě celá řada včetně meditace s nějakým kratičkým textíkem (lectio divina nebo mantry – záleží na vyznání) a spousty dalších, o kterých ani nevím 🙂 Každý druh má nějaká svoje specifika, případně další podtypy a pomůcky, které člověku mohou nebo nemusejí vyhovovat. Jde o to si najít "to svoje" a toho se pak držet 🙂
[7]: Nejsem si jistá pojmoslovím a jestli to, co popisuješ, není spíš relaxace než meditace, ale pokud ti to vyhovuje, tak není co řešit 🙂
Nepokrytě závidím, protože k těmto počinům se já se svým zrychleným mozkem nikdy nedopracuji.
Po hodině jógy, když si všichni užívají moment relaxace, uvolnění, já přemýšlím, zda si dám k večeři rybu nebo vejce, zavolám instalatéra a kde jsem dnes zaparkovala auto.
Abych se zklidnila, uvolnila a neskončila v blázinci, chodila jsem na relaxační hodiny, učila jsem se zklidnit dech, hlavu tělo.
Psycholožka na mne dlouhé roky zkoušela tolik technik, metod, zkrátím to, byla ze mne zoufalá.
Můj mozek zpívá, mluví, rapuje, nadává mi, jen se neumí vyklidnit, takže já došla jen ke dveřím relaxace, meditace je u mne pole neorané.
[9]: Ani nevíš, jak tomu rozumím! Můj mozek je taky strašně hyperaktivní, což je sice skvělé, když potřebuju podávat výkony ve škole nebo v práci, ale taky pěkně na nic, když chci třeba jít spát. Tím víc vnímám, jak moc se potřebuji učit ho vypnout a naučit se s ním líp zacházet. Zaslouží si to 🙂 Věřím, že se to časem obě naučíme, aspoň maličko 🙂 Klidu zdar! 🙂
Já teda o meditování vim kulový, ale myslím, že Jordan Peterson ve své knize 12 pravidel pro život meditaci přirovnal k vnitřnímu dialogu. Nebo to byl youtuber Ramsey Dewey? Teď nevím. Každopádně to byl dle mě Peterson, že je důležité, aby se člověk naučil vést sám se sebou dialog, resp. naslouchal sám sobě.
[11]: Tak takhle daleko asi ještě nejsem 🙂 Nicméně i na mém (velmi nízkém) levelu je zjevné, že meditace vede k lepšímu vědomí sebe sama, a to od prožívání vlastního těla a emocí až po tu myšlenkovou smršť. Takže ano, určitě souhlasím 🙂
To je sranda, na jednej strane sa priam celospoločensky hanbíme povedať čokoľvek iné ako "nemám čas", priznať sa hneď napoprvé a bez okolkov že "mám čas" hraničí s faux pax, a potom sa ideme pretrhnúť za kľud v hlave. Tak skúste trávu, keď to nejde meditáciou 😀
[13]: Myslím, že řada lidí už tuhle metodu zvolila – a pokud ne přímo trávu, tak rozhodně alespoň nějakou legální drogu, kterých je vždycky k mání dostatek.
Náhodou, mít čas je krásná věc 🙂 A ač bych nikdy neřekla, že ze mě může návrat do teenagerovských let k paření počítačových her udělat zodpovědného občana, inu stalo se 😀 Na vyčištění hlavy si vystačím s prací na zahradě a občasnou procházkou do lesa.
[15]: Je, taky si to užívám a jsem paradoxně daleko víc v klidu a v pohodě než za běžného provozu. A mezi těmi počítačovými hrami je každopádně fajn, že si najdeš chvilku i na nějaký ten blog 😉 (A já taky teda, co si budeme vykládat :-D)