Mám za to, že dobrých fejetonů není nikdy dost. Jsou dost krátké na to, aby se daly pohodlně číst v tramvaji, a dost odlehčené na to, aby ta tramvaj mohla jet i kolem páté hodiny odpolední směrem domů. Svým vtipem dokážou zvednout náladu, případně nasměrovat pozornost jinam než obyčejně. Namísto černých myšlenek na to, že právě visíte na štangli v přecpaném dopravním prostředku, se tak můžete soustředit třeba na to, kam se slamníkem, který už nepotřebujete, nebo proč ke slovu nekňuba neexistuje taky nějaký kňuba.
Nerudovi a Čapkovi (výše uvedené příklady jsou právě z nich) se ale věnovat nehodlám. Jejich příspěvky na poli fejetonním jsou známé dost, a kdo si nedal říct doteď, toho nepřesvědčí nic. Já bych chtěla psát o autorech méně známých, ale o nic méně brilantních. Dokážou potěšit, rozesmát a třeba i inspirovat. Ať už k tvorbě článků, anebo aspoň myšlenek.
Prvním je Gilbert Keith Chesterton. Není náhoda, že tento britský novinář konce 19. století byl velkým vzorem Karla Čapka. Jeho psaní je skvostné, vtipné, brilantně vypointované a přitom hluboké a plné neotřelých nápadů. Dívá se na svět plný ohromujících maličkostí, nad nimiž žasne; český výbor z jeho děl se konec konců Ohromné maličkosti přímo jmenuje. Chesterton se v nich vžívá do role trpaslíka, pro kterého je i sedmikráska velkou a úžasnou věcí, což ostře kontrastuje se znuděným obrem, jemuž je všechno malé a nijaké. Nedopadne to s ním ostatně právě nejlépe: „…a tak si neobyčejně znuděn lehl přes čtyři nebo pět prérií a usnul. Na neštěstí se jeho hlava octla zrovna před chatou intelektuálského zálesáka, který právě v té chvíli vyšel ven, v jedné ruce sekeru a v druhé knihu novotomistické filosofie. … A v té knize stálo: ‚Lze říci, že zlo pýchy znamená být neúměrný vůči světu.‘ A tak zálesák knihu sklapl, vzal sekeru a asi tak týden osm hodin denně sekal obrovi hlavu, až mu ji uťal, a tím to skončilo.“
Překvapení, která vám drahý Gilbert Keith (a skvělý překladatel Jan Čulík) při četbě nachystá, snad ani nelze spočítat. Při ležení v posteli mu kupříkladu chybí tužka dost dlouhá, aby s ní mohl malovat na strop, a údaje jako „kolik tun rzi se ročně odloupne z mostu přes Menaiskou úžinu“ se mu zdají fascinujícím básněním o životě. Obhajuje laciné krváky a kýče nebo se opírá do symboliky anglického břečťanu, případně anglické snídaně. S jazykem si hraje se stejnou lehkostí jako s myšlenkami, a když líčí, jak se německého hospodského, „z jehož tváře zářila láska k penězům jako slunce o polednách“, neúspěšně snaží přesvědčit, že mu dluží za doutník, popadáte se za břicho – a přísaháte, že jestli takhle maličkosti dokázal vnímat on, dokážete to taky.
Druhým autorem je Ivan Vyskočil. Přesouváme se do Československa 60. let, a k žánru, který by dost možná jako fejeton tak úplně neobstál, je ovšem otázka, jako co by obstál. Možná by to mohly být jakési fantaskní minipovídečky, nicméně vzhledem k jejich lehkosti, vtipu a délce je neváhám po bok Chestertona zařadit.
Ivan Vyskočil (nebo jak ho zná moje máma: „Myslíš ten divadelník?“) je ve své knížečce Vždyť přece létat je snadné jedním z nejoriginálnějších autorů, jaké jsem kdy četla. Úvodní povídku o deprimovaném snu, který sloužil u dámy, co se dala psychoanalyzovat a dostala ho tak do úzkých, následuje povídečka o držadle uprostřed nádraží, kde se ho nemá kdo držet, takže kdo ví, jestli to není spíš pušťadlo, nebo něco, za co když zatáhnete, celá budova se zřítí. V kousku o herci, který na jevišti při tanci vyskočil a jednoduše se zasekl ve vzduchu tak, že ho ani nešlo vykrýt košatým dubem, se dostáváme na hranici surreálna, které je dokonáno v povídce, v níž se studenti rozhodnou potrestat svoje učitele tím, že se budou strašně moc učit („A teď svými znalostmi záludně zaskakujete pedagogy… svými vědomostmi pokořujete své učitele jako zvířata. … Není myslitelné udržovat tento protipřirozený stav. Kde jsou ideály renesance, Masáku, no kde?“). Některé kusy jsou lehce dada, jiné zase o něco temnější, vybere si každý. Osobně mám nejraději tu o badatelích, kteří hrají kuličky. Tam vyniká mistrovství dialogu „toho divadelníka“ skutečně v každé replice:
„Koukněte, pane, nekřičte na mne, jo, nebo na vás řeknu, pane, že jste zašlapoval kuličky, když se nedívali, jo, pane.“
Mikrobiolog a morfolog se po těch slovech zadívali na fyziologa. Fyziolog blednul a znovu rudnul.
„Lže, pánové, ano, snad byste nevěřili nějakému takovému, jistě, kolegové, já přehlédl, ale ne úmyslně, chápejte, odřel jsem si prst, ano, mám ženu, přátelé, pochopte…“ Fyziolog se beznadějně zamotával.
„To je od vás hanebné, pane. Fuj!“ řekl morfolog.
„Impertinentní!“ řekl mikrobiolog.
„Odpuzující!“ řekl morfolog a nakročil k fyziologovi.
„Vy – fyziologu!“ řekl mikrobiolog.
Pánové se do sebe pustili.
Ať už vám je školní nebo divadelní prostředí blízké, nebo ne, Vyskočil vám rozhodně dokáže projasnit den. Vládne stejně jako Chesterton skutečným vypravěčským mistrovstvím a má nápady tak troufale skvělé, až se bezradně drbete na hlavě při myšlence na vlastní blog. Jednou se budete smát, podruhé budete žasnout a potřetí se vrátíte a ten kousek si přečtete ještě jednou. Protože pohled na svět, který oba pánové reprezentují, je nesmírně inspirující. A to se hodí v každé době a době karanténní zvlášť; ať už jste bloger s literárními ambicemi, nebo ne.
Já jsem četl od Chesterton a fejetony nějak na gymplu… Moc mne to nezaujalo, asi jsem pro to tenkrát ještě neuzral…Prekvapilo mne ale, že to u nás vyšlo, vehementne tam obhajoval náboženství a občas se"obouval"i do socialismu.. (Mimochodem, ani zastánci trhu bez privlastku by to s ním lehké neměli..) Mne zaujaly fejetony Křesťana (setkal jsem se s nimi už na gymplu a VS před revoluci, ale puse pěkně i teď) a pěkné "botanické fejetony" Václava Větvičky (bývalého ředitele botanické zahrady-neplést s na můj vkus poněkud "revolverovym" blogerem Ladislavem Vetvickou) Vetvickou
Oba tyhle pány mám moc rád, Ivana Vyskočila možná ještě o krapítek víc, ta jeho báječná dětská fantazie v kombinaci s obrovským rozhledem dává výborné plody :-). Mám vůbec rád výborně napsané drobné prózy, přidal bych třeba ještě své dlouhodobé oblíbence Woodyho Allena či Jamese Thurbera :-).
Pro mě jediné fejetonské causerie, které jsou hodny čtení, jsou od Jindřišky Smetanové.
[1]: Žejo? Taky jsem se divila, jak mohl zrovna Chesterton vyjít v takové době. Asi tam má dostatečný důraz na obyčejné lidi (což zase má), aby to to jeho zaryté katolictví vyrovnalo 😀 Vida, Křesťana zas tak moc neznám, asi bych mu měla dát šanci. A Větvičkovi zrovna tak 🙂
[2]: Píšu si na seznam – to bude panečku pěkných cest tramvají! 🙂
[3]: Vidíš, tu neznám ani jménem… díky za tip! 🙂
A neznám, neznám.
Ale život je dost dlouhý, díky kovidu jsem začala zase číst, tak co neobjevit tento svět, že ?
Já nyní jedu na vlně knih divadelní nápovědy Činoherního divadla paní Ireny Fuchsové, je to hodně čtivé, hodně ze života a hlavně, hodně o nás ženách.
Jako bonus jsou to právě krátké fejetony či úvahy, když člověk usne či se jinak zasní, může se rychle vrátit.
[5]: To zní ovšem hezky 🙂 Divadlo mě baví a fejetony též, ideální kombinace!
Ta povídka o učitelích a šrotících se studentech mi něco matně říká. A když jsem ji četla, tak se mi přesně vybavilo hned několik jedinců, kteří by začali žáky uplácet, aby se vrátili k flákání a oni zase mohli mít na koho křičet.
[7]: Ano, přesně tak to dopadne! 😀 Povídka se jmenuje Zrádce a je to v zásadě dialog několika učitelů (včetně ředitele) s jedním studentem, kterého uplácejí, aby toho nechal. To se jim nakonec skutečně povede a vše se postupně vrátí do původních kolejí.