Když je řeč o tom, jak kdo píše, zpravidla nemusíme dlouho čekat, než zazní kouzelné slůvko styl. Těm, kdo nikdy nezabrousili do požehnaných vod literární teorie, se může zdát, že se do něj vejde všechno. Je tak éterické; skoro jako nějaká neuchopitelná aureola, která toho či onoho pisálka obklopuje svou posvátnou září! To je ovšem skutečně jen zdání. Styl je totiž proklatě technická kategorie; a komu se nelíbí počítání těch či oněch částic, analýza zvukosledu nebo er-formy a ich-formy, musí si pro své dojmy ze čtení hledat jména jinde.
Snad proto jsem na svých toulkách internetem postupně přijala za svou jinou kategorii; takovou, které soukromě říkám tón. Je to určení čistě intuitivní, které by sice nejspíš bylo možné nějak technicky rozebrat a opodstatnit, ale jehož povaha takový podnik přísně zapovídá. Nejde o žádnou teoretickou pomůcku. Jde o pojmové uchopení toho, jak se dívám do duše autora.
Tónem mám na mysli jakési základní autorovo naladění. Zpravidla jde o jednu určující emoci, která sjednocuje charakter celého jeho textu, nese určité poselství a tvaruje konečné vyznění. Tón mi umožňuje někdy už po prvních slovech rozpoznat, jak se autor cítil, když ony řádky psal, a tedy jak se bude po dočtení cítit i ochotný čtenář. Někdy je tón uvědomělý a zpracovaný do umné harmonie s myšlenkou textu, jindy se s obsahem slov pere a vytváří nežádoucí rozpor nebo z řádků doslova syrově odkapává.
Po letech aktivního pobytu v blogosféře si troufám tvrdit, že každý autor má nějaký svůj převládající tón, jakési výchozí nastavení, které bývá i v delším časovém horizontu překvapivě konsistentní. Existují tak autoři převážně naštvaní, frustrovaní a nepochopení, melancholičtí, pochybující, ztracení či depresivní, autoři laskaví, veselí, radostní, plní naděje, humorní, cyničtí, přívětiví, něžní. A toto jejich nastavení, způsob, jak přemýšlejí o světě a o životě, se promítá skoro do každé jejich věty.
Říká se, že gesta – na rozdíl od slov – nikdy nelžou. Stejně upřímný je i tón. Ať už píšete o čemkoli, prozradí vás. I když se budete snažit svoje emoce úmyslně zakrýt; i když k textu přidáte třeba deset vychechtaných smajlíků. Čtenář s dostatečně jemným sluchem to pozná. A nemusí při tom mít ani tušení, jestli za to můžou ty či ony částice nebo nějaký konkrétní (a jistě snadno analyzovatelný) větný slovosled.
„Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal/ „na tváři lehký žal, hluboký v srdci smích.“..
a vždy se něčím prozradis…
Je to tak. Jenom mám zkušenost, že když je ten žal skutečně hluboký, zpravidla ten smích moc lehký nebývá. Už to běžím k Mistrovi reklamovat 😀
Je to tak. Někdy mám pocit, že zvláště pokud někoho čteme dlouhodobě, lze ze způsobu psaní vyčíst snad i více než z osobní schůzky.
Viď? Možná je to proto, že v předstírání face to face jsme díky celoživotní praxi často docela machři, zatímco regulovat vlastní psaní nás nikdy nikdo moc neučil.
Kdysi bývala na blog.cz blogerka, jejíž jízlivost a zášť vůči starším blogerkám, které si psaly na svůj blog články o svých rodinách, zážitcích nebo jen receptech, byla pro mě naprosto šokující. Ta nenávist, kterou vkládala do článků, ale hlavně do komentářů, neměla obdoby. Když jsme si vyměnily pár e-mailů, jen potvrdily skutečný charakter toho člověka, i když se její slova skrývala za vytlemené smajlíky.
Ony ty vytlemené smajlíky jsou docela často příznak, že něco není úplně v pořádku. Ale teda tolik… to je skutečně šokující. To se už vážně mám skoro potřebu ptát, co se oné osobě stalo a proč si tu nenávist vylévala na někom, kdo s tím neměl vůbec nic společného.
Neměla lehký život, ale to nemáme nikdo a každý se s tím nějak pereme. Já třeba humorem, byť černým, ona jízlivostí. Pokud jí to pomáhá, její věc, ale nemůže po mně chtít, abych se něčeho takového účastnila.
To chápu. A myslím, že humor je na podobné situace ten nejlepší prostředek, na jeho barvu nehledě 🙂
Ano, pár poučných e-mailů mám ještě schovaných :-).
Přiznám se, že já je smazala, myslím, že to bylo hned poté, co o mě začala psát jako o „paní Janě“ :D.
Ze svého pohledu mám obvykle humorný tón, ale málokdo ho chápe. 🙁 Na což narážím nejen v článcích, ale třeba i na chatu nebo dokonce v běžné řeči. Obzvlášť mi nerozumí mamka, pak mi vytýká, že si všechno moc beru a nemám pochopení pro druhé. Přitom je to jenom můj humor! Ach jo.
To je docela smutná situace… Vzhledem k tvojí inteligenci je příčina celkem jasná, ale k řešení to tedy moc nepomáhá. Já ale věřím, že lidi s podobným smyslem pro humor existují a budu ti moc držet palce, abys jich potkala co nejvíc. I kdyby měli být dva, tak se to počítá 🙂
Jo, minimalne ja to chapu a resim s mamou to same, resp. radsi uz se autocenzuruji:) A ano, pri osobnich setkanich jsem nikdy nebyla sokovana a uz vubec ne zklamana. Coz je ale i tim, ze nectu/ nepotykam se s nikym, kdo v sobe resi nejaky zasadni problem.
Tak to tvoje máma asi nebude nadšenou čtenářkou tvého blogu 😀 Snad to ale aspoň zčásti zvládneme vynahradit my, co se při každé návštěvě lámeme smíchy!
Díky:) Máma ještě neuzrála do stádia, kdy by se ji mělo o existenci blogu říkat:)
Měl jsem možnost potkat se s řadou blogerů osobně a vlastně v žádném případě jsem nebyl zvlášť překvapený, protože zmíněný tón správně napověděl, co čekat.
Sice nemůžu říct, že bych blogerů potkala rovnou celou řadu, ale jinak se naprosto ztotožňuji! 🙂
Mnè něco podobného říkal nedávno kamarad. Prý, že když čte můj blog, cítí z něho pohodu. To mi přišlo zajímavé 🙂
Myslím, že chápu, co měl tvůj kamarád na mysli – u většiny tvých článků to vnímám docela podobně 🙂
To rozhodně!
Můj tón je nejdepresivnější ze všech, ne? ^^
Nemáš malých cílů, konkurence na poli depresivnosti je veliká 🙂
Zajímavé zamyšlení, je pravda, že mě ještě nad něčím podobným přemýšlet nenapadlo, ale už při čtení jsem si některé blogy začala zařazovat a vlastně máš pravdu 🙂 Jen pořád nemůžu přijít na to, kam bych zařadila svůj blog 😉
Je to tak – na sebe člověk vždycky dohlédne nejhůř, a ještě vždycky trošku nakřivo 🙂 Nemám tvůj blog načtený dost, abych si od boku troufla střelit jediné jasné adjektivum, ale myslím, že k tvému tónu, tak, jak jsem ho zatím stihla poznat, docela hezky ladí slovo opatrný 🙂
Krásně napsaný text, v němž opravdu se vším souhlasím :). V průběhu let si dodnes pamatuji určité autory, kteří zkrátka psali „jinak“, než valná většina ostatních a to, čím se lišili, mě bylo záhadou (a proto mě taky jejich styl psaní tak přitahoval). Škoda jen, že většina z nich z blogováním přestala, nebo se vytratili po zrušení Blog.cz
Děkuji, to mě moc těší! 🙂 Taky je mi líto některých blogů, které se sice docela často se zrušením naší staré domény přestěhovaly, ale pak v zásadě umřely. Občas k nim chodívám s nadějí jestli náhodou… ale většinou bohužel ne. Tak zaplať pánbůh aspoň za ty, co zůstali 🙂
To je pěkná úvaha. Opravdu, každý z nás, pisálků, má svůj určitý styl. Já o tom svém bohužel vím, že není zrovna moc optimistický, a nedávno jsem uvažovala o tom, proč nemůžu psát trochu pozitivněji a o hezčích věcech. Asi jsem holt pesimista 😀
Z mého úhlu mi to nepřipadá vůbec tak zlé, tvůj tón bych jako pesimistický určitě neoznačila. Je pravda, že často píšeš o věcech, které nejsou veselé, ale tón… ten mi připadá jiný. Ale jinak naprosto chápu. Taky zrovna nejsem předsedou klubu optimistů 😀
Nad tím jsem takhle nikdy neuvažovala, je to zajímavá myšlenka. A vlastně je to asi i pravda – zrovna píšu novou knihu a snažím se pro změnu, aby hlavní hrdinka byla veselá a optimistická holka (úplný opak mě), ale pak píšu píšu a najednou koukám, že mi hrdinka spadá do deprese. Asi je tohle můj tón :/
Jo, tak tenhle boj moc dobře znám! Psát za někoho opravdu razantně jiného, než jsem já, jsem v nedávné době ani nezkoušela, protože je to buď rovnou marnost, jak píšeš, nebo opravdová dřina. Nemám v psaní románů zas tak velkou zkušenost, ale myslím, že naučit se pracovat s vlastním tónem nebo ho rovnou měnit na přání, nejspíš bude jedna z největších spisovatelských výzev vůbec.