Snad je to z nedostatku vnějších podnětů, snad ze zvláštnosti situace, která mě drží za zdmi a mimo kancelář, kolegy a vůbec všechno, co by mi připomínalo můj současný život. Jsem ponechána sama sobě podobnou měrou, jako tomu bylo během studií, a za okny se s omamnou silou budí jaro. A snad proto, že letos to všechno rozkvétá beze mě, bere moje obrazotvornost za ruku moji paměť a vyrážejí spolu na nekonečný výlet po krajině mysli.
Navzdory všemu tam venku je i letos jaro právě tak nekomplikovaně krásné, jako bylo už tolikrát. Ač miluji podzim a ve zbožných přáních i bílou zimu, zůstává pro mě jaro zdrojem nesmírné radosti. Patrně nic není pro moje oči tak krásné jako kvetoucí stromy. S nimi není třeba dělat žádné kompromisy; nejsou posly špatných zpráv, jsou jednoduše úchvatné. Stačí pod nimi spočinout a prozáří celý svět; ba i Kundera se v jejich stínu mění v celkem snesitelnou četbu. Tak jako kdysi.
Znovu stojím na balkóně a dívám se na kvetoucí magnólii u sousedů, opět čtu stohy knih, čas mě bere zpátky k přednáškám s výhledem na les, k pěším cestám z fakulty domů. Cítím se jako Lizzie Bennetová, když přeskakuji bahno v dolících a otevírám Wittgensteina na stráni. Smrk u sousedů na druhé straně je stejně impozantní jako vždycky. Listopadová mlha mu slušela, teď nosí čelenku ze zlatého deště.
A dál, mnohem dál. Znovu na sebe v dubnové vánici voláme „Jaro, jaro, pražské jaro!“ a já v euforii pokládám základy své duše. Ten pocit, když se po dlouhé době nadechnu nového života! I spáleniště je najednou krásné a plné zeleně. Zase nesměle tančím se sluncem, i když už se zdálo, že taková chvíle nikdy nepřijde. Slyším opět hrát Chopina a Addinsela, zvoní pro mě zvonečkem Lisztova La Campanella. Skladby mého zářivého štěstí a doby plné nekonečných možností.
Ještě dál, ještě hlouběji. Čas, kdy pro mě jméno Kierkegaard mnoho neznamená, se odehrává ve víru tance a hudby. Bezstarostné roky, kosí zpěv a sladká chvíle, kdy jsem si poprvé v životě uvědomila, že jsem vlastně dokonale šťastná. I má první láska omládla, jeho oči jsou zase uhrančivé jako bouřková mračna. Píšu brkem na zažloutlý papír; jak málo se vlastně změnilo. Na rohu ulice zas kvetou pampelišky, začátek všech příběhů, které kdy budu chtít vyprávět.
Jsou ve mně všechna, každé jednotlivé jaro se každý rok znovu vpisuje do mé mysli. Rozpínám se jimi do daleka a přítomné vteřiny sladce těžknou. Ač se okolnosti dramaticky mění, každé z mých jar zářilo podobným světlem radosti a naděje. Letos svatebně oděný Petřín nejspíš neuvidím, v mém srdci ale kvete oslnivými růžovými sakurami. Vidím ho v každém tónu Chopinovy polonézy, v každém slově nenapsané básně, kterou cítím ve vzduchu. Stojím na prahu současnosti a čas jako by zadržel dech a vtělil se do všech svých podob zároveň. Jako by i on světil jaro.
Sakury podle druhu, hlavně sakura podzimní postupně kvetou už od listopadu. V lednu byla jedna sakura v arealuvholesovicke trznice obsypana květy.. Podobně kvetou v zimě Bíliny a Kalina vonná.. A letos jako by po celou zmu bylo jakési polojari, sedmikrásky apod. květy celou zimu..
Viliny mi to přepsal na byliny…
Pro mě jsou sakury naopak symbolem pomíjivosti života; když jsem dvakrát týdně jezdila na návštěvy do Vinohradské nemocnice, rozkvétaly, pak kvetly a nakonec s nimi vítr zasypal okolní ulice. Letos jsme si z jarní přírody užili nejvíc kočičky, které kvetly víceméně celou zimu a první kvítka podbělu u Podolského mostu.
Ano, jarní vzduch je plný básní. Tedy mimo jiné :-). Moc pěkně poeticky napsáno. Když i Kundera v tvých očích dostává drobný květový odpustek, je to, myslím, skvělý důkaz síly jara.
[1]: [2]: Na tu holešovickou sakuru pozor: mají tam totiž jednu, na které jsou květy umělé. Nachytala jsem se jednou, když jsem ji viděla jenom z dálky, podruhé jsem ale přišla blíž a musím říct, že to bylo docela zklamání 😀
[3]: Ano, pomíjivé jsou moc, a když je opravdu teplo, tak je za pár dní po nich. Snad aby se příliš nekoukaly a víc jsme si jich vážili během těch pár vzácných chvil, kdy kvetou 🙂
[4]: Děkuji 🙂 S Kunderou mám zkrátka problém. Čtu ho, jenom když mi to někdo nakáže, což se stalo celkem dvakrát, a pokaždé mě to naplnilo opravdu velkou nechutí a odporem. Jeho psaní je prostě hnusné a doufám, že už nikdy se jím nebudu muset prokousávat, jaro nejaro 🙂
Zase je ruka v rukávu, máme to potvrzené z první ruky, spustila ses znovu s prvním miláčkem s očima tůní, který vzdoruje zubům času.
Prečo ľudia, ktorí sú dokonale nešťastní, cítia nejakú zvláštnu potrebu v každej vete, každom slove, každom článku pripomínať, akí sú šťastní?
[6]: 😀 Taková interpretace je skutečně velmi tvoje!
[7]: Snažíš se mi tímhle lehce pasivně agresivním komentáře naznačit, že jsem dokonale nešťastná, ale píšu o pravém opaku? Díky, ale musím popřít obojí. Článek je o šťastných vzpomínkách a to je opravdu velký rozdíl. Odkud se bere informace, že jsem dokonale nešťastná, je mi nicméně naprostou záhadou. Tady muselo dojít ke skutečně velkému šumu v komunikaci, což mě mrzí, ale to je tak všechno, co s tím můžu dělat.
Tak ty jsi nešťastná ? Něco mi uteklo ?
U tebe mne to poměrně překvapilo, ale tak barvitě a jarně jsi to dnes pojala, že se úplně těším ven, až sluníčko vyskočí nad horizont.
Krásné dny, Verunko.
[9]: Z toho si nemusíš dělat starosti, v tomhle případě něco uteklo i mně 😀 Jsem ráda, že se ti článek líbil a také přeji krásné dny! 🙂