Někdy si říkám, jak by se asi cítil vysoce studovaný domorodec, kdyby získal od svého kmene grant, aby mohl vyrazit dělat terénní výzkum do Evropy. Naši kulturu by vůbec neznal a jako příslovečný nepopsaný list by se tak prostě jednoho dne octnul dejme tomu na Petříně a měl by vysvětlit, co před sebou vidí. Dávalo by mu naše chování nějaký smysl? A pokud ano – co bychom na ten smysl říkali my?
Ve výsledné monografii bychom se o sobě mohli dočíst třeba něco takového: Petříňané jsou kmen se zvláštním kultem. Vlastní placaté amulety různých barev, které jim ve společenství garantují odpovídající prestiž (čím dražší amulet, tím větší prestiž jeho nositele, srov. dobře zdokumentované praktiky některých severoamerických etnik). Své amulety Petříňané nosí neustále při sobě a často na nich provádějí rituál, který jsme pro účely této publikace nazvali jako dotýkání. Při rituálním dotýkání domorodci amulety vytahují, uctivě drží před sebou, pozorují je a specifickým způsobem z vrchní strany hladí. Toto hlazení se řídí velmi striktními pravidly: amuletu se není možné dotýkat příliš dlouho na jednom místě (patrně by se tím kontakt s nadpřirozenem stal příliš intenzivním), vyhrazeny jsou k tomu pouze konečky některých prstů a styk s nadpřirozenem je vnímán jako tak osobní, že pokud mu cokoli (například oděv, jakým jsou petříňanské rukavice) stojí v cestě, je třeba barevně odlišit části, které jsou k dotýkání amuletů určeny, od rituálně nezpůsobilého zbytku oděvu.
Bližší podstata kultu amuletů zůstává navzdory pečlivému zúčastněnému pozorování stále částečně zahalena tajemstvím, zjevně však souvisí s aniministickými a fetišistickými proudy, jaké známe od jiných nativních populací. Nejpravděpodobnější hypotézou je, že amulety chrání před působením démonických sil, kterými je podle všeho svět Petříňanů doslova prodchnut. Ohrožující síly zla sídlí zejména v otevřené krajině, u vodních toků, na vrcholech kopců, v megalitických stavbách, ale také v některých kvetoucích bylinách, stromech či některých druzích zvířat – na všech těchto místech totiž provádějí Petříňané rituální dotýkání s podstatně zvýšenou frekvencí. Zda magické vlastnosti připisují amuletům samým, či tyto slouží komunikaci s jinými, vyššími božstvy, zůstává otázkou pro další výzkum.
Démonická hypotéza by rovněž vysvětlovala jinak těžko pochopitelný fakt, že se Petříňané navzdory ryze individuální povaze své rituální činnosti tak často věnují dotýkání i v kolektivu, a to zejména mezi svými rodinnými příslušníky a přáteli. Dokonce není výjimkou, že se vprostřed kmenové sešlosti některý z Petříňanů dobrovolně izoluje a po určitou dobu se věnuje pouze svému amuletu. Patrně se tímto způsobem snaží své nejbližší ochránit před působením nadpřirozeného zla, které podle všeho početnější sešlosti s gustem vyhledává. V kultovní rovině tedy Petříňan svou dočasnou izolací druhým prospívá víc, než kdyby se plně věnoval společenské interakci. Latentní funkcí této ignorance tak je žádoucí upevnění společenských vazeb.
Ať už o petříňanském kultickém uctívání amuletů soudíme cokoli, jisté je, že jejich kultura představuje bohatý zdroj exotických zvyků a nevšední lidové filosofie, s jakou se v našich končinách už nesetkáme. Nezbývá než doufat, že autenticitu jejich domorodého způsobu života nepohltí síly globalizace a že budeme schopni s odpovídajícími prostředky časem jejich populaci prozkoumat skutečně do hloubky. Domníváme se, že takový výzkum by umožnil nejen nahlédnout do nepřeberného bohatství světových kultur, ale také nastavit cenné zrcadlo naší osvícené a pokrokové civilizaci.
Milá Marie Veroniko,
doufejme, že dříve, než bude výzkum významu amuletů dokončen, lidstvo nevymře. 😉
Vidíš, tenhle faktor mě nenapadlo započítat! 😀
Jak napsal Arthur Vládce,každá dostatečně pokročilá technologie je neroznatelna od magie…Mimochodem Indian „Červíček“z kmene Camaloku kterého A.V.Fric vzal na léčení (úspěšně) do Čech, uskutečnil zde taková „etnografická pozorování“že pak u svých platil za lháře, i když mluvil čistou pravdu…
Arthur Clarc
Tu historku i indiánském etnografovi neznám! To si snad dohledám, zní to jako něco, čím bych mohla obměkčit nejednoho zkoušejícího 😀
Četl jsem i studie naznačující, že společnost má přirozenou tendenci ty, kdo se na rituálním hlazení sami dostatečně nepodílejí, vyhladit.
V takovém případě bych si ten chytrý telefon měla ovšem urychleně pořídit! 😀
Ejhle, hladíme se v kruzích!
Přišlo mi, že tohle už jsem někde četl… A pak mi došlo, že nečetl, anobrž psal (kladu pod archaický olihní odkaz). :oD
Asi je přirovnání k rituálu či náboženství hodně velká pravda.
A neodpustím si ještě jeden podnětný odkaz, jmenuje se Substitute Phone a jest skutečným hladítkem. Vřele doporučuji pořídit!
Tomu tedy říkám skutečná antropologická vzájemnost! 🙂 Zjevně na tom asi vážně něco bude. A Substitute phone vypadá velmi lákavě 🙂 (Tvůj předchozí komentář zachytila spamová kontrola pro příliš mnoho odkazů.)
Já to tušil! :oD
Není nad to zhostit se poctivého spamování a trochu ty kontroly poškádlit.
Tvoje rukavičky jsou naproti tomu z nemačkavého zeleného sametu!
Bohužel nejsou a taky mají barevně odlišené rituálně nezpůsobilé části 😀
Myslím, že by vůbec nebylo od věci, kdyby domorodci provedli průzkum napříč celou republikou, nejen Petříňané mají tento podivuhodný zvyk!
No výborně, to bude panečku grantů! 🙂
A co teprve nabíjení Amuletů ze Zdroje – to by si jeden mohl pomyslet, že Petříňané uctívají vlastně elektřinu. Není potom jasné, proč se netěší stejné úctě i ostatní přístroje na baterku:)
Nabíjení ze Zdroje, no to je na samostatnou monografii! 😀 Ale teď jdu pohladit svůj diktafon. Zaslouží si taky svůj velký moment 🙂
Když jsou ale amulety tolik uctívané, proč je žádoucí kupovat si každý rok nový? Spíš by se měly dědit z generace na generaci, ne? 😀
Ano, to by dávalo smysl! Stávající praktika bude patrně mít blíž např. k takzvanému potlači, tedy kulturnímu zvyku některých severoamerických kmenů, které vyjadřují svou převahu nad protivníkem štědrými dary, případně rovnou ničením demonstrativního množství majetku (a protivník, pokud nechce být zahanben, to musí trumfnout, nebo uznat porážku). Netřeba dodávat, že z našeho osvíceného úhlu pohledu je to zkrátka naprosto nelogické chování 😀
Ale má to styl, to se jim zase musí nechat! A rčení ‚když se dva perou, třetí se směje‘ musí nabírat nových rozměrů 😀
Já z Tebe nemůžu 😀 Chvilku mi sice trvalo, než mi došlo, oč přesně jde, ale pak jsem se mlátila smíchy až do konce. To je tak trefný, až to bolí…
To jsem moc ráda, že ses dobře bavila! 🙂 Aspoň k něčemu jsou ty naše zvyklosti dobré 😀
Toto bych ráda dala přečíst svým mladším ségrám, ale momentálně se věnují svým amuletům…
Když mi konečně došlo, o co jde, tak jsem se krásně pobavila 😀 Odlehčený, ale přesto velmi trefný text, díky za něj.
Veliké díky 🙂 a ségrám nezbude, než jim podstrčit článek alespoň do amuletů 😉
To je skvělý postřeh! Podobnou studii by mohli provést i u nás. Tady je to ještě doprovázeno ověšováním se kabely a špuntováním uší, aby se asi nerušil ten spirituální zážitek.
Díky 🙂 Vidíš, špuntování uší! Na to jsem úplně zapomněla 😀
100 years later… obří Amulety pochodují po Petříně a ve svých spletených nabíjecích kabelech drží človíčky a hladí je, bleskem fotoaparátu okamžitě oslepí kohokoli, kdo se pokusí jim v tom zabránit. Začíná válka, Válka s Amulety. V prvních letech se poslední živí lidé pokusili odpojit elektrárny, to ale nevědělyi, že elektrárny už jsou dávno ovládané Amulety… to be continued..
To pokračování vidím na pořádnou zombie apokalypsu! 😀
Většina lidí by si bez svých amuletů vůbec už nevěděla rady, museli by totiž koukat kolem sebe na ty okolní krásy a to by byl šok 😀 Napsala jsi to moc pěkně, třeba u nás nějací mimozemšťané dělají podobné pokusy…
Děkuji 🙂 Krásně jde amulety pozorovat na zastávkách MHD. K takovým těm sloupkům, kde visí papírové jízdní řády, už chodí skutečně jen dost avantgardní jedinci 🙂
Tohle je fakt podařený článek! A velmi trefný, nutno říct. 🙂
Děkuji, to moc ráda slyším 🙂
Šla jsem na procházku, sledovala projevy začínajícího jara, abych mohla ev. fotit, proti mně šla dvojice – jedna vysoká, silnější holčina, na vodítku psa, v ruce mobil a čučela do něj. Vedle šla její společnice, štíhlá a menší dívčina a něco jí náruživě vyprávěla, můj dojem? ta větší netušila nejen kudy jde, ani něco o jaru, ale ani o vyprávění té kamarádky ( sestry? ). Prostě měla oči zabodnuté do té placky. Bylo mi jí dost líto.
Jiřina z N.
To úplně chápu. Taky je mi vždycky lidí, co jenom koukají do mobilu, líto. A když je jaro a oni jsou na Petříně, tak trojnásob.