Taxi Teherán

Ve světě, který je poznamenaný globalizací a z ní plynoucí homogenizací, westernizací, či dokonce mcdonaldizací, je občas úlevné narazit na něco opravdu pronikavě jiného. To je pořád samý Netflix, HBO, Disney a Marvel, jeden americký film za druhým, až jednoho dne začnete mít neodbytný pocit, že současnou kinematografii vystihl v návalu jasnozřivosti v 19. století už Nietzsche se svým věčným návratem téhož.

Bylo to právě pod vlivem podobných pocitů, když jsem podruhé v životě uslyšela o filmu Taxi Teherán. Zlákal mě okamžitě. Režisér Džafar Panahí, v traileru jazyk, z něhož nerozumím ani slovo, a jemně orientální hudba. Okouzlující! O Íránu sice nevím téměř nic – jako každý frankofil jsem akorát kdysi viděla brilantní Persepolis (kdo neznáte, tak opravdu velmi, velmi doporučuji!), vyslechla jsem si nedávno jednu (slovy: jednu) krátkou přednášku o dějinách Persie a mám kamarádku, která persky umí (ovšem buďme fér, mezi mými kamarádkami jsou i odbornice na hebrejštinu a čínštinu).

Už letmý pohled na profil filmu, který v roce 2015 vyhrál hlavní cenu na festivalu Berlinale, je bizarní. Jméno Džafar Panahí se tu objevuje všude: jako režisér, scénárista, producent, střihač i hlavní herec. To se může na první dobrou jevit jako jakási roztomilá podivnost ve stylu Tommyho Wiseaua (pokud nevíte, o koho jde, tak na tom proboha nic neměňte); ovšem jen do okamžiku, než zjistíte, kdo Džafar Panahí je. Jde o talentovaného režiséra íránské nové vlny, která byla tak nová, až se ji režimní cenzura rozhodla zatrhnout a napařila Panahímu zákaz filmování a dvacet let domácího vězení. On se ale nevzdal a o tom, jak nesmí točit, natočil už několik filmů. Taxi Teherán je patrně ten nejlepší.

Panahí si ve svém komorním, improvizovaném a ilegálním kusu zahrál řidiče taxi v Teheránu, hlavním městě Íránu. Celý film se odehrává výhradně v jeho taxíku, i takto minimalistické prostředky ale bohatě stačí k tomu, aby vykreslil velmi komplexní obrysy současné íránské společnosti. Zjišťujeme víc o režimu, o atmosféře v zemi, o černém trhu se zahraničními filmy i hudbou, o kriminalitě, o cenzuře. Taxi Teherán je svého druhu metakomentář k situaci filmařů v Íránu, kde v „promítatelných“ filmech kladné postavy nesmějí nosit kravatu ani mít předislámská perská jména – a běda, jak budete očerňovat režim!

Celý film intenzivně dýchá něčím zcela jiným, pro západního diváka naprosto nezvyklým. Konverzace se odehrává do značné míry podle odlišných pravidel: postavy si od sebe půjčují telefony, lezou si do soukromí, na srazy dorážejí o hodinu později, náklonnost projevují na náš vkus velmi zvláštně a jejich emoce se jednou až dvakrát za film dostanou do tak živelné roviny, že je téměř nekomfortní se na to byť jen dívat (metál pro dvě postarší paní s rybičkami!). Zároveň se ale divák neubrání dojmu, že je nám to všechno až nečekaně blízké a povědomé. Život na současném Předním východě zkrátka není žádná primitivní divočina, jak si někdy rádi představujeme; ve skutečnosti je mnohem podobnější tomu našemu, než jsme ochotni si přiznat.

Taxi Teherán rozhodně stojí za pozornost. Džafar Panahí dokázal i s nesmírně omezenými prostředky vytvořit něco opravdu dobrého, film, kde má každé slovo své přesné místo a jedno zaklepání na okno auta narůstá do celospolečenských rozměrů. Pokud se rozhodnete věnovat mu cenných 80 minut svého času, nebudete litovat – a vaše obzory zůstanou už jednou provždy o něco širší.