Když jsem onehdy četla lingvistickou knihu, zavrtěla jsem nad jednou pasáží nechápavě hlavou. Ne že bych nerozuměla tomu, co se tam psalo (to by bylo na jiné vyprávění), ale to, o čem byla řeč, mi přišlo tak divné a zbytečně komplikované, že jsem se musela sama sebe ptát, proč si to ti Japonci a Thajci dělají. Šlo o takzvaná honorifika, nesmírně složitý systém vzájemného oslovování, kterým velmi precizně reflektujete společenskou pozici svoji i svého konverzačního partnera, a vyjadřujete mu tak patřičnou úctu. No řekněte, co je to za podivný vynález? Stojí jim to vážně za to?
V tu chvíli ovšem jako by do mě udeřil blesk. Jistě, honorifika v téhle podobě nemáme. Zato máme zdrobněliny. Vychytávku, která nám připadá úplně přirozená a používáme ji naprosto automaticky. Jak jinak bychom přece vyjádřili, že je něco malé a roztomilé a že to máme rádi? Vždyť je to tak samozřejmé! Jenže ono to samozřejmé vůbec není; a když jsem si představila, že bych to celé měla vysvětlit cizinci, pokusily se o mě mrákoty.
Teprve tehdy jsem si totiž plně uvědomila, jak nesmírně složitý společenský systém zdrobněliny představují. Taková „Maruška“ nese úplně jiné poselství než „Baruška“, vnější podobnosti navzdory; říkat kamarádce „Martino“ je v pořádku, zatímco „Miroslavo“ ne; a to vůbec nemluvím o „Mařce“ nebo „Káče“. Nenapadá mě ani jeden rozumně zobecnitelný důvod, proč se některá zdrobnělá jména hodí jenom pro děti nebo zvířátka, jiná vnímáme jako neutrální (a jako nevhodnou či nezdvořilou považujeme naopak jejich plnou variantu) a další jsou rovnou urážlivá. A aby toho nebylo málo, je mezi tím zhruba tisíc dalších jemně odstíněných pravidel a pravidélek, kdo kdy může koho kterou zdrobnělinou oslovit.
Čím víc nad tím přemýšlím, tím méně se systému japonských honorifik divím. Stačí mi konec konců zamést si před vlastním prahem a podívat se třeba sem do komentářů: někteří mi říkáte zdrobněle, jiní ne, někteří volíte to jméno, jiní ono – a každá z těch variant má své důvody a své specifické zabarvení. To, co mi přijde nepochopitelné teď, je pro změnu skutečnost, že se v téhle šmodrchanici zvládáme bez většího úsilí vyznat. A hlavně: že se tím dovedeme docela normálně domluvit.
Ovšem, v angličtině se zdrobnělá jména používají i v tisku,tak Bill Clinton,i když se oficiálně jmenuje William Jefferson, podobné Jimmy Carter, Bob Kennedy (senátor) nebo Jack Kondom. Že by se v našem tisku psalo o Vaškovi Klausovi, Miloskovi Zemanovi, Bohoušovi Sobotkovi, Jirkovi Paroubkovi…bylo by to zajímavé…Mimochodem, Topolánek je skutečně Mirek, ne Miroslav..m
To je pěkná připomínka – když už Angličané nebo Američané nějakou tu zdrobnělinu mají, neváhají ji používat furt 🙂 U nás by se, myslím, Milošek Zeman opravdu neujal 😀
Ovšem Jakešovi se říkalo Milouš docela běžně, neoficiálně ovšem, aspoň do určité doby. Nebo se tak opravdu jmenoval, jen se to nesmělo používat?
Teď jsem si vyseznamil, že v občance měl fakt Milouš…
To, že se mu nesmělo říkat oficiálním jménem, je tedy skutečně pikantní! 🙂
Asi proto, že to evokovalo blbce Milouše s Jirotkova Saturnina.
proboha, co to píšu, samozřejmě „z“
Ano, to dává smysl. Tím větší, čím je ta analogie přesnější.
Neříkáte vy lingvisté takovýmto jazykovým nuancím pragmatika? (Nejsem si úplně jistý, rozumím-li tomu termínu tak, jak bych měl, je to beztak můj osobní hapax legomenon. :oD)
Nicméně věru pěkné téma, takový už zcela osobní výklad jazyka; jako antropolog bych k němu k lingvistice neváhal přizvat etologii, psychologii, sociologii, neurologii, etnologii, ekologii, malakologii, filosofii, teologii…
Když pak věchny tyhle obory (plus dalších sto, na něž jsem si odmítnul vzpomenout) spojíš a do hlubokých propletených důsledků pochopíš, jistě vmžiku pochopíš i to, jak je možné, že se v té šmodrchanici vyznáme. :oP Pak budeš nadčlověkem a můžeš to ihned všem říct či napsat (bude to něco jako 42), rozhodně pak budeš hodna následování, založíme ti kult, pak náboženství a budeme ti přinášet oběti i objetí.
Ano, přesně tomuhle říkáme pragmatika! To je skoro na zlatého bludišťáka 🙂
U té malakologie už jsem se začala smát nahlas – pokud tohle někdo zmákne, tak nechá 42 daleko za sebou 😀
A což teprve chudáci cizinci, kteří se učí česky, ti v tom teprve musí mít hokej! 😀
Vždycky se mi moc líbilo, jak se oslovením jménem dají vyjádřit momentální emoce, vezmu jako příklad to moje – Jana. Když mi tak někdo řekne, je to někdo, kdo neví, že oslovení „Jano“ nemám ani trochu ráda, nebo někdo, kdo to ví a dělá to úmyslně, pominu-li mojí maminku, která když na mě takhle zařvala, bylo hodně zle :D. Pak je tu neutrální „Jani“ a ještě častější „Janinko“, pro mě naprosto pohodové varianty, kdy vím, že dotyčný má přátelský postoj. A pak je tu „Janice palice z Papírový ulice“, oslovení v dětství mou drahou sestrou, vysvětlení ponechám na fantazii čtenáře :D.
Myslím, že cizinci, kteří se učí česky, to mají opravdu mega těžké. Ale zase by je ani nenapadlo tě oslovit Janice palice a to se taky počítá 😀 Vidíš – já bych si tě oslovit „Janinko“ určitě netroufla, kdyby to nebyla přímo tvoje přezdívka. Ale „Jano“ zní tedy opravdu hodně úředně, takže tvou volbu úplně chápu 🙂
Já jsem Janinka po babičce, která se jmenuje oficiálně Janina. Ale protože je to cizí jméno, mám v rodném listě Jana. Co už s tím :D.
Kdybych se narodil poblíž tebe, vždycky bys byla jenom má Maruška! Přisál bych na tebe nejradši ústa žíznivého stromu a život se mnou by byl jako divý rychlík revoluce! Neb mé čelo je tvrdší nábřežní žuly a nedám se sebou tak lehce zorat pole!
No, nevím, co by na tenhle tvůj komentář řekl můj manžel 😀
Systém našich zdrobnělin by se v Japonsku jistě uchytil vzhledem k hravé povaze mnohých Japonců, jenže by to už tak dost komplikovaný systém honorifik učinilo ještě složitějším, což by mohlo vést k epidemii harakiri mezi japanology celého světa.
To by pak bylo jako to sebevražedné komando ze Života Briana od Monty Pythonů! 🙂
Se zdrobnělinami bojuji v pracovním prostředí. Pracuji v mezinárodní firmě, část lidí v Česku, část jinde po Evropě, já sedím v zahraničním týmu. Čeští kolegové, co používají ve společných konverzacích zdrobněliny (a nejlépe pokaždé jinou), cizince strašně matou, a ti se mě pak vyptávají, proč je „Jan“ někdy Jan, jindy Honza, ale taky může být Honzíček nebo Honzin. A proč se toto všechno děje, když jsou zdrobněliny často o dost delší než původní jméno. Spokojí se většinou s tím, že je čeština více flexibilní jazyk, co si rád hraje se slovy, a že žádná pravidla mimo cit mluvčího de facto nejsou – ale jak to lépe vysvětlit? Nejvíc mě baví, když se snaží zdrobněliny pro oblíbené kolegy sami vytvářet a lezou z toho srandovní veledíla. 🙂
Takový zmatek si dovedu docela živě představit 😀 A vysvětlení pro to kromě historie asi vážně prakticky žádné není. Zkrátka jsme si takhle zvykli, a tak to tak děláme, i když je to delší, krkolomnější a má to zkrátka samé plusy 😀
Podobne je to asi ve Vietnamu – pred cestou tam jsme si kdysi cetli, ze se lisi osloveni v zavislosti nejen na jmenu, ale take na veku a postaveni v rodine. To mi prijde, ze clovek skoro ani nema sanci napoprve se trefit:)
Jo, to zní dost podobně 🙂 A taky mi to tak přijde. Když jsem jednou četla rozhovor s Kazuem Išigurem, což je Japonec, který od pěti let žije v Británii, tak tam říkal, že se s Japonci mluvit japonsky skoro ani nesnaží, protože by je nejspíš nechtě urážel v každé druhé větě. A to řekl člověk, který doma s rodiči mluvil japonsky 😀
Vzpomněla jsem si na dávný článek od Hogrety.
https://hogreta.blogspot.com/2014/10/co-je-na-vietnamstine-nejsilenejsi.html
Maruško Veruško, o mnoha asijských variantách oslovování jsem slyšela v souvislosti s vietnamštinou. A pak že naše vykání nedává smysl, pche!
Nemám ráda, když mě někdo oslovuje Karolíno nebo o mně jako o Karolíně mluví, mám pocit, jako by mě neměli rádi! Přijatelné je to jen u cizích lidí. Kombinace křestního jméno a vykání je mi příjemnější než oslovování příjmením.
No a co mi ještě dělá celkem problém, je oslovení Kájo. Jakž takž jsem si zvykla, ale správně je to prostě Káji a basta fidli!
Tak za Verušku dělám čárku, tak mi ještě nikdo nikdy neřekl! 😀 A tvůj postoj ke Karolíně naprosto chápu. Mně trvalo několik let, než jsem si zvykla na to, že mi někteří lidé říkají Marie, a přitom to myslí hezky. Dlouho mi to znělo neosobně až úředně. Ale dobře že jsi zmínila, že nemáš ráda „Kájo“. To by byla patrně moje první volba, kdybych tě měla oslovit 🙂
Veru, já myslím, že tě oslovuji pokaždé jinak, podle momentální nálady. A víc si vybírám Veroniku než Marii, blogujících Marií je hodně 🙂 Zajímavý článek, nenapadlo mně, jak zajímavá máme oslovení. A je jasné, že každý má rád to oslovení svého jména jinak. A i když jsem si myslela, že s tím mým jménem se toho moc udělat nedá, někteří muži mi říkali opravdu mile 🙂 Některá jména jsou drsná, jako třeba Dorota, ale taková Dorinka je vlastně stejné jméno a přitom úplně jiné.
Je to tak, dovedeme prakticky se všemi jmény udělat hotové čáry 🙂 Vidíš, nikdy mě nenapadlo se zamyslet nad tím, jestli je víc blogujících Marií nebo Veronik. Ze svojí generace jsem zvyklá na to, že Marie prakticky nejsou, ale stačí zabrousit do starších vod… a jejich tam asi vážně hodně 🙂
Máš naprostou pravdu! :O Zrovna nedávno jsme se o tomhle bavili – já coby Vlasta paradoxně skoro vůbec nejsem oslovována nějakým diminutivem, maximálně místo „Vlasto“ „Vlasti“. Mám ráda, když mi říkají Vlastinko, ale i přítel na to pořád zapomíná, takže jsem s tím tak nějak smířená. 😀 Sestra mi občas říká Vlastimile. 😀 Naopak přítelova sestra Ludmila nesnáší oslovení „Lidko“, říkáme jí Liduš nebo Liducha. 😀
Je zajímavé, jak má každý jazyk svou „perličku“ – něco, co se jen těžko překládá. Zrovna diminutiva problém jsou. V němčině sice taky existují možnosti, ale diminutiva se nedají třeba stupňovat, v češtině jo. 😀 (dům – domek – domeček). Možná to není stupňování teda.
Teď se mi vybavilo obligátní „ty nejsi Vlasta, ty jsi Vlasta?“ 😀 Jen málo českých jmen je tak univerzálních jako to tvoje! Vidíš, Liducha, to by mi zrovna připadalo jako jedno z těch urážlivých. Něco jako Mařena (ano, taky jsme tam se sourozenci byli).
Mě osobně na českých zdrobnělinách úplně nejvíc fascinuje různorodost jejich funkcí. Na jedné straně je to domeček, stoleček, pejsek a kočička a na druhé straně Čecháček, úředníček a rozoumek, které nemají s osobní pozitivní citovou vazbou vůbec nic společného. Který jazyk tohle má! 🙂
Další důkaz, jak je čeština krásná a složitá. Bohužel, záleží na tom, kdo tu zdrobnělinu říká. Umí být taky pěkně jedovatá…
Marie Veroniko, měj příjemný den, Helena
To tedy umí – a ani nemusí jít o žádnou Mařku nebo Káču 🙂 Krásný den také tobě!
Zdrobněliny jmen ještě ke všemu vůbec nejsou univerzální, jedna Klárka z mého okolí toto oslovení vyžaduje a druhá (skoro o generaci mladší) by tě za něj zaškrtila a nebo alespoň počastovala nějakým opravdu ošklivým pohledem.
Taktéž majitelkou milovaný Bobánek zanechávající nášlapné miny na sídlišti je Bobánkem i pro zbylé obyvatele, nicméně s úplně jiným citovým zabarvením! 😀
Je to tak. Ale u Bobánka to tedy dostává ještě úplně jiný rozměr 😀