Mí věrní čtenáři to o mně dobře vědí – jsem abstinent, nemám v oblibě žádné hromadné výzvy a čelejndže a novoroční předsevzetí jsem si nedala snad nikdy. Zdálo by se tedy, že suchej únor (výzva spočívající v tom, že během února nepožijete ani kapku alkoholu) má všechny předpoklady k tomu, abych ho minula bez povšimnutí. Ale není tomu tak. Právě tahle výzva se mě totiž navzdory všemu uvedenému velmi osobně dotýká.
Když vidím, kolik toho průměrný Čech za rok vypije, mám tendenci vyhledat nějaké opravdu stabilní místo k sezení. Ta čísla jsou neuvěřitelná – a velmi přesně odrážejí naprosto neodmyslitelnou roli, kterou v naší společnosti alkohol hraje. Je všude. Nejpozději když vám odbije čtrnáct, patnáct, se od vás začne očekávat, že budete pít. A čím víc, tím líp. Alkohol je na každém večírku a při každé společenské příležitosti. Pijí rodiče na oslavách, partneři při romantické večeři, kamarádi v hospodě. Pije se na radost, na žal, ve dne, v noci.
Neexistuje snad jediná společenská událost, při které by alkohol ztrácel svůj všudypřítomný cool faktor. Není normální dát si limonádu a nikdo vám neuvěří, že byste ji opravdu mohli chtít. Normální je pít – a to i tehdy, když je to ilegální. Když mi bylo mezi patnácti a osmnácti, odmítala jsem alkohol, který mi nabízeli dospělí, co chvíli. A víte, co bylo nejsmutnější? Že jedno jasné „ne“ nestačilo. Aby zareagovali, musela jsem ho zopakovat třeba i pětkrát.
Alkohol ale není jen všudypřítomný průvodce do rauše. Je měřítkem společenského úspěchu. Pokud sypete z rukávu historky o tom, jak jste po prohýřené noci cestou do práce zvraceli z mostu do Vltavy, můžete si být jisti, že vám budou všichni uznale naslouchat. Když jsem jednou na pracovním večírku naexovala kokakolu, která byla záměrně podávaná tak, aby vypadala jako whisky (ostatní z našeho oddělení si dávali whisky a velmi ohleduplně to pro mě takhle zařídili), tak se strhnul napříč firmou takový aplaus, že trumfnul všechny moje absolventské koncerty dohromady. Rovnice „piješ, tedy si získáš v kolektivu respekt“ ani zdaleka neplatí jen pro teenagery.
Sečteno, podtrženo – suchej únor je mi víc než sympatický. Alespoň jeden měsíc v roce jsem o trošku míň osamocená, než jsem byla posledních patnáct let. Vám všem, kteří se připojíte, proto přeji pevnou vůli a hodně požitků ze znovunalezeného REM spánku, lepší kondice i paměti; a vás, kterým je suchej únor úplně putna, žádám o jediné. Až zase nastane ta blažená doba, kdy budeme moct bok po boku zasednout do restauračních zařízeních a někdo poblíž vás explicitně odmítne alkohol, vzpomeňte si na tenhle článek a spláchněte všechny pitomé otázky pořádným lokem piva.
Milá Marie Veroniko,
jedno mě zajímá: řekla jsi potom, že jsi je podfoukla?
Otázka číslo dvě: počítá se i domácí vaječný koňak (právě kvůli nižšímu obsahu alkoholu si ho doma musím vyrábět)? 😉
Milá Dorko, myslím, že domácí vaječňák vyráběný za účelem nižší koncentrace alkoholu poukazuje na úmysly z mého pohledu velmi chvályhodné 🙂 A co se večírkové historky týče, tak ne – nechali jsme je zcela záměrně v omylu. V tu chvíli to bylo příliš zábavné a protože to oddělení, kterého se tahle historka hlavně týká, sídlilo v jiném městě, tak pak už se mi nikdy nenaskytla příležitost jim říct, jak že to tedy doopravdy bylo 🙂
Môj postoj k alkoholu je veľmi podobný a stretávam sa s rovnakými situáciami, takže nemôžem nič iné, len si spolutrpiteľsky povzdychnúť a držať ti palce, aby si v našej alkoholickej kultúre neprišla o nervy.
Pripomenula sa mi ale jedna situácia, kedy som sa chystala s kamarátmi na moravské hody, vychýrenú chlastaciu príležitosť, a povedala som si, že z toho spravím sociálny experiment. Namiesto „nepijem“ som si vymyslela výhovorku „nemôžem, beriem antibiotiká“. Množstvo blbých komentárov kleslo na nulu a vystriedali ich chápavé pohľady. Nie je to dlhodobé riešenie, ale na jeden večer to bola príjemná zmena.
Ó jé, tak v tom případě upřímnou spolusoustrast! 🙂 A s tím experimentováním mám velmi podobné zkušenosti – když argument začíná slovem „nemůžu“ (řídím, beru prášky…), umlčí na první dobrou prakticky každého. Jakmile ale člověk řekne „nechci“, tak ho čeká přinejmenším dalších pět vtíravých otázek. Nejradši mám „jsi těhotná?“, „jsi nemocná?“ a „a to si vážně nedáš ani trošku?“. Best of!
Jenže, obávám se, , koho se to týká úplně nejvíc, toho nějaké suché unory nezajímají..
To si bohužel taky myslím. Ale na hranici rizikového pití se podle statistik prý pohybuje každý sedmý Čech, tak alespoň nějaké tyhle váhavce by to třeba ještě mohlo zachytit.
Nedělej si iluze… Pravidelné, prakticky každodenní pití piva se „nepočítá“… Co to ale s člověkem udělá, to vím. Na stará kolena mi „zblbnul“ táta… 🙁 Není klasický alkoholik. Ale ani to není ten člověk, co býval… Já, doktorka, jsem od něj dostala při svým pokusech ho obeznámit se skutečným stavem věci, jak je pití piva zdravé, jak po něm nemusí na toaletu a podobný nesmysly. Že vše je o míře, to mu jaksi UNIKLO!
Slovo přednášky (dostala jsem od něj přednášky) se jaksi vytratilo. 🙂
A ještě čárka mi nahoře chybí… 🙁 Dneska nemám den. Tak snad ho má někdo jiný. 😀
No teda, vážně se každodenní pivo nepočítá? Oukej, tak teď jsem tedy vážně ráda, že zrovna sedím! A s tátou to je skutečně moc smutný příběh. Takových zažitých mýtů o alkoholu koluje tolik, že by na ně snad nestačily ani obě ruce.
Já jsem se prochlastala k úplné abstinenci.
Měla jsem hodně bohatýrská léta, kdy jsem nebyla v rauši, ale občas i v bezvědomí.
Musela jsem si s tím projít, měla jsem to tak vždy, ode zdi ke zdi.
V současné době, zcela bez vytáček, nepotřebuji sklenku, jak je boží rok dlouhý.
Ovšem pokud se dostanu ke skleničce dobrého šampusu, naskočím na vlnu a jedu. A pak zase o vodě 🙂
Panejo, v bezvědomí! To tedy musela být lekce jako žádná jiná… A někdy mi připadá, že řada abstinentů má buď taky nějaké takové zkušenosti nebo pochází z rodin, na které něco podobného ve větší či menší míře dopadlo. Odstrašující příklad dovede být skutečně velmi silný.
Kdeže pak, oba rodiče neměli k alkoholu pražádný vztah, nikdo z rodiny mu neholdoval. Ale asi má maďarská krev, bujará puberta, já jsem šla do všeho po prsou, můj život by byl na hodně veselý román :))
Pití alkoholu jsem nikdy neporozuměla.
Je fakt, že poslední dva roky už se nebráním upití cizího piva a v těhotenství mi dokonce moc chutnalo, tělo si žádalo béčka. Některá piva jsou vážně dobrá, chápu, že si ho někdo vychutnává. Nebo víno. Ale že se popíjení na chuť zvrne v opíjení… To je jako kdybych se rozhodla nadopovat kofeinem a místo jednoho hrnku jich do sebe v krátké době kopla pět! K čemu by to bylo? Bylo by mi špatně a chuť kávy už bych si snad ani nemohla užít…
Stejně jak píšeš, ani mně se nelíbí, jak je alkohol jakousi samozřejmostí každé společenské události. A že se pije „na oslavu“. Já bych se radši slavnostně zahryzla do nějakého dortíku nebo jela někam na výlet.
Za nejhorší však pokládám to, že se tolik lidí nedokáže bez povzbuzení alkoholem uvolnit a bavit. Já nemám problém přijít na koncert a od první písničky tancovat. Beru jako svoje plus, že se dokážu odvázat, dělat kraviny, a přitom si zachovávat neopilou mysl, takže poznám hranici. Přijde mi, že lidi, kteří se bez alkoholu nebaví, musí mít dost smutný život…
Ano, taky si myslím, že lidi, co se často opíjejí, budou patrně mít nějaký problém, který neřeší jinými, trvalejšími a vhodnějšími cestami. A celkové naladění společnosti jim to ani trochu neulehčuje. Kdyby přišli do hospody a místo peprných historek o tom, kolik litrů dali minulý pátek a kolik dní potom jim ještě bylo blbě, začali vyprávět, jak zobou ta či ona psychofarmaka a chodí na terapie, tak by za to takové ovace rozhodně nesklidili.
A dobře pro tebe, že se dovedeš odvázat i bez kapky alkoholu – to je, myslím, perfektně zdravé nastavení 🙂
Já jsem „vínovej“, takže v normálním režimu tak 1x měsíčně absolvuji nějakou ochutnávku, při které se vypije docela dost různých vzorků, ale nikdy to nezachází do opilosti. Dál si asi tak 1x měsíčně otevřu k nějakému dobrému obědu lahvinku vína, které se k tomu jídlu hodí. No a když si tak lebedím, jak málo piju, jednou za čas pak uspořádám vernisáž výstavy a zbyde mi 10 litrů vína, které po večerech dopíjím ještě dva měsíce po dvoudeckách. Stoprocentně suchý únor za sebe slíbit nemůžu, ale zkusím v tu dobu přidat aspoň na suchém humoru :-).
To víno zbylé po vernisáži mi připomnělo naše posvatební zásoby. To jsme najednou měli doma pětatřicet litrů vína, které ani jeden z nás nepije 😀 Pracovali jsme na tom usilovně několik let, než se nám ho podařilo při vaření a různých oslavách a výročích uplatnit – takže klobouk dolů, že deset litrů zvládneš za dva měsíce 🙂 A na suchý humor se budu moc těšit! 🙂
Vztah k alkoholu mám ambivalentní. Postupně jsem se přesunula směrem od kvantity ke kvalitě. Ráda si dám víno, belgické pivo, míchaný drink nebo i nějaký lepší rum čistě na chuť, stejně jako si vychutnám dobré kafe nebo čaj. Stačí mi ale málo a kocovinu jsem neměla ani nepamatuji.
Nejhorší zlo pro mě vždycky byly společné panáky. Když člověk nepije, tak prostě nepije. Pokud ale popíjí pivko s ostatními a pak odmítne panákový přípitek, je z něj rázem největší vyvrhel. 🙂 Musela jsem se ale naučit odmítat stejně jako ty. Jinak abstinentů mám ve svém okolí hned několik a blbé řeči jsem na ně nikdy nezažila.
Vidíš, to mě nenapadlo, že na trable v kolektivu stačí nepít jenom z části. Tak to přeju pevné nervy do odmítání 🙂 A blbé řeči naštěstí nejsou pravidlem – hodně záleží na tom, o jakou společnost jde a taky jakým tónem se ti lidi ptají. Příval otázek přichází vždycky, ale někdy jsou úplně v pohodě, prostě jen ze zájmu o něco neobvyklého. Ale někteří lidé se umějí zeptat tak, že i když je jejich otázka vlastně vcelku normální, tak se mi začne otevírat kudla v kapse 😀
Poslední roky piju mininimálně. A zvykám si na to, že jsem ve společnosti skoro sama. Souhlasím s názorem Káji, nemusím pít, abych se bavila. Alkohol je ale v české kultuře tak zakořeněný, že než bude normální nepít, ještě to potrvá.
Taky souhlasím s názorem, že únorová výzva se dotkne především těch, co s pitím nemají výraznější problém.
Bohužel si nejsem vůbec jistá, jestli se někdy dostaneme do bodu, kdy bude normální nepít. Ale třeba by se mohlo podařit dopracovat se alespoň k bodu, kdy ostatní budou respektovat odmítnutí hned napoprvé a bez impertinentních dotazů – a to by nebylo vůbec špatné! 🙂 Tak pevné nervy 🙂
Před pár lety jsme byly s kamarádkou v Itálii. Večer nás tři Itálové pozvali do baru. Nevím, jestli to bylo jazykovou bariérou, jinou kulturou nebo zkrátka jejich vlastní tolerancí, ale na poznámku, že nepiju, mi ukázali stránku s nealkoholickými drinky a nic nenamítali. Cítila jsem se skvěle. Takže souhlasím, k takovému bodu bychm se mohli dopracovat!
Hezky! To zní jako velmi nadějný příslib, že to opravdu jde i jinak 🙂
Mě by absolutně nenapadlo řešit jestli někdo pije nebo ne, ale tyhle narážky moc dobře znám. Hlavně když se sejdeme s přáteli a všichni jééé ty jsi těhotná, nemocná… bůhví co. No třeba prostě jenom nemám chuť nebo řídím. Přiznám se, že si občas vínko dám. Mám ho ráda. Suchý únor je skvělá věc. Hlavně pro všechny, kdo si myslí, že na alkoholu nejsou závislí. Ono se to totiž lehce řekne měsíc nepít… Ale i já si jednou týdně tu skleničku dám 😀
Ano, je to taková ideální příležitost zjistit, jak na tom v reálu lidi jsou. Něco jako začít si zapisovat, kolik minut denně strávíme na Facebooku 😀 A myslím, že letošní únor bude o něco snazší v tom, že je v zásadě zmizela celá společenská rovina pití. Když se do hospody nedá zajít a nejde se vlastně ani s nikým sejít, tak velká část motivace pít mizí. Teda aspoň doufám! 😀
A až skončí suchej únor, drtivá většina těch, kteří ho přežili bez kapky alkoholu, se zmatlají jako ta hovádka boží. Myslím, že to pro účastníky letos bude mnohem větší výzva, než v minulých ročnících, protože spousta lidí začala pít v nouzovém stavu daleko více, než obvykle. Takže raději zůstanu u té své semtam sklenky vína :).
Myslíš? Lidi, které znám a kteří se suchého února zúčastnili (pravda, v minulých letech), si naopak pochvalovali, jak jim alkohol vůbec nechyběl a že budou pít míň všeobecně. Ale taky je fakt, že mi Facebook nedávno vyhodil jako navrhovanou událost panelovou diskusi na téma „Chlastáte na home office?“. Tak nevím 😀
Za všechny moje problematické cesty z restaurací a hospod mohlo náledí. A odehrávaly se o zimních čtvrtcích v různé hodiny odpolední na výletech s turisty. Trasa výletu totiž zpravidla vedla terénem a až samotný závěr vesnicí k autobusu bylo potřeba urazit po namrzlé silnici.
Ale ať ze sebe nedělám abstinenta, od jarní karantény už jsem třikrát šla se džbánkem na Vršíček. Když už jednou za uherský rok chystám ovar s křenem a chci si k němu dát pivo, tak ať to má úroveň.
No tak zapít ovar s křenem třeba kokakolou, to už by šlo v jistých kruzích interpretovat jako trestný čin proti národní hrdosti! 😀
Tak zrovna na národní hrdost mě pomyslet nenapadlo 😀 Kokakolu bych si nicméně k takové večeři nedala, to je jako zapíjet ovocné knedlíky pivem
Jsem z rodiny,kde alkohol patřil ke standardu při setkáváních. I jako dítko školou povinné jsem při návštěvě prarodičů dostávala od dědy ochutnat do štamprlete, jak se mu povedla domácí ovocná vína ( mimochodem pěkné octy:-) ). Takže k dospívání panáky patřily běžně na každé akci. Na rozdíl od táty nebo strýce jsem démonu nepropadla. Ale mám ráda víno. Při posezení s přáteli, s milým k příjemnému večeru. Během posledního roku a půl se mi na něj ovšem objevila alergie. Po požití kýchám, kašlu, smrkám, pálí mě dlaně a chodidla. Zkoušela jsem víno bílé, červené, bez přidaných siřičitanů… Marně. Takže suším hubu celkem nedobrovolně. Ale možná je to dobře. Po pravdě, s postupující každodenní on-line výukou by už možná dětičky měly z paní učitelky alkoholičku.. 🙂
To jsem netušila, že existuje alergie na víno! Je skutečně ironie osudu, že ji nemám spíš já namísto někoho, komu víno skutečně chutná. Každopádně máš můj obdiv, že zvládáš distanční výuku. Moc ti držím palce, aby všechno šlo tak dobře, že uchýlit se k alkoholu tě ani nenapadne 🙂
Děkuji 🙂
Závěr je nejlepší. Také moc nepiji. Dvě sklenky vína je maximum, co snesu. Tak jednou do roka. Dřív jsem nepila vůbec. Teď si třeba dám rumík do čaje na zahřátí nebo skleničku s kamarádkou, skleničku piva k obědu nebo pralinku. Takže zajímavé historky také nemám 🙁 🙂
V pralince ve skutečnosti není žádný alkohol, jen aromata 🙂 A myslím, že v téhle oblasti je absence historek spíš výhoda. Připadá mi, že není moc o co stát ani na jedné straně barikády.
Kdo nepije, nemá koule! A nebo už je nemá, pač moc pil. 🙂
To už je skoro jako z Malého prince: Proč piješ? Abych zapomněl. A na co chceš zapomenout? Na to, že se stydím. A za co se stydíš? Za to, že piju 😀
Na alkohol jsem zapomněla po opití na maturitním večírku. Bylo to tak silné, že nepiju doteď, jen občas si dám trošku vína. U nás starých se to už vlastně předpokládá ☺
No tedy, to musel být pořádně hororový zážitek, že stačil na celý život. Ale jak jsem tak slýchala všechny ty možné i zdánlivě nemožné historky, vlastně se vůbec nedivím 🙂
Zajímavý názor. Já se naštěstí nikdy s nucením do chlastu ani moc nesetkala. A když už, tak jsem řekla razantně, že prostě nechci a že se o tom nebudu dohadovat. Určitě nejsem 100% abstinent, ale moc nepiju. Jen, když se mi chce a s rozumem. A je pravda, že já byla ta, co pila už v 15, ale musím říct, že jsem nikdy žádné kraviny moc nedělala, já jsem byla spíš dost slušná. Jsem si to odpila do 19, a od té doby už moc ne.
To, že ses příliš nesetkala s tím nucením, bude patrně souviset s tím, že jsi v pubertě, jak říkáš, pila sama od sebe. Od té doby, co jsem dospělá, už mi lidi alkohol (paradoxně) nutí podstatně míň 😀 Ale hloupé otázky teda nezmizely. Ty asi nezmizí nikdy 😀
Ty jo, ale i tak jsem se s nucením nikdy nesetkala. Já nevím, jestli jsem žila mezi lidma, kteří byli „slušní“, ale tohle se nikdy moc neřešilo. Někdo pil, někdo ne, každému to bylo fuk. Chodili jsme vždy na takový hřiště, kde byli různě staří lidé, např. od 8. třídy, přes střední až po pracující (ale furt mladí). A spousta z nich byli fakt „mentálové“, kteří nás prostě jen bavili tím, že nemají co na práci, jen trávu :D. Ale u nás ani nedocházelo k šikaně, tak možná jsem fakt měla štěstí na lidi.
Ale já většinou když řeknu, že něco nechci, tak se lidi klidí, protože ví, že to myslím vážně :D. A co se týká pití, tak já jsem pomalá, a naopak musím při pití pobízet ostatní, že si klidně tu skleničku můžou koupit dřív než já :DD.
Tak to jsi asi skutečně měla štěstí 🙂 Je každopádně fajn vidět, že někteří lidé to mají i jinak. V tomhle případě mě to skutečně moc těší 🙂
Se mi odeslal ten komentář 2x, nechápu proč 😀
Také jsem dnes Suchýmu únoru věnovala pár řádek. Souhlasím s tebou skoro všem. Nejsem úplný abstinent, dám si alkohol jen párkrát do roka, maximálně tak desetkrát. K životu pít rozhodně nepotřebuju. Je až legrační, jak mají lidé, kteří berou pití alkoholu jako něco běžného, koukat jako blázni na někoho, kdo nechce pít. Setkala jsem se s tím už několikrát. Tvůj článek jsem si přečetla s chutí.
Díky, to jsem ráda 🙂 Viď? Je to vážně častá reakce. Jako kdyby prostě nevěřili, že někdo vážně může chtít nepít. Nechápu to. A upřímně – asi to nepochopím nikdy.
Já víno miluju, Veroniko. Pití vína je pro mě životním stylem a nechtěla bych, aby tomu někdy muselo být jinak. Třeba že bych na dobré víno neměla 🙂
Nepiju proto, abych se opíjela, ale dobré jídlo bez dobrého vína si jen stěží představím. Miluju večery se sklenkou červeného u krbu se svým partnerem, který ještě zažil dobu, kdy ve Francii v Lyceu dostával se spolužákama lahev červeného ke každému stolu.
Vůbec by mě nanapadlo někoho k pití nutit a nikdy jsem se s tím ani nesetkala.
I já strávila kousek života ve Francii a tuhle kulturu vína prostě miluju. Nazapomenu na naše rozkošné sousedy, kterým bylo přes devadesát a já je s obdivem potají pozorovala, jak si na pojízdném stolku na terasu přivážejí každý den oběd a večeři a ke každému jídlu vína. Bílé, červené podle toho, co si právě připravili. Jiné víno k jídlu, jiné k sýrům a i sladké víno z údolí Loiry k desertům. Tenhle způsob života je mi blízký a věřím že my, stejně jako oni, nebudeme muset během života užívat žádné medikamenty, na tlak, na cholesterol nebo nedejbože na nervy…
Tak to je velká romantika 🙂 Tohle umírněné a neinvazivní pití ve francouzském stylu je asi jediná podoba alkoholu, která mi skutečně nevadí. Je mi to mnohem sympatičtější než naše česká pivní kultura; a to navzdory tomu, že mi víno nechutná úplně stejně jako pivo 🙂
Já pivo prakticky nepiju, jen málokdy mi skutečně zachutná, dokonce i pečenou kachnu zapiju raději červeným vínem. Párkrát ale, třeba právě po té kachně nebo v žížnivém horku jsem lehké chlazené pivo vypila z rozkoší. Kupodivu to ale nikdy nebyla všemi opěvovaná plzeň.
Plzeň bude zjevně připravená speciálně pro chuťové buňky zarytých milovníků piva 🙂
…s rozkoší, samozřejmě 🙂 Nejspíš bych potřebovala nainstalovat opravu pravopisu, jenže nevím jak na to 🙂
Mám to dost stejně. A je to dost smutný, ale aspoň rodiče už mi alkohol necpou. Nikdo jinej si ještě pořád nezvyk, a to ho nepiju prakticky od doby, kdy legálně můžu (předtím jsem ho pila, ač mi nechutnal, protože „to dělali všichni kolem“).
Teda, tak teď jsem vážně vděčná za svoje blízké okolí, protože to si zvyklo skutečně záhy!
Áno, ten priemer je skoro pol litra piva denne. To je strašne veľké číslo, keď si zoberieš, že polovica ľudí ako my vypije menej než ekvivalent 20 pív ročne. To znamená, že tí ostatní musia byť ešte výrazne nad priemer. Keď som prvýkrát prišiel do ČR, tiež ma šokovalo, že ešte aj v bežných obývaných štvrtiach ďaleko mimo centra je na každej ulici aspoň 5 krčiem, vinárničiek, večierok ktoré zároveň aj čapujú, pizzérii ktoré zároveň aj čapujú a dokonca aj holičstiev ktoré zároveň aj čapujú. A cez koronu sú ľudia dokonca ochotní stáť a piť to chladené pivo aj v -5° mrazoch. Svojim spôsobom tých Čechov obdivujem. Mňa by toto poslalo do nemocnice. Ste naozaj zdatný a odolný národ.
Pivo se čepuje i v holičství? Panejo, jsem já to ale pozadu! 😀 A svým způsobem asi skutečně budeme odolný národ. A taky cílevědomý a obětavý. Aneb pro pivo cokoli! 😀
Nedávno jsem kdesi viděla rozhovor o právě již zmiňovaném alkoholismu v České republice…je to horší, než jsem si myslela. Dokonce si troufám říct, že v mnoha ohledech alkohol svou silou konkuruje cigaretám. Nebudu však za sebe lhát – jsem typ člověka, který má alkohol rád a který, když se nabízí, tak neodmítne.
Znám jen z vyprávění, jak někdo někoho nutil do pití, což mě přijde opravdu nemístné a nikdo nikoho nemá právo škatulkovat jenom proto, že si s někým nedá panáka. Asi záleží i na tom, v jaké společnosti se člověk pohybuje, je to dost individuální.
Viď? Člověk tak nějak tuší, že je to špatné, ale stejně ho při pohledu na reálná čísla obejdou mrákoty… ta atmosféra ale naštěstí, přesně jak píšeš, hodně záleží na konkrétní společnosti. V posledních letech jsem se s nemístným nucením do pití setkala jen naprosto výjimečně – a v tom mému okolí patří všechna čest 🙂
Poslední rok jsem začala mít k alkoholu nějak podezřele vřelý vztah, takže suchý únor mi přišel jako dobrý nápad a nejspíš se přeleje i do dalších měsíců. Všimla jsem si, že mnohem lépe spím a lépe se soustředím. Je to vlastně hrozně divné, že lidé jedním šmahem odsuzují drogy (obecně), ale pivo prý není alkohol 😀 Konzumace alkoholu v naší zemi je šílená, lidi si vůbec neuvědomují, jak to může být nebezpečné pro mozek, játra…
Vážně někdo tvrdí, že pivo není alkohol? Kam až může zajít alibismus 😀 Ale je skvělé, že máš se suchým únorem tak dobrou zkušenost! Moc ti přeju, aby ti vydržela co nejdéle 🙂