Snad žádné úsloví jsem v životě neslyšela tolikrát. Zaznívalo z úst učitelů, kamarádů, kolegů, nadřízených, lékařů. I pokývala jsem vždycky hlavou a přitakala. Nepřela jsem se s nimi, věděla jsem, že mají pravdu. V jejich slovech jsem cítila lehkou výzvu, špetku empatie a lehce omluvný tón. I oni věděli, že mají pravdu – a nebyli tomu rádi. Nedivím se, zvlášť když to říkali zrovna mně. Nejsem bojovník, nikdy jsem nebyla. A nikdy nebudu.
Pokud je život boj, kdo je nepřítel? O tom už ono okřídlené úsloví decentně mlčí. Myslím, že všichni, kdo ho používají, by si to měli pěkně nahlas a do zrcadla říct. Když je život boj, pak jsou nepřátelé lidé. Všichni lidé. A jediným vaším cílem je dostatek jich přemoct, předehnat a porazit. Nestačí se zúčastnit, musíte vyhrát, jinak se stanete poraženým. A to nechcete.
V boji neexistuje soucit. Pokud někdo odpadnul hned na začátku, pak si zálibně zamnete ruce, výborně, o jednoho konkurenta míň. Nejde o to být dobrý, jde o to být lepší než ti druzí. Když bojujete, chcete, aby všichni byli horší než vy, ať už jste si měřítka nastavili jakkoli. Jejich neúspěch je vaším úspěchem, jejich indispozice vaší silou. Žijete v obřím závodišti s pravidly, která nastavil někdo jiný a která jsou očividně neférová, ale místo abyste hodili ručník do ringu a odmítli se toho bláznovství účastnit, vskočíte do něj rovnýma nohama. Protože jinak byste vypadali jako poražení. A to nechcete.
To, že život je boj, jsem naposledy slyšela před pár dny. Bylo to trapné klišé, které se o žádnou skutečnou informační hodnotu ani nesnažilo. Automaticky jsem s těžkým srdcem přikývla, ale pak se ve mně cosi zarazilo. Proč, proboha? Proč si děláme ze života dobrovolně takové peklo? Měla jsem sto chutí popadnout svůj ručník a zahodit ho někam hodně daleko. Život boj možná skutečně je. Ale já bojovat nechci.
S lidmi je naštěstí možná komunikace, která v drtivé většině případů i funguje. Na bojování tak zbývají slimáci, špačkové, kteří si brousí zobáky na dozrávající ovoce, zaseklé zipy a sušenky, co nejdou otevřít. A křídlatka, která se roztahuje pod pozemkem – ta má cheat na nesmrtelnost.
Kdepak, život je hra. 🙂 A je jen na Tobě, jestli z toho uděláš sportovní klání, týmovou hru a nebo hromadnou zábavu. 🙂
Já osobně to střídám.
Horší je, že ať hraješ jakkoliv, cíl je jasný a předem daný, společný všem…
Boj nemusí být na život a na smrt.. Co třeba sachova partie? A konfliktům se skutečně vyhnout nelze, a někdy není dobré se o to ani snažit..
Já jdu těmto bojovým podmínkám naproti, vím to a když se blíží steč, mám ten správný adrenalin uvnitř, který mne posouvá. Zemřu jako Žižka 🙂
Napoleon měl říct, já neútočím, já se jen bráním. Pravdou je, žá já se určitým záležitostem ani nebráním, protože kdybych začal, tak by to opravdu pak někdo více než pocítil. 😀 Prostě at si dělají co chtějí mně je to putna. Mám totiž právo veta.
[2]: Souhlásím s tím, že život je hra, někdy více či méně špinavá… s předem danými pravidly.
A já dělám všechno proto, abych všechna ta pravidla porušil, abych šel konečně z kola ven. Jako v té písničce Od Maxe – Cest la vie.
Ale bezpodmínečnečně to k poslechu té písničny chce klip z TV Očko Cz Sk retro, na Youtube to má nějaký Tučný. 😉
Boj či dovolená, vždycky je to pr***.
Něčí bedra to vždycky odnesou.
[1]: Tak křídlatku jsem musela googlit, ale chápu, takovéhle kytky když se nechají, tak zanedlouho ovládnou svět 😀 A s těmi lidmi je zrádné, že s řadou těch, se kterými se dostaneš do toho pomyslného křížku, se nikdy ani nesetkáš, takže žádná komunikace ani není možná. Oni tě prostě jenom vyřadí, nebo ty vyřadíš je… a jede se dál.
[2]: Chtěla bych umět z toho udělat hromadnou zábavu, ale ruku na srdce, moc se mi to tedy nedaří 🙂
[3]: Je pravda, že některé konflikty jsou nevyhnutelné a vyhýbat se jim znamená akorát si zadělávat na ještě větší potíže v budoucnu. Ale soutěživost a bojovnost celého našeho společenského systému je mnohokrát přesahuje.
[4]: To opravdu obdivuji 🙂 Ale každopádně doufám, že oči ti vydrží obě! 🙂
[5]:[6]:[7]: Ono i to bránění dokáže být pořádně unavující a po čase pěkně otravné. Právo veta se ale každopádně hodí 🙂
[8]: To, že něčí bedra to vždycky odnesou, je právě to, co se mi na tom celém nelíbí ze všeho nejvíc.
Měl jsem kdysi nadřízeného, jehož jsem si z mnoha důvodů vážil. Ten v jedné anketě dostal spolu s mnoha dalšími šéfy otázku, čeho by chtěl v životě dosáhnout, a dotazující zjevně čekal záplavu přesně formulovaných "bojových" manažerských cílů, aspoň většina ostatních tak v anketě na mnoha a mnoha popsaných řádkách odpověděla. Ty dlouhé očekávatelné a manažersky vzletné odpovědi plné "čelenží", misí, nekončícího osobního růstu a sebeprosazování jsem dávno zapomněl, ale ta jeho odpověď mi občas zní ještě po mnoha letech, protože přesně a přitom úsporně formuluje, co bych taky rád: "Bejt dobrej a slušnej" :-).
[10]: To mi přijde opravdu příznačné – že ty ambiciózní a bojovné řeči se překlopí do dosti planého a čím dál stejného žvanění, ve kterém pak trocha upřímnosti a autenticity září jako diamant 🙂
Celkem souhlas. Život není žádný boj. Může být pro někoho, kdo musí bojovat sám se sebou, protože se kamsi dostal, nebo protože má nějakou nemoc, kde mu nejde fungovat jinak, než s tím bojovat. Pro mě je život snaha mít co největší klídek a pohodu.
[12]: Tak tomu naprosto rozumím. Myslím, že dobrá polovina veškerého mého úsilí je vedená stejnou snahou, protože bez klidu a pohody kolem nejde tak nějak nic dalšího. Ale boj sám se sebou, to je opravdu velká kapitola, kterou asi jen tak neuzavřu 😀
Souhlas! Slýchávám tohle klišé odmalička, ale tak nějak doteď, od mých dětských let, mi ho nějak nejde brát vážně….a vzhledem k mé situaci by to mělo být naopak.
Stěžovat si, že se ocitám v pekle, musí mít svůj důvod – ale ten zdroj bohužel mnoho lidí není schopno rozpoznat a často ho nechtějí ani hledat, takže jsou v rozporu sami se sebou.
Momentálně bych mohla přitakat názorům od těch, kteří neví jak dál, točí se v kruhu a ocitají se na rozcestí. Jenže když už jsem na rozcestí, nemůžu se vydat zpátky, to by byla přece ta největší chyba.
Od čeho je intuice? Jsem si jistá, že člověk ví, co je pro něj dobré a kde může najít určitou úlevu a nebo rovnou nějakou formu spásy, která mu rozšíří vědomí.
[14]: Na rozcestích je to vždycky těžké – a jít zpátky se může jevit jako nesmírně lákavé, protože tam to člověk alespoň zná. Není vždycky snadné zaslechnout svoji intuici, zvlášť když jsme se ji pod tlakem racionálních argumentů a vlivy okolí naučili spíš zašlapávat do země. Věřím ale, že šanci dostat se tam, kde být máme, dostáváme mnohokrát, a tak můžeme tomu peklu utéct, když ne napoprvé, tak alespoň napopáté 🙂