Bylo nebylo, v jednom zapomenutém středočeském královstvíčku kdysi napsala malá šestnáctiletá studentka krátký e-mail. Zpráva přeletěla hranice několika okresů a bez zaváhání našla svého příjemce. Slovo dalo slovo, příjemce nelenil a několik měsíců nato dorazil do malého středočeského královstvíčka obří balík obalený největším množstvím bublinkové fólie na světě. Velká love story mého života právě začala.
Vztah hudebníka k jeho nástroji dalece překračuje všechny běžné vztahy k tomu, co souhrnně nazýváme věcmi. Nedá se srovnávat s oblíbeným kladivem, dobrou postelí ani trofejním telefonem. Houslista, který své hraní bere vážně, se svými houslemi stráví desítky, stovky, tisíce hodin času. Bere je do ruky každý den a rok za rokem se je učí lépe krotit a ovládat. Začíná bez smyčce, jednoduchým vybrnkáváním a končí dvojhmatovými stupnicemi a polohami tak vysokými, že mě bolí šlachy při pouhém pomyšlení na ně.
Každou stupnici, každý dvojhmat a skok z polohy do polohy houslista na svém nástroji vyzkoušel tisíckrát. Rozdíly, které se naučil za ta léta rukou vnímat, se měří na desetiny milimetru. Jeho housle jsou stejně jako on jedinečné – svými rozměry, poměrem svých stran, výškou strun nad hmatníkem, strukturou dřeva, barvou tónu – a on všechny zákruty jejich jedinečnosti dokonale zná.
Není možné vzít do ruky cizí housle a provést na ně z jedné vody načisto skladbu, kterou jsme secvičili s houslemi vlastními. Cizí housle matou: tu je potřeba jiný tlak, tu jiná vzdálenost prstů, hlavu naklonit víc semhle a do toho všeho neznámá barva tónu rozhazuje jindy tak automatickou rovnováhu. Abychom s cizími houslemi dosáhli stejné harmonie jako s vlastními, je třeba čas a zvyk, vyzkoušet si je, osahat, zkrátka si je tak trochu přisvojit.
Vlastní housle jsou jako prodloužená ruka: víme, co zvládne a jak přesně to udělat, ale také že když na to přijde, dovede pěkně bolet. Když s houslemi nedopatřením bouchnu nebo mi dokonce upadnou, přepadá mě děs, jako by mi padalo malé dítě. Bolí mě, když se rozladí a já musím silou tahat za kolíky; a když je vzal před mýma očima do rukou houslař, sledovala jsem jeho počínání s krajními obavami. Hlavně opatrně, chtělo se mi vykřiknout, jsou to moje housle! Žádné stradivárky ani guarnerky, ale moje štíhlé, javorové housle, které přišly před dvanácti lety v balíku obaleném bublinkovou fólií. Srostla jsem s nimi, potkala díky nim řadu přátel, zažila spoustu frustrace, záchvaty vzteku, ochromující trému i ohňostroje radosti. Pravda, brávám je do ruky už jen občas, tím se ale nic nemění. Jsou to moje housle, má prodloužená ruka, jedinečná a nenahraditelná součást mého já.
A my ostatní můžeme jen fascinovaně poslouchat, když na ně zahraješ 🙂 Už to pravda bylo dlouho, ale taková Polská píseň.. říkám to vůbec dobře? Už si pamatuji jen útržky, ale byla krásná.
Ano, Polská píseň od Wieniawského! Ta byla 🙂 Klavírní partituru na ni pořád někde doma mám, takže naposledy jsem ji vlastně nehrála až zas tak dávno 🙂
No já jsem v dětství se neucil na žádný nástroj, neboť neumím zpívat a muzikant, který neumí zpívat, není muzikant… Ale spousta lidí, která se v dětství učila na nějaký nástroj a pak s tím skončila, a zavrhl to, se k tomu v dospělosti po delší době vrátila a hraje i organizovsne… Mimochodem, synovec hrál v kapele na saxofon a během studia s tím musel skončit, náročné studium s tím nešlo skloubit… Nevím, zda teď po absolutoriu před dvěma lety znovyu začal..
Taky znám spoustu lidí, kteří s hraním v pubertě sekli, pak jim to s odstupem bylo líto a část se jich k hraní následně vrátila. To je dost očividně varianta menšího odporu, protože těch, co se učili hrát jako dospělí a opravdu u toho vydrželi, znám podstatně míň 🙂
:o)
Jímá mne přejícná závist.
Už abych ten klapkobřinkostroj (svého času vášnivě nenáviděný) taky znovu vyhrotil a pořídil (ale když já si naň chci nejprve sáhnout, což teď už asi rok příliš nejde…).
Ale tó, jak jsi vztah k houslím popisovala, vcelku přesně vystihuje můj vztah ke koloběžce, i když tam se spíš jedná o prodlouženou nohu. A ještě je rozdíl, že když koloběžka vydává zvuk, úplně dobré to většinou není (možná bych měl víc cvičit!).
Vidíš, klavíristé to s tím vztahem budou mít asi všeobecně dost jinak, vzhledem k tomu, že kam přijdou, tam musejí hrát na to, co tam zrovna je 🙂 A koloběžka vydávající zvuk mě tedy dost pobavila 😀
Mam to uplne stejne s kolobezkou i tim zvukem:) S odstupem casu se az divim, ze me ma hyperaktivni mama v detstvi neprihlasila na nejaky nastroj, protoze jinak jsem vymetla snad vsechno. Nejspis jsem kladla ultimatni odpor.
To je skutečně trochu zvláštní, protože naše tradice, že děti by se měly učit na nějaký hudební nástroj alespoň pár let, se mi zdá hodně silná. Buď jsi kladla ultimátní odpor, anebo měli rodiče nějakou děsivou zkušenost z vlastního dětství 🙂
Housle – pokud tedy jako nehouslista můžu soudit – jsou vůbec nesmírně osobním nástrojem. V tom budou hrát určitě nějakou tajuplnou roli ty bublinky, i když mně v podobných nedávno přišla rychlovarná konvice, ke které jsem zdaleka tolik nepřilnul :-).
K rychlovarné konvici jsem sice taky moc nepřilnula, přesto by se náš vztah dal docela úspěšně popsat jako vřelý 🙂
Měla jsem nebo vlastně i pořád mám podobně krásný vztah se svým klarinetem, který trvá už nějakých 14 dlouhých vášnivých let 🙂 Taky jsem na něj nikdy nedala dopustit a vzbuzoval u mě takřka všechny emoce, které jsi tu popsala. Byla to moje láska, hrála jsem na něj sólo i v orchestru. Žel pak přišla vysoká škola a pro samé učení už nebyl čas hrát. A teď jen leží v zaprášeném pouzdře a málokdy ho vytáhnu. Ale nikdy bych ho nedala pryč. Kdo ví, třeba ho jednou zas rozehraju víc… 🙂
To moc ráda slyším, že to máš podobně 🙂 A souhlasím – vysoká škola je na hraní opravdový křest ohněm. Já jsem absolvovala poslední cyklus v hudebce na konci bakalářského třeťáku a upřímně mi takhle zpětně není vůbec jasné, jak jsem to všechno dokázala skloubit 😀
Tak to jsi vážně dobrá, já jsem absolvovala v oktávě na gymplu no, do čehož zas zasahovala příprava na maturitu 😀 Ale tak to se ještě tak nějak dalo, to byly takový příjemný úniky 🙂
Jo, jako pauza od učení je hraní ideální. Navíc určitě nějak hrozně sofistikovaně propojuje nejrůznější vzdálená mozková centra, takže možná bude i skutečně efektivní 🙂
Jé, to se tak hezky čte. 🙂
Jo, asi bych se dokázala vzdát oblíbených knih, ale housle, ty bych chránila zuby nehty.
Jdu si objednat nové struny…
Pozdravuj housle. 🙂
Viď? Kdyby hořelo, taky bych jako první zachraňovala housle 🙂 Děkuju, vyřídím a ať nové struny dobře hrají! 🙂
Ta tvoje prodloužená ruka leckdy ale stojí desítky miliónů!
Ta moje naštěstí ne, ale i tak je to suverénně nejdražší věc, kterou vlastním 😀
Chápu, že tvoje housle stály za článek, pěkně uvádějících tvoje hudební tvoření. Když je máš, jsi šťastná ☺
Já jsem v životě hrála i učila hru na harmoniku (akordeon) zlaté barvy Melodia III. Už ji nemám, ale časem se mi po ní stýská. Byla moje, pěkně vypadala i hrála, byla jsem s ní slavná na továrních oslavách MDŽ a dalších. Ve dnech smutku bych si na ni hrávala :-))
Akordeon je nádherný nástroj! V hudebce na něj hrálo docela dost lidí, protože ho vyučoval sám ředitel, a byla to veliká krása 🙂 A jeho hlavní výhoda je, že už nepotřebuje nic dalšího. Zatímco housle a vůbec všechny melodické nástroje jsou bez doprovodu vždycky tak trochu vykuchané a něco jim chybí, tak akordeon je prostě dokonalý i sám 🙂
To se tak krásně četlo…
S tím utahováním kolíků jsem to měla podobné, ale u kytary, ona měla napjaté struny a já napjaté nervy, jak to dopadne :D.
Já jsem u kytary nervy neměla, dokud jsem jí jednou při utahování strunu nepřervala – a od té doby mám nervy i u ní 😀 Vyměňování strun je zjevně dost univerzální trauma 😀
To se čte jedním dechem… Jakožto nehudebník jsem něco podobného nikdy nezažila, ale musí to být nádhera. Vždyť ono úplně stačí, když hraje někdo jiný, a jako bych se přenesla do jiné dimenze.
Děkuji 🙂 Ano, když někdo umí, je to vždycky tak trochu zázračné a stačí většinou už první tóny 🙂
Víš, to je úplně jiný úhel pohledu než na jaký jsem zvyklá.
Setkávám se povětšinou s lidmi, kteří do nástroje byli tlačeni a vztah byl vynucený.
Dále jsou to situace, kdy si někdo vezme nástroj a rád, u ohně zahraje, ale nevzpomíná, jak dorazil, natož v bublinkové folii.
Tvoje podání a vztah je tedy diametrálně o něčem jiném, je už vyzrálý, vyladěný a někde úplně jinde na žebříčku našich hodnot.
Děkuji 🙂 Ano, lidi, kteří hráli jenom z donucení a nechali toho, sotva to šlo, jsou bohužel velmi početní. Když uvážím, kolik je tam proměnných, tak mi každý, u koho se to povede a volba nástroje, dobrý učitel, chuť i talent do sebe zapadnou, připadá jako takový malý zázrak 🙂
Sama nástroj nemám, ale když čtu tvá slova, uviděla jsem svého syna a jeho kytary. Když dostal tu první, vysněnou před lety pod stromeček, ač puberťák, rozplakal se. A pak to šlo dál, nákupy v zahraničí, čekání, doufání, těšení… prostě láska. I o něm mohu říct, že je s nástrojem doslova srostlý…
Přeji hezké dny a moc zdravím, Helena
Páni, to jsem snad ještě neviděla, že by se někdo nadšením z dárku rozplakal! To byl vyloženě osud a moc ráda slyším, že to tak dopadlo 🙂
Moje kamarádka, kdysi spolubydlící, taky měla housle. Ani nevím jak (i když po přečtení tvého článku už tuším), ale se z nich stal takřka rovnocenný spolubydlící, jen nájem za ně nikdo neplatil 🙂
Rovnocenný spolubydlící mě moc pobavil 🙂 já jsem svého času s houslemi hodně pendlovala, takže pro mě byly spíš takovým spolucestujícím a na bytě se chovaly jen velmi skromně, ale mám pro to naprosté pochopení 🙂
Kdysi jsem zkoušela flétnu, ale moc dlouho mě to nebavilo 🙂 raději si hraju s propiskama 🙂
Můj inkoustový salát
Vidíš, tak to mně bylo vždycky spíš jedno, čím jsem psala, deník jsem si nikdy nevydržela ani psát, natož nějak pěkně stylizovat a končila jsem barevným podtrháváním poznámek 🙂
Moc pěkně napsáno. Hru na housle obdivuji, připadá mi to jako jedna z největších dřin u hudebních nástrojů, ale když se povedou zkrotit, tak to stojí za to 🙂
Děkuji 🙂 Je to tak. Na housle se musí začít hrát dostatečně brzy na to, aby dítě prvních pár let ještě nepozorovalo, jak nevděčná činnost to je a že výsledky pořád nejsou 😀
Úžasný. Já hrávala sedm let na klavír, špatně. Moje maminka v dětství na housle, které se mi zdály být skoro posvátnými, ačkoli jsem vlastně netušila proč. Zbylo z nich už jen pouzdro. Můj nejstarší vnouček, když byl ještě maličký, to zaprášené pouzdro našel a vyběhl s ním do zahrady: „Babí, naučíš mě lítat?“ Myslel, že jsou v nich křídla, jako v krtečkovi. Jeho zklamání , když pouzdro bylo uvnitř prázdné, mě dodnes dojímá…
To je ovšem kouzelná historka! 😀 Ale obávám se, že i kdyby housle stále ještě ve futrálu byly, stejně by to skončilo zklamáním 😀