Když jsem byla na gymnáziu v sextě, poprvé v životě jsem vyrazila se školou do Francie. Jeli jsme tehdy na jihozápad, do Pyrenejí, až na samé hranice se Španělskem – nádherná a rozlehlá oblast plná řady pamětihodností. Navzdory půvabům dun a ledovcových údolí mi ale nejvíc ze všeho utkvěl místní sýr. Když jsme na jednom náměstníčku narazili na pojízdný stánek s touto komoditou, byli jsme nadšeni. Co chtít ve Francii víc? Prodavač byl družný a sice mluvil podivně nesrozumitelně (zhruba po minutě jsme zjistili, že se snažil hovořit anglicky), ale na nakupování mnoho řečí nepotřebujete. Všichni jsme podlehli.
Sýr byl jednoduše vynikající. Měl jedinou vadu: smrděl. Smrděl čím dál víc. Zanedlouho smrděl tak strašně, že ho někteří jedli se zacpaným nosem a následně ho v rámci přežití celého autobusu balili do několika igelitek. Když jsme večer dorazili na hotel, stala se z něj hotová časovaná bomba.
Uplynulo bezmála deset let a my jsme si – už v podstatně komornější sestavě – řekli, že se nám po francouzském jihozápadu a jeho třítisícových horách stýská. Vyrazili jsme znovu. Žoviálně jsme po cestě vzpomínali na to, jak jsme balili děsivě smradlavý sýr do tří igelitek, ha ha ha, to se nám podruhé rozhodně nestane. Jedli jsme Brie a Camembert a drželi se v bezpečných hranicích – dokud jsme se nevypravili do místní sýrárny.
Ten bochníček vypadal úplně nevinně, skoro jako Blaťácké zlato. Řekli jsme si, že pro čtyři je ho tak akorát, a vzali ho celý. Prodavačka nehnula ani brvou a my jsme vůbec netušili, jaký ortel jsme nad sebou vyřkli. První varování přišlo, až když jsme se chystali svůj úlovek rozbalit na lavičce v parku. To si kolemjdoucí pán jen tak pro sebe zabrumlal „no vy jste teda gurmáni!“ a šel dál. Podívali jsme se na něj s blaženou nechápavostí. Pak jsme sejmuli obal.
Jestliže se nám v sextě zdálo, že náš tehdejší sýr smrděl, pak mi chybí slovní zásoba pro to, co se stalo, když jsme rozbalili ten nevinný nažloutlý bochníček. Nevěděli jsme, jestli se máme smát, nebo brečet, a z tohoto kognitivního zmatku vzešlo pouhé „no ty vole!“ a následný bouřlivý záchvat smíchu. Zkusili jsme ochutnat a nebylo to tak strašné, ale čichový vjem se od chuťového dal oddělit jen stěží. Tehdy se v nás ale vzedmulo mimořádné hrdinství. Přeci ten vzácný francouzský sýr nevyhodíme!
I začali jsme ho do sebe s vydatnou dávkou bagety a zacpaným nosem soukat. Zvládli jsme ho sníst čtvrtinu, možná i třetinu – už přesně nevím, moje vzpomínky jsou v téhle oblasti poněkud mlhavé. Zbytek jsme hermeticky zabalili do tří igelitek a vydali se na cestu, olfaktorickým infernem poněkud otřeseni.
Nutno říct, že žádné téma hovoru nám během těch dvou týdnů nevydrželo tak dlouho jako ten strašlivý sýr. Je na silnici zácpa? Není problém, vhoďte tam kus sýra a hned budou všichni pryč! Má kemp, který jste si vyhlédli, plno? Ha há, za chvíli ho budete mít celý pro sebe – a vsaďte boty, že nikdo ani nebude chtít vrátit peníze! Kulinářský výtvor, který jsme si nesli, jsme dokonce začali považovat za trestuhodně promarněnou šanci francouzského vojenství, obzvlášť pokud uvážíme, jak tvrdé jsou už den staré francouzské bagety. Terry Pratchett prý na tuhle geniální myšlenku ve svých knihách také kápl a má kdesi v zeměplošských análech bojový sýr s vlastním vědomím; jmenuje se snad Horác nebo tak nějak.
Když jsme se večer ubytovali v kempu a padla otázka, co budeme mít k večeři, rozhostilo se podivné ticho. „No tak máme tam pořád ten sýr…“ zaznělo nesměle. Ale už to nešlo. Svůj výkon jsme nebyli schopni zopakovat. Po několikerých pokusech, které zahrnovaly i velmi adrenalinové exování sýra, jsme uznali svou porážku. Zbytek Horáce jsme zabalili do jeho tří igelitek a dali si něco jiného.
Druhý den ráno jsme v zájmu světového míru Horáce i se všemi kontaminovanými igelitkami vyhodili. Pokud vím, nikdo následkem toho nezemřel.
Na odstavené koleji stojí.. no nic, to není publikovatelný vtip. A vlastně nebyl ani vtipný, ale plně reflektoval frustraci z jedněch nevycválaných sousedů v kempu.
Zbývá otázka. Co by se stalo, pokud by se dotyčný sýr vhodil do popelnice plné červů z jednoho rakouského kempu? Pravděpodobně by vznikla černá díra. Nebo červí díra. Nebo by v noci vylezla ven armáda zmutovaných nestvůr a jala by se ovládnout svět.
Hotový syrový durian… Bohuzel je to propojené a tak podobně jako u toho nejsmradlavejsi ho lahodného ovoce nelze u našince chuťovky a cichovy vjem zcela oddělit…
Já padám! Bravo! 🙂
Bez uzardění hlásím, že se mi sbíhají sliny! Mějte mě za vyznavače obžerství či prachsprosté prase, nicméně tuhle ve Francii jsem zakoupil značně laciný sýr. Totiž produkt z vesnického trhu pod vznešeným označením „Vieille Fromage“. To první slovo, čte se tajuplně [vjej], jsem dobře znal, ovšem význam zapomněl. Sýr byl šedavé barvy a byl snad za poloviční úplatu nežli sýry okolní. Transakce proběhla bez problémů.
Když jsem sýr rozbalil, nepřivítalo mě nic odpudivého, byl jsem vcelku potěšen, a tak jsem přikročil k užití nože. Až v tomto momentě, právě při zakrojení, se ze sýru vyřinula černavá hmota a s ní snoubící se houževnatý, infernální puch. Tu mi došlo, že „vieille“ znamená „starý“ a že tento sýr se po exspiraci prodává toliko nejotrlejším fajnšmekrům. Považuje to za poctu, sýr jsem během asi dvou týdnů spořádal. Satisfakcí mého vytříbeného vkusu bylo, že i můj francouzský známý se sýru odmítal dotknout (ovšem koně si dopřál…). Ujistil mě však, že můj Sýr je rozhodně jedlý.
Jeho zkamenělá kůrka měla ke konci společného pobytu až mentolový nádech… Jak mi chybíš, dobrý Horáci!
(A největší hlína je, že mi vlastně opravdu chutnal a dopřál bych si zas. Jako ten durian! Ovšem surströmming, to už je jiný příběh.)
Francouzské sýry miluji a vždy si je vozím zabalené v několika igelitkách ze služební cesty. Těch dvanáct hodin v autě s nimi dělá divy, manžel nadává a na přístrojové desce se objevuje jedna vůně do auta vedle druhé.
Kdysi v Holandsku jsem měla na sýrovém trhu sýr, který sice nesmrděl, ale zato o dost hůř chutnal . Byl to pětiletý kozí gouda. Nic horšího jsem v životě nejedla a bohužel jeho chuť nešla ničím zajíst.
[1]: Já myslím, že červí díra je jistota! 😀 A armáda zmutovaných nestvůr by na sebe taky určitě nenechala dlouho čekat 😀
[3]: Tak doufám, že do měkkého! 🙂 Vřelé díky! 🙂
[2]: Ano, přesně! Na durian jsem si při psaní taky vzpomněla, naštěstí jsem s ním ale ještě neměla čest. Myslím, že Horác mi na dalších pár let bude stačit 😀
[4]: Tedy, tomu říkám odvaha! 😀 Něco takového bych asi opravdu nedala. Ještěže se ten sýr nejmenoval "ancien", to už by mohlo být zdraví nebezpečné!
[5]: Jak já tvého manžela chápu! 😀 Můj nos je sice relativně otupělý, ale smradlavé sýry cítí přeci jen pořád až příliš dobře 😀
Víc než páchnoucí sýry mi přijde zajímavý fakt, že Maruška je světoběžnice.
Jako chemika mě na vojně učili, že bojové látky se mají testovat pouze ve velmi malých dávkách, a tak dávám přednost ochutnávkám francouzských sýrů. Většinou šlo o snoubení s místními víny, ale na některé obzvlášť bojové vzorky by se jako snoubenec hodil spíš petrolej :-).
[7]: Pokud jde o Francii, tak tam můžu běžet vždycky 🙂
[8]: To je ovšem moudrá strategie! Aspoň pak člověk ví, kterým Horácům se provždycky důsledně vyhýbat 😀
S úsměvem jsem dočetla a pobavila se z cizího neštěstí.
Nikdy jsem se nestala sýrovým gurmánem, ve svém věku ani nestanu.
V cizině mne láká sladká gastronomie a u té již s klidem a pocitem naplnění zůstanu 🙂
[10]: Nutno říct, že zrovna tímhle neštěstím jsme byli schopní se bavit velmi intenzivně i v přímém přenosu 😀 Vida, to je chytré – u sladkého se stane asi jen málokdy, že si člověk dá něco osudově nechutného.
Super!:) Zajimalo by me, jestli se z Horace v popelnici vyvinul vyssi organismus a jestli ma neco do cineni s globalnimi zmenami klimatu, nebo lokalnimi katastrofami…
Jak je to se změnami klimatu, si netroufám odhadovat, ale nějakou slušnou lokální katastrůfku, u které Horác nenápadně (případně i velmi nápadně) tahá za nitky… na to ani nepotřebuju kdovíjak bujnou představivost 🙂